Ivo Fencl: Palachův týden čili Je to 35 let

Z románu "Sabrina Horáčková zemřela a žije v Berouně".

Zasekl jsem se před Zlatou husou a marně chtěl dál. Nešlo to. Dav stál stmeleně. Vyhoupl jsem se na jeden květináč, asi jako před chvílí Radim Palouš, a rozhlížel se.

Jako kdyby zalévalo díky nějaké čarodějce dlažbu od Jindřišské k muzeu jedno moře hlav. Žilo, vydechovalo vzhůru k slunci a převalovalo se vlnami euforie. Jediný živoucí zdroj energie.

Uvědomil jsem si ve svých pětadvaceti, že málokterá atmosféra umožňuje tak snadné balení ženských, a cítil až fascinaci. Pouze rádoby revoluční touhu. Prahl jsem po změně, ale především po převratech uvnitř sebe, protože jsem si dal v životě načas. Daleko víc načas, než dejme tomu tenhle… Škvoreckého Danny. A převraty? Máloco jiného tak urychlí vývoj vztahů. Registroval jsem, že se v kotli vaří, a jen jistá šikovná kuchařka a pražská čarodějka zůstává neviditelná. Potvora. Ale něco kolotalo tepnami. K převratům dochází na ulici a souběžně v hlavě i na náměstích. Vytvářejí se malá tornáda a katalyzátory nejosobnějších vztahů. Někdo nahoře konstruuje tyto stezky a války. Kdopak ví, třeba tak plánuje dotvořit ty a ty jedince. I tebe. A mě. A vítr? Hvízdá nad plání Prahy a možná jsou hlavní zamilovaní. Měl jsem tenkrát podobný názor a pocit a seskočil z květníku na dlažbu revoluční Paříže, tedy Prahy: "Uhněte!"

Nejprve to nešlo, ale nakonec jsem si cestu ke kinu Blaník prorazil - a postřehl, že tu rozvážně hovoří další z chartistů, profesor Milan Machovec. Varoval před jakoukoli nerozvážností a násilím, ale náhle zmlkl a místo filosofa stanul na obdélném květináči zástupce klubu Johna Winstona Lennona a ušima mi už fičel charakteristický hlas Luboše Pospíšila: "Kam půjdem? Na Kampu jdem." A jen je divné, že si - navzdory mase - připadám, ano, stále osamělejší.

"Pusťte zavřené politické vězně!" horlil kterýsi kluk v lennonkách ve stylu sloganu z filmu Pevnost Apačů v Bronxu (pusťte bratry domů) a byl tak říčný, jako by měl za zády samu Lennonovu zeď. "Gorbačov vás vidí!"

Posluchači se zachycovali podobných výkřiků jako neviditelných předmětů a teď se někteří vzali za ruce a začali skandovat. Hle, asi mi uniká další životní šance, protože taky o mou ruku jiná ručka zavadila. Jen to. A ze stáda se mi dělalo trochu špatně a pohrdal bych sám sebou, kdybych se dal strhnout. Přece nejsem Katalánec. Nebo jo? Emotivní umím být?

Kolik okounějících sem asi dorazilo jen kvůli senzaci? Kolik ze zvědavosti? Kolik jako napodobitelé? Jako mechanické strojky? Kolik pro vzrušení, které jsem, uznávám, taky cítil, a kolik v citovém vytržení z dosavadního předlouhého spánku mnoha zim - a kolik si nese tři másla na hlavě?

Navzdory všemu jsem byl vytržen, i když hlavně dovnitř do sebe, a podepisoval jsem - pomyslně - ryze soukromou rezoluci (jako mnozí); nicméně cosi jako národ existuje a ten teď podepisoval rezoluci veřejnou. "Za propuštění politických vězňů!" vysvětlil mi tlusťoch divně podobný hospodskému z Újezda. "Hej, mladej! Dáváš pozor?" Tu… Divím se dodnes, ale taky jsem náhle podepisoval, ač mi mozkovnou brousily úplně jiné příběhy, z nichž jsem některé smolil ještě na vojně - a propiskou - do velkých školních sešitů.

