Intimity slavných děl a jejich autorů

Abychom autora pomyslně gilotinovali, nebo jeho dílo, musíme je znát. To se zdá na první pohled zřejmé, ale zase tak samozřejmé to není. Vezměte si jen tyto dvě osobnosti: Jana Žižku a Howarda Hughese (a nebudeme se zatím hádat, že nejsou "ti praví" autoři).

O Žižkovi nevíme takřka nic, což je dáno čtrnáctým a patnáctým stoletím, kdy ještě nevycházel Blesk a kterážto období jsou od nás už hodně odsunutá v čase. O Hughesovi, ač byl tajnůstkář, se toho naopak ví překvapivě dost. S kým chodil (mj. Katherine Hepburnová), co pil (mj. moč), že ho zajímala ňadra, ale nebyl zcela na ženy. Atd. O Žižkovi je dnes brilantní monografie od specialisty Petra Čorneje, o Hughesovi především kniha Charlese Highama Letec, kterou zfilmoval Martin Scorsese. Rozdíl je v tom, že o výstředním miliardáři toho dnes víme tak moc, až nás to znechutí a vzniká tendence nebohého bohatce odsuzovat. O Žižkovi toho naopak nevíme dost, nevím skoro nic (Čornej, pravda, dedukuje mistrně), ale víme, že nikdy neprohrál bitvu, kterých nebylo málo, a je tudíž tendence ho spíš obdivovat: především jako mága taktiky a stratéga.

Jeho dílo jsou především ona do historie vepsaná vítězství, zatímco o Hughesovi se takřka nejvíc ví, že stavěl tvrdohlavě letadlo natolik obří a těžké, až se nevzneslo a nebylo k ničemu. Zato měl celkem úspěch jako tvůrce některých filmů, na což se zapomíná, a přímo kvůli němu patrně moc lidí nezemřelo. Žižku, oproti tomu, lze po právu označit za vraha a poťouchlíci mu schválně ještě přidají na hřbet, když spekulují, že slepotu možná předstíral před spolubojovníky, aby… Proč by to dělal, rozebírat nebudu, ale někdo o tom může napsat román a podstatná jsou opravdu ona šokující vítězství u Sudoměře - i další - a odborník na vedení bitev z nějakého historického ústavu se zdaleka nemusí zajímat o morální Žižkův profil a nechá si na hraní na stole jen ony bitvy (má krásné figurky), aby jako "veledíla" v kontextu bitev u Salamíny i jinde imponovaly samy za sebe. On chápe, že jsou utkání modely, ale… Ale jsou zcela oddělitelné od Žižky a skutečně a oprávněně zkoumatelné samostatně? Tady se už badatelé neshodnou.

Ale považujeme za tvůrce většinou spíš malíře (Kája Saudek) a skladatele (asi nejlepší filmovou hudbu dělá Hans Zimmer) a zpěváky (Eva a Vašek), režiséry (Nolan točí Odysseu) a spisovatele či herce. Například dílem Vlasty Buriana je 33 filmů, které sice sám nerežíroval, ale tím, že tam skvěle využil své tělo, vlastně ano. A ty filmy klidně můžete poslat raketou na Mars, kdyby tam tedy někdo analytický žil, a budou shledány i tam zábavnými, a to díky Burianovu umu. Bude to nejspíš hodnocení nezávislého pozorovatele a je nezpochybnitelné, zdá se, ale najednou přijde specialista na Burianův život a vyloví bizarní detaily. "Ony mu nerostly fousy!" Anebo zdůrazní, jaká byl primadona, a že u sebe a vedle sebe v divadle nestrpěl(a) nikoho mimo "přihrávačů" jako Jaroslav Marvan a Čeněk Šlégl. A wow, najednou se lze koukat na Buriánka méně jako na herce a více jako na "roztomilého člověka", který však byl herecky sebestředný a vtipu obětoval vše. Ale ano, nakonec naštěstí převáží smírný pohled, protože po válce ho vláčeli, ale vezměme si současnějšího "auteura", jakým je Tom Cruise. Taky má štěstí, že. Jenže je tu možná lépe ty nejlepší filmy a jejich představitele-člověka držet od sebe, jde-li to vůbec. Série Mission Impossible má sílu, ale jako představitele agenta Hunta si umím představit řadu jiných herců, zatímco je plno děvčat i mužů, co na to chodí především kvůli Tomu Cruisovi. A naopak: jistý počet lidí má pocit, že právě Tom tu řadu podívaných svou osobností trošku přizabíjí. Není snad slizce děsivý? A nehrál pan Hackman X-krát přirozeněji?

