Ivo Fencl: malíř Edvard Munch a jeho obraz Výkřik za 120 milionů dolarů

Dne 12. 12. 2023 uběhne 160 let od narození expresionisty Edvarda Muncha. Norského malíře proslavil obraz Der Schrei der Natur, který vznikl právě před sto třiceti lety (1893) a je známý jako Skrik. Norsky to znamená snad i Jek, ale čeština se ustálila na pojmech Výkřik nebo Křik.

Purpurové nebe onoho obrazu je projekcí fantazie. Takřka vylučme teorii, že dílo zachycuje (dva a půl měsíce a až do února 1884) trvající atmosférický důsledek výbuchu indonéské sopky Krakatoa z podzimu 1883. Je tu sice podobná teorie, ale skřípe. Sice je pravda, že prach tenkrát měnil soumraky nad valnou částí severní polokoule vč. východu USA, ale první verze Křiku vznikla teprve 1893. Což by nic neznamenalo - vzpomínky bývají mocné, ale… Proč nevěřit výtvarníkovu deníku z ledna 1892? Je tu zachycen moment časově podstatně bližší.

I vzhledem k tomu, že cena Munchova obrázku už vystoupala na nějakých 120 milionů dolarů (minimálně), bylo dodatečně identifikováno i místo, odkud autor Křik maloval. Jde o bod silnice ve vyvýšeném předměstí hlavního norského města Oslo. O výhled cílený jihovýchodně a jen lehce vpravo od srdce města. "Šel jsem ještě s dvěma přáteli a slunce zrovna zapadalo za horu nad fjordem," píše Munch v deníku a není proč se domnívat, že si vymýšlí. "Najednou jsem pocítil nápor smutku, nebe se měnilo v červenou krev. Zastavil jsem se - smrtelně unaven, opřel se o zábradlí a sledoval plápolající mraky nad fjordem. Jako krev… Přátelé šli dál, já stál, třásl se strachy a cítil, jako by krajinou postupoval velký, nekonečný výkřik."

Poukazuje se na to, že byla v Ekebergu, odkud Munch hleděl, také jatka. Na úpatí téhož kopce souběžně stál blázinec, kam internovali umělcovu mladší sestru Lauru, a tím se mohl na vršku - pomyslně - mísit vřískot a ryk šílenců a umírajícího dobytka.

Dotek vzdálené sopky nelze mezi inspiracemi stoprocentně vyloučit, ale krvavé nebe je meteorologický jev vídaný v severské přírodě celkem běžně - a stratosférické perleťové mraky přitom plavou až ve výši 25 kilometrů (Polární stratosférický oblak – Wikipedie (wikipedia.org)).

To je tedy samozřejmost, takřka, zato ale v severské přírodě potkáme snáz lidožravého trolla než onu křičící figuru bez vlasů, již zachytil Munch. Bytost zdvíhá paže a lze říct, že je spíná u hlavy; ve skutečnosti si zacpává uši. Mnozí vnímatelé se nicméně domnívají, že mají křik (či výkřik) vyrážet ústa figury, a možné je si představit, že se - dejme tomu - zrovna mrkla přes zábradlí (od ní vlevo) - a hrozí se možnosti sebevraždy. Hrozí se toho, že se neudrží a skočí kamsi do hlubin. A ještě jinou interpretací bude, že ta samá (=germanismus) bytost v hrůze prchá před párem svých, zřejmě jinak úplně lhostejných, kamarádů. Maličcí a vlevo vzadu šlapou kupředu obrazem… Ale nejpravděpodobnější vysvětlení leží na koincidenci s původním názvem díla Der Schrei der Natur. Tvor vůbec nevříská, samozřejmě. Tady ječí norská příroda vůkol. Upustila tím páru a vychrlila vlastní lávu; a když to udělala, netvor v popředí si v šílení tlačí ruce na ušní boltce. Neumí to vydržet.

Obraz patří sérii, jíž Munch říkal Vlysy života. Tvor na něm existuje v šestici variací od původního autora, mj. ve variantě "olej, tempera a pastel na kartonu" (1893) a ve vizi na černobílé litografii (1895). Sítotiskovou verzi realizoval v 80. letech Andy Warhol a v románové předloze filmu Blade Runner, která je z roku 1968 a již psal Philip Dick, říká v jedné galerii jeden z hrdinů, že si představuje jako obraz Křik vnitřní pocit androidů. Přesněji: androida jménem Andy. Dnes je Křik taky symbolem neuralgie trojklanného nervu, jednoho z nebolestivějších stavů, do jakého se lze dostat.

S výjimkou jedné soukromé sbírky jsou Munchovy Výkřiky buďto v jeho muzeu anebo v norské Národní galerii. A pouze na jediné verzi se vyskytuje nenápadně sarkastické Munchovo konstatování "mohlo být namalováno leda šílencem".

Křik byl sice roku 1994 ukraden, ale znovu se našel - za několik měsíců; aby se stal (2004) rovnou objektem loupeže (jistěže nikoli inscenované). Vynořil se opět koncem roku 2006 a znovu je vystaven od roku 2008. Ryze pastelovou verzi (1895) však vlastní Leon Black (*1951) a do roku 2012 ji měl norský miliardář Petter Rudolf Olsen (*1948). Již okolo roku 1937 ji získal jeho otec-rejdař, a to ne od Muncha, ale od židovského sběratele Huga Simona.