Ale zde stáli revolucionáři beze zbraní a další a další solili jména pod mé a lidé byli vlnami a jako bych viděl obrazy budoucích pražských ulic, jedné za druhou. Nebylo to jen vítězství, nýbrž i ráj pro exhibicionisty a k vybití agrese. Tu… Ve Štěpánské se rozeřvaly policejní amplióny. "Rozejděte se, občani! Vaše manifestace není povolena!" znělo opakovaně z vykřikovadla kardinálovy gardy - a proti vlastní vůli jsem pocítil nenávist.

Stříkala z davu jo vosy a u zdi, skoro umačkán, kdosi propukl v hysterický smích. Taky další reprezentanti "lůzy" málo chápali a jedna dívka okolo mě dokonce vlekla brečící batole. "Rozejděte se; jinak se vystavujete nebezpečí-nebezpečí-nebezpečí," vyhazoval amplión slova jako oblázky - a škaredě skučel. Zachrčel. Zmlkl. Svatý Václav zíral a já jsem - v nepřekonatelné touze reportéra Kische – viděl. Chtěl jsem ale vidět víc a horečně se prodíral do Štěpánské. Bože, ale tohle? Byli tu.

Poprvé jsem je viděl naživo. Vyskakovali z policejních vozů, které se přiřítily, a nebyli to muži, ale ještě kluci, takže si hráli. Bicí komando. Bicí. Měli obušky. "Jakešovi Šmoulové!" řval děda vedle mě. "Jakešovi Šmoulové!" chytili se sloganu ostatní. Bílé přilby zaryčely a šlo o smečku nadržených psů i koček. Skřech. A chvěla se, ta smečka, řvala - a řevem se vzájemně hecovali a rozněcovali. Tu mě konečně chytila za ruku nějaká dívka. Nic osobního?

Ne. Všichni se navzájem chytali a původní odpor k davu jsem dál necítil; najednou vůbec. Můj blok povolil. Chytání se již nevadilo, naopak: není úžasné být součástkou převratu? A přece jsem až do toho momentu neuznával otročinu jedince v mraveništi.

Dav navíc zbrkle, nepřístojně běsnil. Nějaký kluk mě chytil za druhou ruku a byli jsme propojeni tři: já, holka, on. Stál jsem mezi ním a dívkou jako Bohem určený zajatec. Ale netrčeli jsme tam naštěstí dlouho a byli jsme brzy kousíčkem živoucího řetězu. Ne ale kůly plotu. "V jednotě - je - síla!" řval hoch a já sebou reflexivně škubl; chtěl jsem se mu ještě vytrhnout, ale bylo pozdě.

Ani dívce jsem se nevytrhl a její prsty se staly překvapivými svěráky. Ona, tak dravá i štíhlá. Bruneta, stará asi jako já, tedy čtyřiadvacet let. Dlouhé vlasy jí padaly na černou zimní bundu, ale do tváře jsem jí neviděl, protože ji odvracela.

Zvláštní byl gigantický žlutý hřeben, který křečovitě svírala prsty, jako by jím hodlala sekat. A hlasy okolo mravenišťovitě opakovaly heslo o síle a jednotě. Esenbák nás okřikl a řetězy nakonec vždycky povolují. Taky tenhle praskl a vrhlo se proti nám nadržené bicí komando. Švík. Švík. Už to jelo! Bili a bili. Najednou kupodivu všecko zmlklo. Jakési mládě v bílé bundě se kutálelo po dlažbě. Provokatér? Pochybuji. Krev klukovi rudě zastříkala tvář. Omdlel. Dva příslušníci komanda ho vlekli ke šmoulímu autu a ostatní komandéři do nás mydlili. Řetěz doopravdy pukl, ale průrvou šel do akce mladík.

