Ivo Fencl: Foglar a já
Když jsem byl dítě, táta mi předčítal. Hochy od Bobří řeky mi četl ještě před šestým rokem a fungovali: vzpomínka jako by spočívala v záři. Záři slunce i ohňů. Vybavuji si Červený dolík, jak jsem si jej představoval. Vybavuji si první setkání s Rikitanem a jistěže lovení bobříka odvahy. Spár močálu! Zelená příšera mě skutečně děsila a muselo mně být nanejvýš pět let.
Mladší sestře byly tedy tři roky a ještě neposlouchala, ale když táta četl nahlas Záhadu hlavolamu a román Stínadla se bouří, to již byla u toho. Jasně si pamatuji, že jsem tehdy již uměl přečíst názvy kapitol, takže táta mohl čtení teoreticky nechat na mě, třeba bych knihu již zvládl; ale otec to neudělal a navíc nás trápil: každý "večír" učetl jen pár kapitol a stopnul to.
Skutečně jsem byl napjatý k prasknutí, co bude dál, ale nedal jinak. Já sám jsem - daleko později - ty knihy přečetl synovi po daleko větších blocích, ale zpětně chválím tatínka, anžto se do mě příběhy úplně vpálily. Obě knihy na mě udělaly skutečně obrovský dojem a navždy je po právu považuji za geniální. Překonaly i Hochy a těžko říct, zda to bylo mým věkem, ale u Hochů jsem se tolik neobíral titulními hochy, spíš příběhem. U Hochů mi možná někteří hrdinové dokonce splynuli; ve Stínadlech to už možné nebylo. Již sám jsem četl Boj o první místo a Pod junáckou vlajkou a zpětně mi připadá šokující, že jsem poprvé netušil, že jde o foglarovky. Přitom… Třeba verneovky jsem si půjčoval podle jména autora. Ale Boj a Vlajku mi prostě babička přinesla z půjčovny a v té půjčovně za rohem byly knihy pečlivě zabaleny do hnědého papíru, všechny, takže jsem asi rovnou četl a nevnímal dokonce ani titulní list…
A k tomu seriál Rychlé šípy. Účinek byl totální. Začátkem sedmdesátých let vyšly postupně ve třech známých svazcích a rodiče mi je zajistily. Vzal jsem ty sešity a doslova do příběhu vplul. Vžil jsem se dokonale do světa těch obrázků.
Maminka, vzpomínám, se zeptala, kde jsem, a já odpovídal: "Už jsem to přečetl." Skutečně to bylo, jako by se příběhy četly samy. A vracel jsem se k nim. Stále si pamatuji úplný začátek. To nezapomenete! Otevřel jsem sešit a četl titul na první straně: Rychlé šípy v podzemí. Myslil jsem si, že se název týká celého svazku, dokud jsem neobrátil. Seriálu pomohla magičnost kreseb. Nic proti Marko Čermákovi a jeho umu, ale tady se již vezl na původním GENIU LOCI. A také Písklouna a Tlouštíka (příklad) nakreslil pouze jediný muž; nic naplat. Anebo Jeremiášku. Anebo Zavadilku. Noční můry! Kolotočáře s fezem! Brr. Tam ale bylo strašáků. Foglar je určitě hororový autor. Ale je pravda, že jedna věc mi chyběla. Praha. Nežil jsem tam a nikdy jsem si proto nic z foglarovek nespojoval s tímto městem.
Zda mají hrdinové těch knih šanci oslovit také dnešní generaci? Nepochybně. I tenkrát byly samozřejmě děti, které nečetly a kterým v rodině nebylo čteno. Jsou i dnes. Ale dál se najde určitý počet vnímavých, kteří Foglara "poberou". Komiksového i románového.
Zda je jich dnes méně než roku 1970? Asi. Určitě jich je méně než roku 1940. Ale to se nedá nic dělat, to zaprvé, a zadruhé to vlastně úplně jistě nevíme. Třeba jich je víc. Foglar byl výjimečný spisovatel a lze najít jemu podobného tvůrce, nicméně byl a je nezaměnitelný. Představuji si, že bych žil roku 1971 někde na Vinohradech a táta by mi poradil, jak ho navštívit. Třeba bych se dostal do Dvojky. Byl bych dnes o dost jiný. Ale to se nestalo. Naopak. Dílo Jaroslava Foglara mi připadalo tak mytické, že jsem ani nezauvažoval o tom, že autor "kdesi" žije. Natož ho jít navštívit. Uplynulo tak neuvěřitelných pětadvacet let. Psal se najednou rok 1994 a bylo mi třicet. Zamiloval jsem se a to jaro se mi svět proměnil. Poprvé mě napadlo, že bych mohl aspoň několik svých milených spisovatelů navštívit. Jedním z nich byl Zdeněk Karel Slabý a já ani netušil, že se jednalo o člena Dvojky.
Jak jsem v případě své první návštěvy u Foglara postupoval. Především jsem se rozhodl, že nepřiberu svou lásku, což byla jedna herečka. Za druhé jsem našel (teprve, ach, teprve) Foglarovu adresu. Pochopitelně v telefonním seznamu. Za třetí jsem mu zavolal. Nic proti návštěvě neměl, ačkoli jsme se vůbec neznali, a řekl, který den a v kolik, hodin mám přijít. Vzal jsem si knihy na podepsání. Foglar mi otevřel a nepozval mě dál, ale do sousední klubovny. Bylo to krásné. A později, po více letech, to již musel být Jestřáb mrtvý, mi řekla má maminka: "To je moc dobře, že jsi toho Foglara navštívil." Je pravda, že jsem se ani nepokoušel se s ním nějak víc spřátelit a že jsem k němu cele vzhlížel jako k neuvěřitelné ikoně. Setkali jsme se pouze třikrát.
Jestli mi jeho knihy daly něco do života? Řekl bych, že mi kus života vytvořily. Úplně se V NICH dá žít. Svět nám to neumožní permanentně, to vím, ale lze do Rychlých šípů i Stínadel opakovaně vstupovat. Foglar mě sice nenaučil tábořit, na to bylo již pozdě, ale "klub" jsme chvíli měli a klubovny taky. Rychlé šípy zůstaly v mé paměti a vše, co jsme dělali, pozorovali. Jsem za to Foglarovi vděčný. I za ty hrůzné momenty jeho knih. První část Chaty v Jezerní kotlině jsem četl v sešitech Karavany a musím říct: PĚKNĚ mě to vyděsilo. A Foglar mi taky "vysvětlil" magii dvorků a města. Nikdo jiný už to pak lépe neudělal. Jeho kult je naprosto oprávněný. U některých jiných kultovních autorů má člověk občas pocit, že se do té pozice dostali také trochu náhodou a že si to ani nezaslouží. Dokonce i u Howarda Phillipse Lovecrafta mám ten pocit. U Foglara ne. Foglar jako by dokazoval, že to všechno včetně jeho života a díla bylo předem dáno a MUSELO se to stát.
Autor: Ivo Fencl