Čas mých kulervoucích hrdinek přijde, říká Veronika Fiedlerová

Rozhovor s autorkou parádní duchařiny Pozdravy záhrobí, Veronikou Fiedlerovou

Veronika Fiedlerová má žurnalistiku v malíku, politiku – tu má v paži a v hlavě, přátelé, klube se jí další román. Není tomu totiž dávno, co debutovala duchařinou Pozdravy záhrobí, a světe div se, brzy se dočkáme pokračování.

Na začátek nejdůležitější otázka, která nám o tobě mnohé prozradí – tvůj nejoblíbenější nápoj?

Víno.

To o mně prozradilo, že jsem… zoufalá alkoholička?

Že ti nehrozí infarkt... Ale dál, jak už jsem kulantně prozradil, připravuješ další román. Ten navazuje na tvoji prvotinu přímo nebo se jedná o pokračování vlažně volné? Stručně, prosím.

A zrovna jsem se chtěla u téhle otázky strašně rozvykládat a ty "stručně, prosím". Tak tedy…

Navazuje přímo.

Počkej. Umím to i stručněji.

Přímo.

Abychom neopustili myšlenku, Pozdravy záhrobí se dočkaly i své audioverze. Jaké tedy byly tvé pocity, když ti audionakladatelství Čti mi poslalo první ukázku?

Zprvu nepříjemné. Byl to pocit trapnosti, studu, jako když slyšíš sám sebe mluvit na domácím videu a říkáš si: To jsem já? Jako vážně? Bože, jdu se někam schovat a nevylezu, dokud to nevypnete.

Posléze se dostavila samozřejmě radost, že někdo mou knihu doopravdy čte. Lidi sice říkají, že četli mou knihu, ale tohle byl první opravdový důkaz, že se to reálně děje.

Z filmových hororů máš nejradši právě duchařiny?

Dá se říct že ano. Nejsem vyloženě vyhraněná, ráda se podívám i na horor se zombieky. Obecně preferuju horor s prvky fantastiky, ať už sci-fi nebo fantasy. Nevyžívám se ve vyvražďovačkách a laciných lekačkách. Baví mě, když má film mysteriózní atmosféru, třeba jako Ti druzí nebo Šestý smysl, ale vždy záleží na scénáři a pokud je mizerný, může být mizerná i duchařina.

Zajímavé na duchařinách pro mě je, že se s duchy nedá bojovat jako s klasickými nestvůrami nebo psychopaty z masa a krve. Na většinu zrůd něco platí. Zastřelit, propíchnout, dekapitovat. I jako obyčejný člověk máš prostředky, jak monstru uniknout, pokud překonáš strach a nejsi totální blbec, který si hloupě říká o to, aby ho něco sežralo. Proti duchovi obvykle taková obrana není. Dostane se ti do hlavy. Strach z něj je niternější, existenciální. Před některými duchy se dokonce neschováš ani pod peřinu! Proto se hodí mít známého nekromanta, co se nadpřirozenu dokáže bránit i jako civil.

Jaké je tvé nejoblíbenější filmové monstrum a ne, že řekneš doktor Cvach!

Chtěla jsem říct inspektor Bouše! A když ne on, tak Dracula nebo Imhotep. Případně Dexter.

Jak jsi přišla na jméno ústřední postavy Pozdravů záhrobí, na Benedikta Klausnera?

Podívala jsem se do kalendáře a vidím: hele, sousedka má narozeniny. A hele, zrovna ten den pěkné jméno pro postavu. Jméno i příjmení má archetypální význam, který je v knize vysvětlený, navíc zvýrazňuje komiksovou zápletku, protože ústřední postava se ve skutečnosti jmenuje jinak. Benedikt Klausner je v podstatě superhrdinský pseudonym. Jako Batman, Spiderman a tak.

Marně jsem pátral v archivu obce Bohuslávky, kde žiješ, ale mnoho jsem o tobě nevypátral. Máš na kontě několik povídek a dělala jsi prý nějaký UKOL. Je šance se o tobě touto cestou dozvědět víc?

To ti evidentně pátrání v archivech moc nejde, protože v Bohuslávkách jsem dokonce hrdou majitelkou realit. Úkolů mám hodně. Jsem matka dvou dětí, chodím do práce a starám se o domácnost. Mimo to ráda píšu, čtu, procházím se po hřbitovech, plavu, cvičím jógu, poslouchám audioknihy, jím jídlo, které jsem nemusela vařit, hladím kočku a konverzuji s lidmi se stejným smyslem pro humor. Taky mě baví dějiny, výlety, archeologie, urbexy, living history, fantastické filmy a seriály, cosplay, poslední dobou hlavně steampunk. A jednou za týden hraju s kamarády on-line Dračí hlídku. Potřebovala bych druhý život nebo den, který by měl 48 hodin a z toho 12 bych mohla prospat, abych na všechny svoje aktivity měla energii.

