Ivo Fencl: O druhé nejlepší knize ankety Lidovek aneb NEVRLEJ

Koncem každého roku vyhlašují Lidové noviny nejlepší vydanou knihu posledních dvanácti měsíců. Letos zvítězil životopis ceněné výtvarnice Toyen, ale hned druhá je biografie doktora Nevrlého. Tedy… Není to biografie, nýbrž rozhovor Aleše Palána s Mílou Nevrlým; ale interview je natolik zevrubné, že Nevrlý vyvstane před nás jako v životopise.

Koncem října mu bylo devadesát a prezident Pavel jej na Hradě vyznamenal. Kniha Náčelník: je proložena dosud nepublikovanými snímky z rodinných alb. RNDr. Miloslav Nevrlý byl synem velmi vzdělaného, i když poněkud nepraktického chlapíčka, který se narodil roku 1903 v Plzni. A Nevrlý byl zároveň synem o něco praktičtější matky z holešovického přístavu, či jeho blízkosti. Za svobodna se jmenovala Erlebachová.

Dětství prožil Míla Nevrlý v Praze a fascinován ptačím světem vpadl již v patnácti letech (1948) do ornitologické společnosti. Uplynulo devět let a promoval na Univerzitě Karlově.

Za prací se stěhuje do Liberce a už se nevrátí. Od letoška je tam ostatně čestným občanem. V letech 1965-1996 tu vedl přírodovědné oddělení muzea.

Když jsem však řekl, že jej uhranuli ptáci, bylo to zkreslující. Tento muž je odnepaměti magnetizován ledasčím dalším. Snad hlavně krajinou, chůzí, turistikou, přírodou jako takovou. A dychtí po celém reálném světě, i když po lidech méně; duši introverta nepředěláte.

Přesto má dnes velkou rodinu anebo úspěšně vedl skauty. Také na výpravy je vedl, ale nikdy mu skutečně nevadila samota. Klid a osamění spíše vyhledával a umanutě si liboval v místech, kam lidská noha dosud takřka nevkročila, nebo která tak působila. Pro Nevrlého nebyla pustinou. Moc rád býval na vejšlapech po hřbetech hor, u nás i v Rumunsku. Po průzkumech tam rád přivedl i další. V knižním rozhovoru vzpomíná:

V prvních dětských záznamech (1941-44) jsem postupně psal seznamy zvířat (uvedeno, mají-li rohy nebo parohy, šelmy byly zvlášť), ale i seznamy spisovatelů, stromů, významných Čechů, ryb, hudebních skladatelů, ptáků a knih, které jsem vlastnil.

Z nich je na prvním místě uveden Ferda Mravenec, na druhém Hoši od Bobří řeky. Zdá se, že jsem úpornou systematičností, snahou po úplnosti a touhou mít sepsáno úplně všechno trpěl od mládí, často ke své škodě.

Lékař by stanovil diagnózu a literární badatel dodá, že byl seznamy posedlý Umberto Eco. Rovněž. Podstatnější je, že Nevrlý úkoly z klukovského zápisníku skutečně celý život plní. A pod černobílým snímkem jeho zarostlé "papuly" (1977) proto čteme, že je pořízen "při průstupu všemi soutěskami" směrem "od soutoku Srbské a Chřibské Kamenice u Všemil do Hřenska".

Když tohle na Svatého Václava píši, zrovna v Českém Švýcarsku opět hoří, nicméně náš přírodovědec nevnímá ani ten předchozí požár jako tragédii. "Za pět, sedm let nezbude po tom, co novináři označili za národní katastrofu, ani stopa." A hasit les z letadel "čúrkem vody"? "Nicotným vůči jejich rozloze? Není to účinné."

Zpola bezděky se stal Nevrlý spisovatelem a jako takový je a bude vzýván. Zážitky bez liter jsou prvotní a nikomu je neberu, ale cosi je odnáší za mez, kam nevidíme. Nevrlý zaznamenával, což je dobře, a mez je překročitelná. S ním. A možná je to paradox a možná pouhá samozřejmost, ale i takhle urputně žijící chlap dal smysl svému životu těmi precizními texty. Jistě, nejen jimi; ale rozhodl rok 1967, kdy prvně vyšla Cestovní zpráva čarodějova učně.

Sice nedošlo čtvrt století na reedici, od převratu se nicméně vyrojilo nových vydání už pět (1994-2021).