Autor Skriku - a kvanta dalších výtvarných děl - byl syn vojenského lékaře, který dětem občas vyprávěl: poznaly tak i příběhy Edgara Allana Poea. Munch kreslil od dětství. Žili v chudobě a maminka, o polovinu mladší než manžel (když se brali), podlehla tuberkulóze roku 1868. Rovněž o rok starší, oblíbená malířem sestra zemřela (1877), což zachytil na obrazech Nemocné dítě (jemuž se při prvním vystavení v podstatě vysmáli) anebo Smrt v nemocničním pokoji.

Munch se zapsal (1881) na Královskou akademii umění a designu, již založil jeden z jeho předků, a roku 1883 uspořádal první výstavu. Odmítal imitovat přírodu a impresi ve svých dílech dováděl do extrémů. Bývalo to vnímáno jako výsměch umění, naštěstí ne všemi. Symbolistní styl měl úplně cíleně zachycovat stavy mysli.

Munch získal státní stipendium (1889) a mohl studovat v Paříži. Přijel právě za Světové výstavy. Akceptoval pozvánku Asociace berlínských umělců, kteří mu (1892) uspořádali další výstavu. Bohužel měla natolik negativní odezvu, že došlo na hlasování o předčasném ukončení. Nakonec trvala týden. Přesto našel i příznivce. Německo se mu stalo druhou vlastí. Poprvé tam žil čtyři roky.

Roku 1892 namaloval švédského dramatika Augusta Strindberga (1849-1912), ale necítil se jím ovlivněn, protože jel sám po obdobné, ale svébytně vlastní ose. Začal vydělávat malováním peníze a už roku 1897 si mohl koupit první dům, byť tu šlo nejprve jen o pobřežní, rybářskou chatu.

Občas někdo zauvažuje nad tím, nakolik je Munch osobně onou děsící figurou Výkřiku. On jí je i není, ale fyzicky vůbec. Byl pohledný a čistě teoreticky mohl mít kteroukoli ze žen (kdyby o to stál) a zachovala se jeho báseň Město volné lásky. Přátelé mu zpola žertem říkali Nejhezčí chlap Norska. Přesto, anebo právě proto rád zobrazoval dámy jako "vampyry". Jeho vztah s Tullou Larsen (již poznal roku 1898) byl komplikovaný. Přinejmenším se zdá, že této "stíhačce" občas unikal; například roku 1900 do Berlína. Přijela za ním a… během hádky si Munch ustřelil prostředníček.

Ženitbě říkal muž jeho typu již podvědomě "ne" - a z pěti jeho sourozenců vstoupil do manželského stavu pouze bratr Andreas; ale zemřel pár měsíců po svatbě.

První newyorskou výstavu měl Munch roku 1912. Posléze byl dokonce jmenován rytířem (Královského řádu svatého Olava) a vlastně měl štěstí: roku 1918 přežil i španělskou chřipku.

Teprve po letech slávy a výtěžků se jeho obrazy dostaly v Německu na výstavu "zvrhlého umění" (1937), již pouze v Mnichově navštívily dva miliony lidí. Dvaaosmdesát Munchů vyřadili v těch časech z německých muzeí; ale když Adolf Hitler obsadil (duben 1940) Norsko, nacisti malíře překvapili: ucházeli se o jeho přízeň. Nabídli mu místo v čele organizace norských umělců. Edvard Munch zemřel 23. ledna 1944. Pohřeb zorganizovali právě nacisté, a tak si Norové řekli své.

V druhém patře domu, kam roky nikoho nepustil, se našlo 15 391 tisků, 1008 pláten, 4443 kreseb, 378 litografií, 188 leptů, 148 dřevořezů, 143 litografických kamenů, 155 jeho prací na měděných destičkách a množství Munchem pořízených fotografií. Nerad se totiž loučil se svými díly. Chápal je jako děti a vnímal co JEDINÉ TĚLESO.

Jak jsem naznačil, fyzicky ve Výkřiku neúčinkuje. Ale je teorie, že vidíme jeho vzpomínku na mumii. Ty někdy bývaly ukládány s podobně položenýma rukama a velice podobnou mají ve Florencii (Přírodovědné muzeum), ale Munch ji mohl vidět teprve po namalování obrazu.

Méně podobná - z Peru - byla na Světové výstavě (Paříž 1889). Munchův přítel Gauguin jí byl uhranut natolik, že její vzezření částečně aplikoval do víc než dvaceti obrazů. Minimálně jeden s Munchovou variantou asi souvisí, ačkoli úděs ve tváři Gauguin nezobrazil.

Jak Edvard Munch deklaroval, nevěří na umění, jež není nutkavým otevřením srdce, a jeho důvěrným přítelem byl polský spisovatel Stanislaw Przybyszewski (1868-1927), který napsal román (či novelu) Křik (1917), přeloženou již roku 1918 (znovu 1978) do češtiny.

Je to příběh situovaný jednu chvíli na most, kde jde o sebevraždu ženy. I Stanislaw Przybyszewski tedy vnímal Munchovo dílo po svém - a každopádně intenzivně.

Asi jako tmu.

Munchovo muzeum v Oslu (své dílo odkázal tomu městu) bylo otevřeno roku 1963, tedy právě před šedesáti lety.

Nedávné slovenské vydání novely Křik, silně inspirované Munchovým obrazem:

Krik | Databáze knih (databazeknih.cz)

Autor: Ivo Fencl