Zvláštní se mi zdálo, že má stejně prošívanou bundu jako zajatý a bezděky mě napadlo: Zlatá pražská mládež? Hned jsem myšlenku zapudil. "Fašisti!" ryčel zbrusu nový mládenec. A tak ho sebrali. Jeho dvojníka mezitím spolkla pohotová černá sanitka. "Takhle se dělá revoluce," zaslechl jsem dívčí alt. Stále ona bruneta, ale nedržela mě: paže si založila na pevných prsou a třískanici přehlížela skrze mě. Disponovala zvláštně mandlovou pletí. Hezká, i když zasněná, a povídá si pro sebe? "Co?" hlesl jsem.

"Provokatéři," kývla. A já: "Blbina." Vtom napodobila můj plzeňský přízvuk: "Hošánku?" Dívala se mi zblízka do očí, až mě zamrazilo. Asi jako v pohádce. Stála uprostřed vřavy jako vzpřímený vykřičník a opakovala: "Provokují. Je - jich - plná - Praha." A probodávala mě hrozně temnýma očima Leonardovy Mony. Zbaběle či vychytrale povídám: "Jsem tu o-my-lem." A hrál jsem etudu, jako bych si zapaloval cigaretu. Zničehonic se mi vybavilo mrtvé ticho Újezda, kde jsem právě měl pracovat.

Ale Újezd v tom snu nevypadal jako želví krunýř a byl shora spíše boltcem. A převraty? Pokaždé prvořadě akce občanů hlavních měst. Naprosto není pravda, že města ničí city, a dějiny vždy kráčejí Paříží a ne - geodety nezmapovanými - končinami venkova.

Přesto či právě proto se mi zastesklo po kýčovitě zanedbaných zahradách a po zasněných domečcích Josefa Lady. Není každá samota lepší než tato vřava? A talent se, pravda, rodí v příšeří a tichu, zatímco charakter v proudech světla.

Není líp žít daleko od hlučících stád?

Mrkl jsem na hodinky a Sandymu - podle všeho - právě padla. Nebýt náhlého nápadu, sedím i já v bezpečí našeho kamrlíku alias kanclu a rudou pastelkou ryji do čtvrtky; protože odpovědně vybarvuji střechy stodol. I sám stodolou. A že mezitím dusají po dlažbě matičky Prahy dějiny? A co?

Jsou snad velké dějiny můj soukromý život anebo přítel? Láska?

A Újezd? Přece zůstával onou pozvolnou želvou. A rakev? Tou ještě není.

A při vzpomínce na tamní kočky se mnou smýkl dav a dotlačil mě osudově k dívce, i zopakoval jsem truchlivě: "Vážně omylem." Pohotově i pohodově opáčila: "Já taky." A stála vprostřed vřavy naprosto nezúčastněně. Vzrušovala mě. Podobala se mi nezúčastněným postojem a nefilmovala nic a nefingovala. Byla svá a já jí dost trapně povídám: "Jsem z Plzně."

"A já z Berouna," podala mi ruku. "Sabrina." Usmála se - divně - a dav nás opět poponesl jako dvě lodičky či pírka. Bylo čtvrt a mělo být půl. Uchopil nás ten dav, jako by to bylo teplé moře, a smýkl našimi mladými těly k domu potravin (ó, mňam). Vážně jsme se stávali potravou, a to oba. A vedle ječela hysterická paní: "Lidi, v Opletalce skopali dvanáctiletýho kluka!" Tu jsem spatřil další kordón.

Očividně se nás pokoušeli odříznout od ostatních. "Necítíš, jak je to divadlo připravené?" zašeptala mi zničehonic svůdná Berouňanka. "Chceš bejt taky loutkou? To já nikdá nebudu. Oni… Jsou pouhý majetek." Jenže jsem se slyšel, jak křičím: "Možná jsme majetek, ale je to aspoň vzrůšo. Ne?" A dodnes nevím, nakolik vážně jsem to říkal, ale vášnivě určitě.

