Ivo Fencl: Cimický na pranýři

"V jeho věku už přece nepotřebuje reklamu," povídá mi kdosi (naivně) ohledně aktuální causy. Souhlasím. Ač… Souzený a pranýřovaný psychiatr (*23. února 76ti letý) je také autor nějaké stovky knih - a knihy jsou, jak to říct, samostatné jednotky. Reklamu potřebují takřka vždy. Nemusíte už být sto let na světě a pořád ji budou potřebovat, i kdyby byly sebelepší.

Univerzitu Karlovu dostudoval Jan Cimický roku 1972 a v letech 1981-1996 byl primářem v Bohnicích. Pak otevřel vlastní Centrum duševní pohody, ale je i předsedou České sekce Mezinárodní organizace autorů dobrodružné a detektivní literatury. Právě jeho role literáta ale je dnes, řekl bych, upozaděna. Vypovídá to také o dnešní době, která vytírá prostřednictvím pojmů spisovatel a básník poklidně podlahu. Což není stížnost, jen konstatování a dloubák. Upozornění: jestli vůbec někdo někoho osahával, nedělal to náhodou víc veršotepec než psychiatr?

Ne že by to pak bylo méně odsouzeníhodné. Např. poškozené dcery Nadi Urbánkové se vždy rád zastanu, ale případ není typický. Vůbec ne. A především není typický tím, že tu možná lékař zneužíval své postavení, ale tím, že Cimický není typický lékař. Uznávám, právě doktoři jsou literáty dost často a dokonce je slovník našich píšících lékařů, který dal dohromady Svatopluk Káš; ale žádný ten lékař ještě nepsal tolik jako MUDr. Jan Cimický.

Vrátím se. Je rok 1976, on slaví osmadvacet a vydal první knížku: Případ doktora Dvořáka. Detektivka; náhodou jsem ji čet a ujde. Ba je dobrá. Přesto se Cimický na tři roky odmlčel (nevím, zda i kvůli ohmatávání žen, ale spíš ne) a druhý román, Případ pro Maigreta, uveřejnil roku 1979. Následovaly Poslední zastávka smrt (1980) a Případ Bílá skála (1981). Roku 81 vydal v nakladatelství Vyšehrad i detektivku Klíč k pachateli, která byla - jako četná Cimického díla - reeditována taky po sametovém převratu, a to nejméně jednou (1993).

Jen do tohohle převratu, který zamával s námi se všemi, vydal Cimický deset knih. Mj. Gang smrtících snů a Šedobílého démona. K tomu napsal i televizní filmy Poslední návrat (1983) a Opožděná vražda (1987). Ale tohle pozvolné tempo je vlastní jen předchozí éře - a rokem 1990 se ledacos, jak víme, změnilo; takže taky náš spisovatel nasadil jinačí tempo a některé roky (2001) dokázal dodat na trh i osm románů naráz.

Navíc stačil překládat, a to mj. Jeana Anouilha anebo Jacquese Préveta (Jsem jaký jsem).

Od roku 1994 (je to právě třicet let) se navíc zaměřil i na zveřejňování audionosičů, kterých stačil jen do roku 1995 vydat čtrnáct. Možná mezitím flirtoval i s nějakou tou ženou, ale to nevím, a zas tolik času na to nemohl mít, protože např. roku 1997 poslal na hudební trh hned čtyři audio-nosiče pod společným titulem Keltský rok.

Určitá pracovitost, ba frenetická, k němu prostě patří. Je jednou jeho charakteristikou. A jestli umí být na dílo pyšný? Pokud ano, tak nejspíš oprávněně. Roku 1998 dokázal koneckonců spolupracovat u firmy Multisonic s Helenou Vondráčkovou (která si možná teprve postěžuje, ale trochu o tom pochybuji), aby vyprodukovali audionosič Paříž, má láska. Roku 2000 následovaly kazety Sám proti stresu a Moře barev. Ale vraťme se na stránky knih. JC je, dodám, sice i držitel tzv. Zlatých desek (dvě obdržel v letech 1997 a 1998), ale to možná zvučí až moc popově a zastírá to, že má taktéž - literární - Ceny Jiřího Marka.