Nejzajímavější je asi PROPAST mezi dílem a osobností u spisovatelů. Každý autor samozřejmě mluví za sebe, to se odpárat nedá, a "pod tím" každý mluví za hrdiny díla; a tady se to odděluje těžko. Je to skoro nemožné. Že Jan Žižka "hovořil" za sebe, je jasné, a on si s krvavým palcátem v ruce nemohl na nic hrát. Maximálně na slepce. U herců, třeba toho Buriana, má divák zrovna tak pocit, že oni "hovoří ze sebe", však jim "vidím do očí", ale vlastně to tak není. Cruise není nadpřirozený Ethan Hunt, jehož představuje, ale ani Gene Hackman není totožný se svými hrdiny, i když jim dal daleko vyšší věrohodnost než Tom Huntovi. A Vlasta Burian, ten skrze role žil (a trochu jinak trpíval depresí), ale Lelíček je samozřejmě poněkud jiná osoba, již na samém začátku vytvořil jistý Hugo Vavris.

Zvlášť u autorů knih se kritikové nikdy neshodnou na dělicí čáře mezi díly a tvůrci. Někdo, to je pravda, až ostentativně mluví jen za sebe, dává to na odiv a nedá se tvrdit, že by mudrce a hrdinu jen hrál. Tak třeba publicisté jako Jiří Černý a Jan Rejžek. Psali a píší, ale nelze to dozajista odříznout od jejich osobnosti, takové či onaké. Proklínáme je, někdy. Oproti tomu Stevenson a Ostrov pokladů jsou totálně oddělitelní a Ostrov funguje sám za sebe; hodně jeho čtenářů ani netuší, co byl Stevenson zač a nakolik byl dejme tomu egocentrický a jinak nemocný. A že umřel dost mladý a trpěl a musel utrpení různě tišit a… Pamatuji, jak jsem tu jeho knihu dostal na trávníku od matky - a zůstal civět na Tichého podobenku Dlouhého Honzy na obálce. "Stevenson," přeslabikoval jsem pod ní a myslil si: "Asi nějaký skandinávský autor, podle jména." Načež jsem se jako kluk přestal o autora zajímat, knihu přečetl a nezůstalo u jediného čtení. Postupně jsem tam i našel nepatrné nedostatky (ohledně kompozice), ale nemění to nic na genialitě. Tato kniha je zázrak a žila jen za sebe v podstatě už ve chvíli, kdy vyšla prvně z anglické tiskárny, a její hrdinové Jim Hawkins a doktor Livesey, kteří příběh plavby vyprávějí, jsou naši přátelé, a to mravní, a kdyby se stal Robert Louis Stevenson vrahem, třeba až někde v Tichomoří, nic to na věci nemůže změnit. Nebo jste přesvědčeni, že ano?

Něco podobného platí pro Edgara Rice Burroughse, dejme tomu. Byl král vypravěčů a stvořil světy a někoho baví si číst o jeho životě (jako nás baví eskapády života Alexandra Dumase, který bezstarostně utrácel), ale malé dítě nebo člověk s čistou duší dítěte na biografie p-dí a prostě je tu Tarzan - a konec. A je snad Tarzan rasista? Spíše ne. A byl latentní rasista anebo dokonce gay jeho tvůrce? Nesmysl, ale i kdyby: proč to zohledňovat? Chceme tím ty dobře se prodávající knihy závistivě, schválně pošpinit?

Mohou snad knihy za svého tvůrce?