Co se dělo? Tohle byla odveta za Únor čtyřicet osm. Valila se. Lidi vstoupili do ulic a mezi lidmi i napůl utopená, nepřítomná dívka mimo přístav, která to celé jako pravá pražská čarodějka i dítě ráje ovládala telepaticky. A dělala zednářská znamení a mumlala: "Jen hlupák vstoupí bez pozvání, jen hlupák mluví bez optání, jen idiot věří tomu, v co se věřit nedá." Zničehonic mě dav od Sabriny odřízl…

Najednou jsem stál uprostřed skupinky v centru Václaváku a řítilo se proti mně pět rozběsněných Jakešových Šmoulů. A bili. Už třetí rána mě srazila. Ještě si kopli. Mohl jsem být rád, že nebylo těch petard víc. Hnali mě s rukama za zády k výkladní skříni domu potravin, kde vyčkával policejní autobus, a s rukama za hlavou se o kapotu opíralo asi deset rozkročených mladíků. Hlavně mladé můžete jako kriminální živly označkovat vždycky, protože nikdy (a to je dobře) nemají ujasněné politické názory.

Sotva jsem položil dlaně na studenou karosérii autobusu, šlehl mě někdo přes nohy pendrekem; takže jsem upadl. "Seber se, hovado!"

"Takhle se chovalo gestapo," komentoval to stařecký hlásek a já se po dědulovi vděčně ohlédl - a hned to schytal do spánku. Navzdory ráně jsem dál jasně viděl. Bezděky se mi vybavilo, jak jednou míč Antonínu Panenkovi málem vymáčkl oko. To mé dál pozorovalo, jak se vydráždění policajti vrhají na okolostojící.

Jednoho kluka hnali kopanci do postranní ulice. Hvězdičky se mi ještě točily před očima, ale obě dál registrovaly, že cpou do auta nějakou holku. Sabrina? Ne. Měla jiné boty. Dva muži po mém boku to dostali přes záda. Pak nás začali natlačovat do policejního antonu. Všiml jsem si, že dvojici vedle mě nemohlo být víc než čtrnáct. Nato jsem asi na chvíli omdlel, ale pořád viděl svištící, ostnatou kouli z hrozného nemocničního snu svého dětství. Ježuru. Skřechu. A vezli nás dlouho; tak tohle jsem si nenaplánoval, tak tohle jsem si zavařil. Mám něco s jistými pány a možná jsem to zmrvil i Sandymu, napadlo mě prvně.

Teprve když anton otevřeli, mohl jsem proběhnout úhlednou uličkou z mlátících pendreků. "Svlíknout bundy!" řval někdo: ne, tohle nebyl antikvariát. Připadalo mi, že by nás ty pomyslné bestie rády svlékli do naha. Byli jsme na dlouhé chodbě a museli si stoupnout ke zdi. Obušky surově dopadaly, a kdo naznačil obranu, ještě dostal přidáno. "Tak vám se v Československu blbě žije, kurvy? Já ti dám svobodu, lemple! Zastraní hajzlové!"

"Buzeranti!" vykřikl na oplátku někdo z nás mydlených. A oni: "Teprve vám ukážem gestapo!"

Jako v mlze jsem všecko vnímal a musím citovat po pár hodinách vydané Rudé právo:

"Organizátoři bouří přivedli na Václavské náměstí úmyslně řadu křiklounů a výtržníků, ale přišli také mladí bez jakýchkoli politických zkušeností a lidé, kteří mají o takzvané západní demokracii a svobodě zcela abstraktní a naivní představy. Některým nebylo ještě ani třináct a jeden nám pověděl, že je to přece senzace. Něco takovýho jsme s klukama ještě nezažili. Vzrůšo, sranda a prča!

Co dodat? Asi jen: republiku si rozvracet nedáme."

A co dodal sám Husák (spravedlivě přeskakujícím hlasem)? "Moc v této zemi patří pracujícím. Vybojovali ji v těžkých zápasech a socialismus byl jejich volba. Návrat k poměrům buržoazní republiky je nepřijatelný, je zcela vyloučen. Zdůrazněme to, soudruzi. Zdůrazněme to jednoznačně, ať už se to komukoli nelíbí!"

Autor: Ivo Fencl