Do konce předešlého tisíciletí napsal mj. díla Vražda v divadle Marigny, Hrůza obchází městem, Noční pacient, Podivný host, Minimum o stresu, Dívka z přehrady (spoluautorem je Zdeněk Volný), Pavilon čtyři, Rozcestí spravedlivých či Atentát na de Gaulla. Roku 1992 mu vyšel první titul i ve Francii a začal (dílem Psychoterapie slov) zveřejňovat také svazky veršů. Nejzajímavější se jmenuje Lásko šílená (1996, v upraveném vydání 1999).

Roku 2001 přišel náš lékař a snílek s knihou Sám sobě psychiatrem a následovaly Popraviště v parku, Mansarda v podkroví (Baronet 2002), Strážce majáku, Vražda na ostrově, Srdce a skalpel, Mladý Maigret (2004), Vražená past, Diagnóza: náhlá smrt (2005) anebo Truhla s tisíci zámky (2006). Kromě toho ale psal i pohádky pro děti (Vrch čajové konvice pro nakladatelství Mladá fronta, 2006) a nebudu citovat přesně, ale někdejší předsedkyně Obce spisovatelů Eva Kantůrková svého času konstatovala, že je Cimický co autor ve své mnohostrannosti takřka nepřekonatelný.

Možná se přitom i usmála či usmívala, to už nevím, ale určitě to udělala přátelsky. Velmi by mě ostatně zajímalo, co si o Janu Cimickém myslí a zda ji taky někdy zkusil obtěžovat. Výborná spisovatelka Eva Kantůrková, mimochodem, se v květnu dožije čtyřiadevadesáti let.

A Jan Cimický? Abych to zkrátil, napsal oněch sto knih, ale je těžké je spočítat přesně, protože některé mají spoluautora. Tak například pro Knižní klub vytvořili (1997-1999) s Karlem Benickým tři zajímavé publikace Země česká, domov můj; Zlatá Praha a Paříž - Praha. A dost! Ani sebelepší, sebeintenzivnější psaní přece neomluví muže, kdyby ubližoval ženě; a jak jsem slyšel, hrozí mu na stará kolena tři roky vězení, přičemž je slyšet i víc a pronikly na veřejnost některé posudky. Je narcis?

Možná. Trestné to (naštěstí) není a navíc o podobné diagnóze já sám trochu pochybuji. Taky ovšem záleží na tom, co si pod pojmem narcis představujeme. V jeho knize Životní zpověď (2008) jsem objevil v té souvislosti několik fotografií, na kterých je Cimický (ať už jako narcis, anebo prostě pracovně) s těmito lidmi (a následuje seznam):

Režisér Ludvík Ráža, Zuzana Bubílková, Jan Antonín Pacák, Cimického vlastní syn (oba střílejí z pistolí), Jaromír Hanzlík, Miloslav Šimek, Jiří Krampol, Josef Fousek, Karel Gott, Yvonne Přenosilová, Petra Janů, Petr Štěpánek, Jiřina Bohdalová, Gabriela Vránová, Alena Vránová, Karel Štědrý, Pavel Zedníček, Světlana Nálepková, malíř Vladimír Komárek, Annie Girardot, Claude Brasseur, herci Jean Lefebvre a Michal Galabru, Ilja Hurník, Josef Zíma, Oldřich Vízner, Ladislav Frej, Jarmila Šuláková (s maminkou), Eva Kantůrková, Helena Vondráčková (opakovaně se s Janem objímají), Václav Neckář, František Nepil a Miloš Zeman. Hezký výčet, což? Svědčí však o čemkoli? Vzhledem k Cimického profesi sotva. Zmocnil se mě spíš pocit, že bylo fotografovaným s Cimickým očividně příjemně. Úplně jako bych slyšel, jak se mu svěřují. Rovnou. Aniž uvažují. Důvěřují snad lékaři neoprávněně? O tom, neumím si pomoct, pochybuji, a bude to tak: Cimický je náš nejznámější psychiatr a celý život mu takřka vše vycházelo. Možná to nebyl úplně šťastný život, ale šťastně působí. Ale asi bylo štěstí nakonec už moc. Hm. Víte, pamatuji slova ze zadních desek jedné jeho knihy.

Autora neznám, ale patrně je jím novinář Zbyněk Stárek: "Hlas Jana Cimického uklidňuje a naplňuje pocitem porozumění. Je neuvěřitelné, co stačí za den. Je klidný, vyrovnaný, má fungující rodinu, mnohdy jde domů procházkou přes Hradčany (které miluje), a když mu zavoláte, právě venčí psa."

ROZHOVOR S JANEM CIMICKÝM:

Autor: Ivo Fencl