Ivo Fencl: Pod stromek dejte Velkou knihu detektivek a záhad

Když se nějaká nová povídková antologie, pasuje na velkou sama, nepočítejte stránky, o jejichž počet nejde, a raději hodnoťte příběhy. Zde jich je pětadvacet.

Šarády Velké knihy vánočních detektivek a záhad sepsali jak autoři žijící, tak dávno zemřelí, a nebyli to pouze ryzí autoři detektivek. Například prózou Zloději, co nemohli přestat kýchat přispěl sám Thomas Hardy, jehož nešťastnou hrdinku Tess mám docela rád jako Polańského film. Zde je Hardyho trochu jiný a servíruje historku, kterou… Kterou si kniha možná mohla odpustit.

Nechci však tuto - v originále takřka deset let starou - Penzlerovu antologii nějak drze cupovat a celkově jde o skvělý koflík detektivek, ale i klasických strašidelných povídek (a viz Stevensonův Markheim, jenž je detektivní až za druhé).

A nemusíte při čtení dopředu ani tušit, kdo byl pan Fergus W. Hume. Stejně si pošmáknete. A pokud vám Humeovo jméno říká málo či nic, antologii neodkládejte. I když… Asi nebudete NOSTALGIKY a pamětníky, což tu přijde vhod.

Sám jsem se s Fergusem W. Humem prvně setkal v třetí kapitole Škvoreckého práce Nápady čtenáře detektivek, již jsem četl (teprve) v 70. letech v časopisech Plamen. Sice byly Plameny tehdy fakticky zakázány, ale táta je měl, a tato emigrantova kniha, kterou jsem si bezohledně vystříhal, mě pro detektivní literaturu získala. V části věnované Doylovi se přitom píše: "Už měl pár uveřejněných povídek, když se mu dostala do ruky úspěšná detektivka osmdesátých let 19. století Záhada fiakru (The Mystery of a Hansom Cab) od Ferguse W. Huma. Byl to viktoriánský bestseller a chudému lékaři vnukl nápad, jak si opatřit peníze!"

Zda to skutečně proběhlo tak, nechtějte po mně vědět. A kdo vlastně byl Fergus Hume, jehož povídka Dotek ducha naši velkou "bibli" uzavírá? Anglický právník (1859-1932, od tří let žil na Novém Zélandu), který si zprvu umínil, že se stane úspěšným dramatikem; ale nešlo mu to. I napsal Záhadu fiakru, jejíž děj vsadil do - australského – Melbourne. Ve výsledku… Tak či onak jde o román s vůbec nejvyšším počtem prodaných výtisků, tedy pokud hodnotíme romány mysteriózní, a že jej neznáme tady, na jeho kvalitách tolik nezmění. Šlo o dobové BINGO a netuším, kolik se Záhady fiakru prodal do této chvíle, ale ve svých časech nejméně půl milionu kusů. A pan Hume nelenil a hned začal psát další mysteriózní román podle osvědčeného receptu. Bohužel, do smrti sice ještě napsal 130 románů, ale nikdo o nich neví; a jestliže je Fiakr takřka zapomenut takřka, ony jsou zapomenuty zcela.

Oproti tomu Conan Doyle se u mně vyhnul přezdobenému viktoriánskému verbalismu a dnes ho můžete číst, jako by své povídky psal včera. Nejméně v tom směru byl génius. Uměl si také věrohodně vymýšlet a byl tak veliký mystifikátor, až to lidi bolelo. Měl pozoruhodný a místy možná poněkud starosvětský styl, ale byl to hutný styl a dialogy rovněž byly jeho parketa. Někdo vám samozřejmě bude tvrdit, že když z holmesovek vypreparujete Holmese, zbudou jenom chatrné prózy bez poutavosti, ale nevěřte. Už proto ne, že se Sherlock z nich vykopnout ani náhodou nedal. Watson také ne. Ani Scotland Yard, ani inspektor Lestrade, ani zločinný profesor matematiky Moriarty; natože (švýcarský) Reichenbach, kam tito mužové spěli.

Naše velká kniha přináší ryze vánoční Doylovu hříčku Modrá karbunkule (překlad Zora Wolfová), která trochu připomene verneovku Hvězda jihu - a kapánek i jedno dílo Ilfa a Petrova. Ač… Román Dvanáct křesel je přece jen víc inspirován holmesovkou Šest Napoleonů.

Doyle má tuhle svou "modrou" povídku v antologii hned jako druhý, protože první musely být Agatha Christie a Marple: Vánoční tragédie (1930). Ale svazek je britsky férový a nikoli tedy pouze pro-anglický, i upozorní také na dámu, jíž se přezdívalo AMERICKÁ Agatha Christie. Jmenovala se Mary Roberts Rinehartová (1876-1958) a byla zdravotní sestrou, která se provdala za lékaře Stanley Marshalla Rineharta. A pak… Ještě jí nebylo třicet (1903), když se dala na pohádky; chci říct povídky - a zakrátko jich napsala pětačtyřicet. Samé detektivky. A připravena byla na román. Vyšel? Ano. Roku 1907 pod titulem Točité schodiště. Prodalo se 1,25 milionu kusů.