Roku 1976 následovala - dnes kultovní - Kniha o Jizerských horách. Taky ona má patero dalších návratů (1981, 1996, 2007, 2011, 2023) a lidi šlapou v Nevrlého stopách. Nejen mezi písmenky. Po kamení kopců. Roku 1982 potvrdil definitivně místo v české literatuře překvapivým dílem, které se původně snad, kdo ví, mělo nazývat Karpatské hory, ale právem je pojmenoval Karpatské hry. A kdo to nečetl, možná neví o turistice nic.

Karpatské hry vyšly dohromady tucetkrát, včetně verze v angličtině a překladu do rumunštiny. Dodám pouze, že autor svá díla při dalších zveřejněních obvykle doplňuje. Zašlá chuť morušek (1987) se objevila opět v novém tisíciletí, a to postupně v sedmi vydáních (2002-2021) a Nejkrásnější sbírka, původně zveřejňovaná na pokračování v letech 1990-1992, existuje ve čtyřech dalších verzích (1997-2023). Je pobavující, mimochodem řečeno, představa bibliofila, který vůbec nesportuje a pouze Nevrlého díla sbírá a čte. Já to naštěstí nejsem. Ale skoro.

A to není konec jeho psaní. Chvály Zadní země (1995) vycházejí letos počtvrté, Větrné toulání (2005) bylo zveřejněno třikrát a Podivuhodné chvíle se Sluneční písní (2006) čtyřikrát, jednou ve španělštině. A všecky ty nenápadné bestsellery bych - být "lovcem" žen - označil za ekvivalent neskutečně přitažlivých krás(ek). Možná to podobně vnímá Miloslav Nevrlý, ať už podvědomě či vědomě, a Náčelníkův rok (2013) vyšel už třikrát - a mistr chůze a občasný sebemučitel (však si přečtěte, co všechno vyzkoušel a prodělal) je tak jako literát na úrovni Miloše Zapletala (svého přítele) a Jaroslava Foglara, a kdo ví, zda ne před nimi. V těchto lovištích však nezávoďme - jsou jen vzájemně porovnatelní, ačkoli každý jinačí.

Jak získal Nevrlý přezdívku Náčelník, kterou má i Ernest Thompson Seton? Od Miloše Zapletala. Sám nechápe proč. Přece rád zůstává v pozadí. Ani Praha mu nejspíš nikdy nechyběla - a nerad velí. Nakonec ale "náčelníkovat" musel, protože od roku 1968 pomáhal zmíněnému Zapletalovi s vedením 12. skautského oddílu (později oddílu "turistického") a bez "náčelníkování" by se z rumunských Karpat či Tater nemuseli vrátit v pořádku a kompletní.

Nevrlý Palánovi také říká, že zprvu ani moc nechápal, proč by měl s "nějakými cizími dětmi" (má dvě dcery a syna) kamkoli brousit. Uměl se v divočině vždycky postarat sám o sebe a to mu stačilo. Někdy se přitom, pravda, choval až mnišsky. Asketicky. A pak… Objevil novou zem. "Na táborech jsme se střídali v hraní na kytaru se Zapletalem. Hrával národní a verbuňky, moravské i slovenské, smutné i veselé, a já mu nezávadnost a výchovnost kazil. Kluci a ještě víc děvčata měli rádi Dvě vdovy z Cordovy a ty mě Miloš zapovídal, jakož i tuláckou Tam za móřem píva, tam zakázali práci, tam nehlídaj policajti, tam hlídají vandráci, tam holky samy nechtěj spát."

Někdy se i trochu měnila slova, třeba u Kaliforňanů. "Kluci v rumunských Karpatech zpívali místo Kdo táhneš s mulou přes pláně, rozluč se s pohodlím "Kdo táhneš s Mílou přes pláně, rozluč se s pohodlím". Dodnes má Nevrlý doma dva notesy se slovy 130 osvědčených songů.