A co tě zavedlo do Bohuslávek?

Láska. A vidina peněz ušetřených za bydlení na studentském privátě.

Jak se staví vedení obce k tvé tajné literární činnosti?

To je náhodou výborná otázka, protože vedení obce o mně říkalo, že jsem bláznivá spisovatelka už asi rok předtím, než mi vyšla kniha. Takže na obci buď mou literární kariéru vyčetli z křišťálové koule, nebo s nimi ostatní obyvatelé neřeší stížnosti e-mailem, ale pěkně postaru jim otráví psa nebo je jenom pomlouvají v hospodě.

Jaké jsou tvé plány do budoucna?

Jasně, já se pochlubím plány a zakřiknu je. Zvláště v dnešní době si plánováním člověk přímo říká o to, aby mu nic nevyšlo.

Nicméně pokud to situace kolem covidu dovolí, mám v březnu v plánu účast na Knižním festivalu v Ostravě, takže kdo se chce potkat a popovídat si, snad bude příležitost tam.

V dubnu si plánuji dát s nakladatelem kafe z automatu na brněnském Ústředním hřbitově a podepsat předobjednané výtisky Ozvěn záhrobí. Na jaře bych rovněž chtěla obhlédnout pár hřbitovů v okolí Londýna.

Martin Štefko se vyjádřil, že počítá s další knihou, ale potrvá, než bude hotová. O podrobnostech se zmiňovat nebudu, jelikož mluvit o tom, že plánuješ psát, je jako mluvit o tom, že plánuješ dýchat nebo chodit na záchod. Psaní je životní potřeba.

Kdybys měla stroj času a mohla si vybrat jakékoliv dějinné období – které by ses vydala změnit?

Hm, těžká otázka... Zkusila bych zabránit Mnichovské dohodě. Dala bych našim předkům šanci se bránit německé agresi férově, se zbraněmi v rukou a s vědomím, že hrdinně padnou při obraně své země. Pravděpodobně by nevyhráli, ale aspoň by zkomplikovali Hitlerovi vzestup. Měli tehdy právo krvácet a umírat za svoji vlast, byli připravení a krutě je zlomilo, že nakonec nic z toho nesměli. Někteří z nás by dnes možná nežili, ale ti ostatní by byli jiní. Myslím, že Mnichov psychicky poškodil náš národ, jeho sebevědomí a motivaci. Kousek toho velikého zklamání jako by přetrvával v každém z nás.

To je od tebe milé. Úplně jsem kvůli tomu zapomněl další otázku. Už... už ji mám: Jaký je tvůj literární vzor?

Juraj Červenák. Umí velmi dobře řemeslo, jako čtenářce mi sedí jeho žánr, styl i jak pracuje s postavami.

Ďuro je prý vzorem mnoha žen. A když už je řeč o práci s postavami – jak se ti spolupracovalo s nakladatelstvím Golden Dog, které se tak roztomile postaralo o tvé Pozdravy záhrobí?

Výborně. Martin je nejlepší nakladatel, jakého si začínající autor může přát. Je poctivý, pracovitý, srdcař a blázen. A je na mě hodný. Korektorka Lucie je chytrá a vychytává nepřesnosti jazykové i logické, každé další oči udělají text lepší. Plus samozřejmě sazba a grafika, tu dělal nějaký šikovný pán, Michal Březina se jmenuje. Já ho osobně neznám, ale už jsem o něm hodně slyšela, tak doufám, že se chopí i Ozvěn.

Přestože jsme lidé s omezenou kapacitou a sem tam něco unikne, knihy v Golden Dog tvoří nadšenci vedle svého hlavního zaměstnání a snaží se o profesionální výsledek.

Kdybychom proti sobě postavili Benedikta Klausnera a Benedikta Cumberbatche – kdo by vyhrál?

Určitě Klausner, protože je hrdina se superschopnostmi. Cumberbatch je ve skutečnosti jenom herec.

Jak se řekne Fiedlerová rusky?

Skripačova

Nechtěla jsi nikdy mít hlavní hrdinku místo hrdiny?

V některých příbězích mám hlavní hrdinky. Třeba v povídce zveřejněné na stránkách Golden Dog jedna je a do budoucna s ní počítám i na delší text. Píšu i jiné věci než Benedikta. Čas mých kulervoucích hrdinek určitě přijde, jakmile skončí ten Benediktův.

Závěrem ještě poprosím o tradiční vzkaz našim spoře oděným čtenářům.

A to nemáte ani roušku, nestydové? V době omikronu?!

Bylo mi ctí, Michale.

Nás hřejí omikronové vlny. Děkuji za rozhovor.

- - -

Zvídavé otázky pokládal Michal Březina, Foto: Jiří Šeda