Hlavní hrdinka je starosvětská dáma, která postupně kazí sérii zločinů. Měly se udát okolo jejího venkovského sídla, ale dostávají na frak. Na seznam bestsellerů se dostal i další Rinehartové román Zločin ve spacím voze a prý je to dokonce první román na onom seznamu, který má "mysteriózní" charakter.

Ve svých časech známá divadelní adaptace tohoto majstrštyku se jmenuje Netopýr (1920), ale v naší knize je Rinehartová zastoupena povídkou Majordomův Štědrý večer.

Dalším klasikem, jehož dílu je sto, se jmenuje Edgar Wallace (1875-1932) a říkali mu - bez ohledu na Christie - král anglické detektivky. Ve dvacátých letech byl autor každé čtvrté v Anglii prodané knihy a tato veliká antologie označuje za jeho nejslavnější román Zeleného lučištníka (1923), což krásně vyšlo: tomuto krváku je zrovna sto let. Ale do naší knihy se nevešel a editor Otto Penzler raději vybral kratší prózu Případ z chobhamského vřesoviště.

Jiný text - Dobrodružství Dauphinovy panenky (1948) - vyprodukoval sám Ellery Queen, což je pseudonym dvou bratranců, které roku 1928 upoutala soutěž na detektivní román.

Moc si, braši, nevěřili, ale vyhráli. Svému detektivovi dali také jméno Ellery Queen.

Dalším klasikem je Rex Todhunter Stout (1986-1975), autor Nera Wolfa, který nerad vystrkoval nos ze svého baráku s orchidejemi; takže na hrubou práci využíval přítele Archie Goodwina. Byli tým a v USA dokonce nominováni na nejlepší mysteriózní sérii 20. století.

Sám Stout na nejlepšího spisovatele detektivek. A 4. ledna 1957 vznikla jeho povídka Vánoční večírek.

Spíše jako autor science fiction je známý Isaac Asimov (1920-1992), nicméně napsal také 66 mysteriózních příběhů vysoké úrovně a zde najdeme překlad Třináctého vánočního dne,

Ani tím výčet velikánů nekončí a zastoupen i sám Stanley Ellin (1916-1986). Je zvláštní, že začínal jako dělník v ocelárně i zaměstnanec mlékárny. Také učil. Prvá jeho povídka Specialita šéfkuchaře se stala senzací a do svého televizního seriálu ji zahrnul Alfred Hitchcock. Nelze sečíst, kolikrát byla vydána, a v té souvislosti připomenu její českou televizní adaptaci s Jiřím Lábusem.

Klasikou však i Ellinova Smrt na Štědrý večer (1950); přičemž antologie použila známý překlad Tomáše Korbaře.

Jenom nepatrně méně si vážím Evana Huntera (1926-2005) a nic proti jeho legendární Džungli před tabulí, ale detektivky "87. Revíru" jsou někdy až moc rutinní. Zato zde dominuje schopný pátrač Steve Carella.

Pod pseudonymem Ed McBain dokázal Hunter "nesetkat" pětapadesát románů tohoto druhu a ve volných chvílích cestoval. Dočkali jsme se i v Praze. V knize přítomná McBainova Tichá noc (1984) prvně vyla v Playboyi,

Závěrem bych rád zmínil aspoň dva autory dosud žijící. Prvním je Ron Goulart (*1933) s Návštěvou svatého Mikuláše. Je všestranný, mocně zasahuje i do science fiction a je historik pop-kultury. Tím druhým ze živoucích je pak Petr Lovesey (*1936), který je tím jediným spisovatelem, jemuž se dostalo té pocty, že ve velké knize zabírá místo hned dvakrát. Je zastoupen povídkami Osudový pudink a Duch z Royal Crescent.

Lovesey je oblíbenec kritiky a současně čtenářů, což nebývá pravidlem, a milovaný je i kolegy z branže. Také on začínal jako učitel - a první svůj příběh (1969) vsadil do viktoriánské éry. Dostal rovnou významnou cenu a žánr detektivky už neopustil.

Ale ano. Vím. Jsou i jiné žánry, ba "nežánry", a netřeba zrovna tenhle přeceňovat. Avšak pod vánoční stromek by se jedna záhadologická kniha šikla. Ne?

Odkaz pro objednání knihy: https://www.kosmas.cz/knihy/252844/velka-kniha-vanocnich-detektivek-a-zahad/ 

Autor: Ivo Fencl