Ivo Fencl: recenze filmu Ferrari jako Picasso
Slavný konstruktér vozu snů Enzo Ferrari působí v novém filmu Ferrari tak trochu jako Pablo Picasso: taky malíř si totiž silou osobnosti brával, co chtěl, a taky u něj to platilo především u žen.
Ale Enzo je přece jen méně šílený a má i méně partnerek. Jinak je ovšem zobrazen jako čára, která se většinou nezastaví ani o beton. Umí sice i plakat, je-li sám, avšak svět mu padá k nohám. Enza hraje Adam Driver (*1983), ale to nebylo nejpodstatnější, protože film režíroval sám Michael Mann.
Ano. Michael Mann alias machr (*5. 2. 1943), který zamlada vytvořil filmy jako Nelítostný souboj a Poslední mohykán, a to jsou nějaké bijáky. Asi je znáte, anebo ne, ale nevěřil jsem, co se všecko dá z režijního křesla rozpohybovat, než… jsem zhlédl právě Posledního mohykána (1992). Cooper by taky zíral. Nu, a herce Vala Kilmera, když střílí v Nelítostném souboji coby bankovní lupič na policajty z kulometu a vstoje přes ono obrovské prostranství, na toho také nezapomenete nikdy.
Skýtal snad pokornější scénář filmu Ferrari šanci na podobné výstřelky? Ano. A to v případě neskutečně nasnímaných havárií. Ale i jen díky pohledu na italskou krajinou uhánějící auta, protože Michael Mann ještě neřekl v osmdesáti poslední slovo a vyždímal možnosti životopisného filmu na dřeň.
Enzo Ferrari (1898-1988) se narodil v italské Modeně a přišel v sedmnácti o tatínka a vzápětí i o staršího bratra, který padl v první světové válce. V Enzově podvědomí se tím uvolnila jakási prázdná kaverna, již zprvu vyplňoval při závodění a kterou měl - podle jeho názoru - mít někde v srdci každý dobrý jezdec.
Původně byl Enzo testovací řidič a od roku 1920 závodil pro tovární tým Alfy Romeo. Roku 1929 ale prvně sestavil vlastní závodní tým. Roku 1933 sám závodit přestal a do roku 39 pracoval ve vývojovém oddělení Alfy Romeo, aby následně založil vlastní firmu. Zjara 1947 najel na trať první vůz pod jménem Ferrari a s emblémem vzpínajícího se černého koně na žlutém poli, což je značka imponující skoro každému. Osobně třeba znám jednoho Estonce, který šel po pracovním týdnu stráveném v lomu do nákupního centra, aby se vrátil se značkovým oblečením Ferrari včetně tepláků. "Kolik to stálo?" ptal jsem se a vysoká cena mě udivila. A šel v tom k nějakému táboráku a měl záviděníhodný úspěch.
V devětačtyřicátém vyhrála tato značka slavných Čtyřiadvacet hodin v Le Mans a roku 1951 zvítězili v britském Silverstone. To už patřili k Formuli 1. I když firmu postupně skoro sežral Fiat, samotný závodní tým vedl Enzo Ferrari až do své smrti v devadesáti letech.
Jeden film Ferrari vznikl už roku 2003, ale aktuální novinka se soustředí především na rok 1957, protože je adaptací non fiction knih automobilového novináře Brocka Yatese (1933-2016). Scénář napsal sám režisér Michael Mann a - patnáctým rokem dnes již zesnulý - Troy Kennedy-Martin (1932-2009), scenárista filmů The Italian Job, Kellyho hrdinové či Rudé horko.
Vrcholem příběhu je tragická autonehoda při vytrvalostních závodech Mille Miglia 11. až 12. května 1957, při které bohužel zahynulo třináct lidí (včetně pěti dětí) a pro niž byl Ferrari vyšetřován. Ačkoli jej osvobodili, zdá se, že měl onen nešťastník, jehož auto se vymrštilo ze silnice, lehce sjeté gumy.
V roli Ferrariho "první dámy" se ve filmu předvádí Penélope Cruzová a má co hrát. Roku 1956 totiž Enzovi zemřel syn Alfredo, zvaný Dino, na jehož počest pojmenoval hned několik závodních aut. Ale nemění to nic na tom, že je dnes dědicem zbytku firmy syn Piero (*1945), kterého měl Ferrari s milenkou Linou Lardi.
Ve filmu je přitom konstruktér předveden jako chladnokrevný muž, který je s to vztah s manželkou a milenkou po léta až stoicky kočírovat. Choť o druhé dámě a dítěti - údajně - nic nevěděla a v tomhle směru tudíž mé výchozí srovnání s - jistě vášnivějším a bláznivějším - Picassem kulhá.
Peripetie žárlivosti a výčitek ale nejsou podstatou Mannova filmu. Tou je jízda krásných aut krásnou krajinou a bohužel taky ony - brilantně nám převáděné - havárie. Nejméně dvě. O dvacet let starší - a trapně patetický - snímek Ferrari zachycuje sice celý Ferrariho život, ale táhne se "jako těsto štrúdlu". Auta taky ostrouhají. V čem si však s Mannovým výtvorem klidně podá starší snímek ruce, je idealizace Enzovy povahy. Oba filmy ho dělají takřka svatým a zřejmě by peníze z úhlavního zdroje jinak nepřišly. A nechci tvrdit, že byl Enzo výlupek nectností, to ne, ale… Ale nic! Pravdivý životopis přece nikdy nenatočíte, ani když se Michael Mann jmenujete, a nikdo by ostatně o nejryzejší pravdu asi v kině ani nestál.
Autor: Ivo Fencl