Filmování s režisérem Robertem Sedláčkem

Jen jednou mě chtěl obsadit do filmu slavný režisér. Robert Sedláček. Vedle snímků hraných dělá, jak víte, i četné dokumenty, ba ty především, a tenhle snad měl pojednávat o konkrétních lidech, kteří ztratili partnera a musili se pak postarat o dítě, což do nějaké míry zvládli

Je pravda, že partnerka mi před nějakými dvaceti lety zemřela, a syn, kterému v té době bylo pět let, děkuje za výchovu… prvořadě prarodičům z obou stran. Mně taky, ale vždycky jsem byl prvořadě urputný předčitatel. Což nestačí.

Přesto jsem se nebránil hezké Sedláčkově asistentce a neptal se, jak mě vůbec vysondovala, i došlo na to, že jednoho dne zastavilo před barákem auto filmového štábu. Včetně pána s kamerou. A protože bývá kameraman ze štábu nejcharismatičtější a nejsvalnatější, úvodem jsem si ho s Robertem spletl.

Po uvítání jsme se bavili v kuchyni a zajímalo mě, kdo ještě bude v dokumentu. "Protože já mám, víte, přece jen především příbuzné a málo zásluh, zatímco ti druzí, které sledujete, bojovali víc."

Kývali hlavami a bylo asi pozdě se vracet do Prahy. Připadalo mi, možná přeháním, že si koneckonců udělali výlet (což chtěli) mezi jinými a nepochybně reálnějšími projekty. Jen Robert Sedláček věc tak nestavěl a poprosil mě, abych konečně zavolal syna.

Byl podle mých instrukcí někde v podkroví a taky zrovna v ideálním věku mezi "štěnětem" a velmi spanilým už jinochem. I mně okouzlující připadal, ale to nefungovala jen otcovská láska; i lidi od filmu a pan kameraman byli překvapeni chlapcovou fotogeničností, ne-li jeho kouzlem. "Teď už, jen aby nebyl blbej," pomyslil jsem si. A jak jsme seděli už i se synem proti sobě za stolem, začal jsem konverzovat; ani už nevím, co všechno se točilo, ale improvizoval jsem. Proč? Protože vše připravené v takové chvíli se zapnutím kamery zapomenete.

"A znáš i nějaké významné režiséry?" ptal jsem se syna mimo jiné a prostě věřil, že reakci syn "dá". Trochu se zarazil. "Tak to je konec." Nebo ne? Měl bych zachránit kredit, co takhle vystřelit doplňující otázku "Co třeba Robert Sedláček?" Jenže jak jsem artikuloval ono "co třeba Ro…," tak mi došlo, že to vystřihnou. Takové podlézání, taková nejapnost a rádoby humor! I dořekl jsem: "Co třeba Roman Polański?"

Štáb neztuhl, to říct nemůžu, a necukl sebou ani synem nejnadšenější kameraman, ale Robertovi se tváří mihl mráček. "Vy tu máte rotundu?" povídá.

Řekl jsem: "Ano. Románskou. Národní kulturní památka. Ale vysoko na kopci, kam vaše auto nevyjede. Ani nesmí."

"Ale klid. Vyšlapáme. Uděláme nahoře nakonec i lepší záběry než tady u vás v kuchyni."

Nadšeně jsem souhlasil. Vytáhli jsme syna na tzv. Hůrku a měl si podle pokynů stoupnout před tisíciletou rotundu a shlížet k Úslavě, která se tam dole točí travou mezi kopcem a městečkem. Kameraman se rozplýval, jenže jsem si také uvědomil, že právě kameraman je trochu jako fotograf a měl by - patrně - snímanému říkat: "To je ono. Teď vypadáš ještě líp."

Pokud vím, tak jsme se do Sedláčkova dokumentu nedostali. A dokonce se mohlo i stát, že byly naše scény a scénky a dialogy a výhledy vymazány. Tomu, pravda, odmítám věřit (jako milující táta), odmítám se nicméně Roberta Sedláčka dodatečně zeptat. Podle mě si je schoval! S klidem jsem nicméně všechno taktně promlčel, protože to přece byl překrásný jarní den a stojí za moc a mnoho i jenom podobné odpolední setkání s podobně "rozjetým" tvůrcem. Šance pozorovat lidi pod jeho vlivem a při práci. Loni oslavil padesátiny.

Původním povoláním vlastně je to novinář, ale už má "doma" dávno i Českého lva, i Cenu české filmové kritiky. Natočil, jak známo, mj. hrané filmy Pravidla lži (2006), Rodina je základ státu (2011), Pálava (2016), Jan Palach (2018), Promlčeno a Řekni to psem (oba 2022), ale původně vystudoval dokumentární tvorbu a dokázal to také známým seriálem České století (2014) podle scénářů Pavla Kosatíka. Mezi další jeho dokumenty patří Sibiř na konci tisíciletí (1998), Východ (1998), Tenkrát (1999-2002), Bělorusko ve Stalinově stínu (2000), Lesk a bída země České (2001), Karel Svoboda pohledem Roberta Sedláčka (2001), Václav Bělohradský: Nikdo neposlouchá (2004), Třináctá komnata Borise Hybnera (2006), Živé srdce Evropy (2007), V hlavní roli Gustáv Husák (2008), Skotská čítanka: Don´t worry, be scottish! (2014), Sever (2019), Soud nad českou cestou (2019), Slovenská čítanka (2022), Česká paměť (2010) a Heydrich - konečné řešení (2011).

Ivo Fencl