Ivo Fencl: Mít tak svý rádio
Když jsem byl kluk, jako samozřejmost jsem bral, že je hlas rozhlasu hlasem státu.
Točil jsem knoflíkem a něco mě občas vyděsilo. Před vnitřním zrakem se rozšklebila hrůza. Děsivý obraz, který vyvolalo pouhé sousloví. Poslouchal jsem pohádky, ale taky příběhy na pokračování, kde mi pokračování navždycky utekla. Dostalo se mi třeba i science fiction, ve které na dvorku zmizela gravitace, anebo jiné, kdy spadl meteor ze zlata (Verne). Mohl bych ještě dlouho vyprávět, co všechno mě z rádia uhranulo, ale nemluvil bych tak dlouho jako rozhlasem odkojený Jiří Lábus.
A pak se něco semlelo. Snad se mi donesla zpráva o Angličanech, kteří si vysílali z lodi mimo britské výsostné vody a jejichž příběh později zpracoval film Piráti na vlnách, ale především událost inicioval Ríša.
Byl to kamarád z bloku, se kterým jsem zažil kus dětství. Potkali jsme se na ulici a okamžitě si sedli. Pak jsme se navštěvovali. Hráli si. Často v zahradách. Jedna hra byla na komentované výjezdy. Buď Ríša moderoval pomyslný sportovní přenos, anebo naši jízdu. Přitom jsme seděli na zahradním stole za domem a hlásili pomyslným posluchačům, kam ve které chvíli přijíždíme - a jaká se blíží stanice. Snili jsme v bdělém stavu a komentovali imaginární pouť, ačkoli jsme měli pod zadkem pár židlí a nic víc. Ale svítilo sluníčko, letěla přes ně oblaka a nebe jinak jako šmolka.
Některý z nás (já) vymyslel, že jezdíme do Horčan, a líbilo se mi, že má to jméno dva významy. Jak to? No… Buď je v Horčanech horko, nebo nás čekají vysoké štíty tamních hor; popřípadě obojí. Včetně Everestu s Hillarym a Tenzingem.
O něco později jsem snil (když se Ríša odstěhoval do Loun, načež až do Bratislavy a nakonec do Švýcarska), nakolik magicky by fungovalo mít rádio jen pro sebe. Ale připadalo mi to absolutně nemožné. Neuměl jsem tomu věřit jako realitě: šlo o pohádku. To by přece nikdy nepovolili!
Už si bohužel nevzpomínám, zda jsem rovněž snil o soukromé televizi, avšak o soukromém rádiu moc a často. Můj sen snů. A nikdy by mě - v dětství - nenapadlo, že sním o něčem, co je vlastně o dost přirozenější než "přízemní" a spoutaný státní rozhlas.
A pak… Na dětské sny často zapomínáme a život je převálcuje. Najednou byl rok 1990 a přišlo skutečné samostatné vysílání. Ani jsem si je zprvu nespojil se svými ranými sny. Ani už mi nedošlo, jak hodně jsem toto i jenom sám a soukromě chtěl.
Trkl mě až Soukupův Barrandov. On tam dělá, jak možná víte, jeden miliardář valnou část programů osobně. Nebudu ho kritizovat a nebudu Soukupa ani adorovat, ale fascinuje mě a vždy se ptám: "Taky bych to uměl? A když, jak dlouho bych vydržel? - Došla by mi brzy inspirace a omílal bych stále dokola podobná témata? Oho, a jak jsem si to vlastně představoval v dětství? Nemám to někde zapsáno? Vždyť jsem zapisoval kdeco! Hele, ty Soukupe, já bych ti možná pomohl.
Ve skutečnosti ale nejsem názoru, že by vysílačce (anebo televizní stanici) měl vládnout touto formou jedinec, i kdyby ztepilý. Posloucháte-li pouze jedince, postřehnete průběžně i jeho proměny a osobnostní vývoj, hm, a nakonec vás ten chlap vytočí. Často? Vždy. A vysmějete se mi, vždyť názory není zapovězeno měnit, ale přehodnotil jsem, mám pocit, většinu oněch mladických snů o samostatném vysílání, do něhož se mi nikdo neplete. "Mizera," říkám si. Protože…
Vedl, jak si možná vzpomínáte, dlouho hovory s prezidentem, ale dnes jich lituje. Slyšel jsem jeho zpověď. Zrovna moc mile o bývalém prezidentovi nehovořil a nejde o to, zda Zemana máme či nemáme rádi, ale jde o tu zradu. Ne v přímém přenosu, ale skoro. Televizi by přece jen měly dělat spíše kolektivy. Ne státní. Ne diktatury. Ale skupina lidí, která je trochu pestřejší. Asi jako kdybych promíchal žáky ze všech čtyř fakult v Bradavicích.
Zkrátka a dobře, po zkušenosti s Barrandovem a "televizí jednoho muže" už si nad svými naivními dětskými sny odplivuji. Horčany byly fajn, ale rádio je organismus kolektivní a nemělo by úplně podléhat emocím.
Autor: Ivo Fencl