Ne. Ale to, že tvůrci mohou za své knihy, je taky nesporné a Burroughsův jmenovec William napsal i Nahý oběd nebo Feťáka - a vnímám značný rozdíl v šíři propasti mezi těmi díly a lidským profilem Williama Burroughse. Nesoudím ho, ale jeho význam jako osoby je pro ty knihy prostě větší, než význam druhého z Burroughsů pro Tarzana. Na druhou stranu… Není fér tvrdit, že Kerouac nebo William Burroughs napsali a vydali "spoustu slabších děl" díky tomu, že se vezli na vlně zájmu o vlastní jméno, a je nepochybné, že poté, co mě zaujaly Ostrov pokladů a Zlověstný pan Hyde, vyhledával jsem kvůli tomu i ostatní Stevensonovy knihy (Černý šíp, Klub sebevrahů, Lupiči mrtvol) a sem tam jsem jako jeho přítel přimhouřil oko. Zrovna tak milovník Tarzana se často pídí i po těch dílech od Burroughse, kde Tarzan vůbec není, a užasle zjistí, že jsou ještě lepší než Tarzan. Například takové romány jako Šílený vědec na Marsu a Umělí lidé na Marsu. Veledíla fantazie.

Celkem zvláštní je to s "autory jedné knihy". Jsou to lidé, kteří napsali absolutní bestseller a nikdy to nedokázali opakovat. Kerouac mezi ně podle mě patří, i když reklamy vám to budou samozřejmě vyvracet, a František Kožík je taky ten případ, čímž ho nesnižuji. Autor Nádherného dobrodružství jinak takřka nic nenapsal, ale je víc než omluven, protože neměl moc času pokračovat: padl na samém začátku první světové války. Jeho kniha má výrazné autobiografické prvky a dodnes se po té stránce bohužel analyzuje, ale má to smysl? Chvíli jsem se díval i na jednu z filmových adaptací (ne tu českou), která se hodně držela příběhu a předlohy, ale pak jsem to vypnul: oba hlavní mužští hrdinové totiž překvapivě působili jako homosexuálové. Text Nádherného dobrodružství ale nic podobného nenaznačuje a každopádně by se měl číst úplně bez ohledu na to, co nám řekli badatelé o autorovi; což samozřejmě nikomu nebrání, aby knihu neinterpretoval sám pro sebe, a chápu, že když ji čte gay, vidí tam své. Ale čte i dívka podobná některé z dívek, o nichž se tam píše, a ona si to přebere možná nejsprávněji. Nietzsche ostatně řekl: "Nejsou fakta, jsou jen interpretace."

Abych už skončil: francouzský spisovatel Nerval napsal - mimo jiné - prózy Sylvie a Aurelie. Jsou velice působivé a Umberto Eco sestavil diagram, ve kterém rozkreslil tamní nepochopitelnou časovou NEposloupnost. Při své inteligenci asi diagram zvládl snadno, nicméně normálnímu člověku by dal fachu. A paradox? Nerval na časovou posloupnost vyprávění (a to, že do sebe děje divně vkládá) určitě nemyslel. Psal z potřeby, prostě tvořil a nestaral se o nesrovnalosti, jako se o ně často moc nestará ani veliký Dumas. Výsledek je přesto opojný. Sylvie a Aurelie jsou díla stoprocentně autobiografická, to víc než vycítíme, ale je to autobiografie tak poeticky tavená, až je nevhodné říkat, že se Nerval "přece" nakonec zbláznil a byl trochu vyšinutý už při psaní. Je to možná pravda, ale poškozujete knihu, která jednou existuje "o sobě" a naprosto, ani náhodou nemůže za vlastní "matku", která ji porodila a byla trochu labilní. Prózy Aurelie a Sylvie se dostaly do světa a měly by být hodnoceny úplně nezávisle na životě a milostných zoufalstvích svého autora, protože "autor je mrtev," jak se říká či navrhuje už hodně desetiletí, ale jak to platí i zpětně pro literaturu minulých století. Robinson? Žije. Defoe? Mrtev. Gulliver? Žije. Swift? Mrtev. Román Rukopis nalezený v Zaragoze. Žije. Jeho autor? Mrtev. Ale slovem mrtev nezohledňuji čas, a že zemřeli, ale to, že byli vzhledem ke své knize už zaživa zbyteční. Mrtvi.

Ivo Fencl