Aleš Palán se původně vyptával přes internet několika set lidí, která že kniha jim přestavěla život. Získal na sta odpovědí, ale většina děl kupodivu získala jediný hlas. Sedmkrát byla jmenována Bible a tucet lidí jmenovalo Karpatské hry. Což byl rekord. Už předtím ale Palán (někdy roku 2017) oslovil Nevrlého. Chtěl udělat knihu, ale slyšel, že už prý Nevrlý všechno řekl. Jako všichni skromní, i když píšící lidé měl Nevrlý pocit, že "ostatní nestojí za řeč", nicméně interviewer naléhal. Udělali dialog pro Katolický týdeník. Po pauze Nevrlý svolil, že tedy bude vyprávět víc, a chodili přitom, ač ne pořád. Zase s prací přestali. Na knihu to nemělo. Až napotřetí. To se Nevrlý rozpovídal pro jedny stránky na síti snad až příliš podrobně… Otravování tak sklidilo ovoce. Palán udělal předtím už spoustu rozhovorů, i dal si záležet také na tomhle; ve finále vstupuje Mistrovi za záda, přichází k jeho psacímu stolu. A přece Miloslava nechá, aby mikrosvět pracovny vylíčil vlastními slovy. "Na zdi visí i jiná zvířata než ptáci. Jizerskohorský pavouk slíďák popelavý, jehož diapozitivy jsem kdysi přinesl Zdeňku Burianovi, aby podle nich ilustroval mou povídku Bílý pavouk.

Když mi - ve svém domově v Podolí - diapozitivy vracel, řekl, že by mi rád oba obrazy - slíďáka i velkou malbu Velké jizerské louky, domoviny toho krásného pavouka - věnoval. Oba jsou, i s Mistrovým věnováním, téměř půl století nad mým stolem."

Náčelník je přínosný rozhovor. Osobně mě zaujal i Nevrlého přístup k jiným spisovatelům. Když se mu někdo líbil, zkoušel od něj přečíst vše, a vstoupil tím například do světa Dostojevského. "Anebo se mi zdálo, že N. S. Leskov uvažuje a vnímá věci a děje a svět 19. století podobně jako já o sto let později. Nejinak tomu bylo s I. B. Singerem, polským Židem, který se narodil v rodině chasidského rabína."

Nevrlému dokonce napsal Hermann Hesse (Miloslav miloval jeho knihu Knulp) anebo dnes neprávem zapomínaný Edvard Valenta, který ho dokonce (marně) zval dlouhým dopisem k sobě do Prahy.

Málokdo dosáhl životem více než bájný Nevrlý (dnes má i jedenáct pravnoučat a vnoučat), a přece je stáří čímsi, co by člověk radši strčil za klobouk. Nevrlý si postupně "uběhal" kyčle a ještě zvláštnější jsou situace, které vlastně líčí písní taky Jiří Dědeček, někdejší šéf českého Penu. Situace, kdy někdo může být duší ten největší kouzelník, ale stejně si ho stále pletou s chudým tulákem. Právě letos, a to 19. ledna, si šel Mistr Nevrlý koupit v Liberci pouhou náplň do propisky. Nic víc. Podcenil kupodivu mráz, ač je otužilý, nebo právě proto. A nebyl s to v papírnictví proti radnici fungovat rychle, zatímco se dloužila fronta. "Cítil jsem, jak mě lidé zezadu pozorují. Začínal jsem mít na sebe vztek, na svoji neohrabanost. Po třetím marném pokusu mi prodavačka propisku vzala a s lehkým úšklebkem tam náplň vložila."

Ale ještě vybrat mince v hodnotě devíti korun z tobolky: taky problém. "Fronta narůstala. Cítil jsem se uboze. Byl bych nad sebou plakal. To už se lidi začali smát." Otřesen po vyklouznutí ven přecházel náměstí, když jej opět zezadu oslovila asi třináctiletá dívka. "Už ne dítě, ale dosud ne žena, v tomhle měnlivém období se věk nesnadno určuje. Levou rukou vedla tříletou holčičku, ale pravou natahovala ke mně."

Dáma Nevrlého pozorovala už v krámě a je otázka, zda si toho všiml. Rozhodně nečekal, že mu venku znenadání vysype do dlaně 28 korun! Ne víc, ne méně. Udělala to nepochybně ze soucitu. "Spatřila celou mou stařeckou ubohost a asi i chudobu, jak se zmrzlé prsty dlouho loučily s mincemi v peněžence."

Peníze po zaváhání přijal, protože děvče nedalo jinak. Poděkoval. Postupoval zvolna ne už Karpatami, ale Libercem. Se slzami v očích a "blíž ke svému konci, blíž ke konci starého muže, který si jednáním i zjevem vysloužil soucit mladé, vznešené duše."

Odkaz pro objednání knihy: Náčelník - Aleš Palán, Miloslav Nevrlý | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví

Autor: Ivo Fencl