Ivo Fencl: recenze filmu Zásah štěstím od Woody Allena

Nový film klasika Woody Allena vznikl ve Francii a je to koprodukce, ale nikoli se Spojenými státy, s Anglií. Asi nechcete, abych vám to převyprávěl, ale kdo nepohrdnete několika úvahami, riskněte číst dál.

Film se jmenuje Coup de chance, česky Zásah štěstím, ale celkem nevím, proč ho v Česku neuvádějí prostě jako Šťastný zásah. Reálný překlad mi totiž navozuje představu šťastné kulky, což úplně nesedí. Žádná kulka není šťastná sama o sobě, ale teprve podle toho, jak je užita.

Film s výbornou hudbou má, podotýkám, "uťatý" konec (jak jinak to nazvat), nad kterým nelze neuvažovat trochu déle. Příběh je to výborný, jenže co (právě) ten konec? Jistě, náhody se dějí, ale toto? Dám příklad.

Sem tam čteme, že byl někdo omylem skolen během lovu. Stává se to. Ale představte si, že se lovec rozhodne zneužít lovu a někoho zavraždit. Zamíří… A vtom letí nezáměrně na něj centralizovaná střela a zabije ho. Lze něčemu podobnému věřit? Ne. Původní náhoda je umocněna příliš, anebo dokonce integrována. Oběť je náhodně zasažena ve chvíli, kdy chtěla sama stvořit dojem náhody. Ach, kdyby se něco podobného vážně přihodilo, neřekli snad byste: "Nemožní. Leda boží zásah, to jinak nevysvětlíte."?

Řekli. - Představte si teď perfektně propracovaný díl Columba, ke kterému navrch vyhrává jazz; a na konci se něco podobného - jako na onom lovu - semele. Bože! Nu, nevraždili byste? Ne. Jste civilizovaní a začnete spíš dumat, jestli není mezi nešikovnými střelci někdo napojený na mafii, kterou předtím využívala sama oběť. Aby ne. Stává se, a nejen v Kmotrovi, že mají vykonavatelé vašich zlovolných rozkazů nakonec dost vašich peněz a stanete se pro ně nebezpečný. Po zralém rozhodnutí… Eliminují vás.

Přejdu k druhému příkladu. Představte si, že půl roku anebo rok píšete román. Výsledek je neopakovatelný a vy se musíte odstěhovat. Nebo ani nemusíte, ale odstěhujete se. Nechali byste román v původním bytě? Leda byste měli kopii. Woody Allen však s kopiemi ve svém příběhu nepočítá a jeho (hlavní) hrdinka taky ne. Ve filmu je přitom vidět internet a používají se mobily. Není to tedy žádný starý Sherlock Holmes, kde se ještě ani netelefonovalo, což mě vede k odbočce ve stylu MIMOCHODEM: uvědomili jste si někdy, že se holmesovky odehrávají už poté, co "bodoval" Graham Bell? A přece je tam - už vynalezený - telefon zapojen akorát jednou.

Ale k našemu filmu. Člověk nemůže nemyslet na to, že je tvůrci již 88 let, a svádí to k závěru, že finále odbyl z lenosti. Něco pravdy na tom bude, ale ne celá a zdůrazním, že film je většinu času dost napínavý a umně pracuje s prostřihy, kdy se paralelně odehrávají dva děje, které se prahnout propojit a ovlivnit. A především se také tady vylupuje donekonečna se opakující otázka všech věků a mnoha příběhů o soukromých detektivech: "Hezké, ale proč s tím, propána, hned, kdy měli, neutíkali na policii?" Jenže… Pravou chvíli, kdy co hlásit "na příslušné ouřady", vždycky jednoduše nepoznáme. Indicie přibývají pomalu. Někdo si, dejme tomu, u vás nakupuje zbraň a střelivo. Hlásíte to okamžitě na policii, živíte-li se prodejem zbraní a střeliva? Já tedy ne.

Na Allenově filmu zaráží určitá jednoduchost a - právě - absence policejního aparátu. Ale ano, slyšíme, že cosi "ještě není policejně uzavřeno", ale to je taky všechno. Může to být fáma. Vše ve filmu se děje výhradně v "soukromém sektoru". Jako divák Columbů i mnoha jiných kriminálek jsem si představoval, že bude příběh přece jen složitější a že bude mít pozitiv někde negativ, který nakonec prolne nahoru a překvapí. To se nestalo.

Policie tu mohla, dejme tomu, padoucha sledovat už na základě první nedořešené smrti z jeho okolí, tak jsem si to představoval. Mohlo se to dít asi tak od poloviny příběhu a francouzská policie by třeba využila kýmsi opakovaně najímané vrahy, kteří by najednou pouze předstírali, že pro muže, který platí, pracují dál; ale pracovali by už pro policii. Myslel jsem si, že druhá vražda byla fingována a "zavražděný" začal tajně a po dohodě spolupracovat právě s policií - a na konci filmu se tím pádem nečekaně vynoří. To bude trefa štěstím. Ale… Bohužel. A namítnete: "Ostatně, proč tak složitě…" Proč? Možná ještě neměli dost důkazů?

Celkový pocit z Allenova díla je každopádně ten, že nebýt jisté tajné zásuvky, všechno by to nepředstavitelnému hajzlovi prošlo. Potíž? V normálním světě se tajné zásuvky zase tak často nevyskytují a v normálním světě by tedy zmetek realizoval i třetí vraždu, aniž by si hrdinka čeho všimla. A Woody Allen, zdá se, věří, že se podobné a nikdy neodhalené zločiny stávají, a to hlavně mezi tou vrstvou lidí, kteří jsou bohatí; a nelze si ani nevšimnout, že se naše hrdinka se smrtí jí blízké osoby už smířila a dokonce je v plánu, že si pořídí děti. Allen vlastně říká či přinejmenším naznačuje: všechny tři vraždy by navždy prošly a oné dámě by možná nic nedošlo až do smrti.

I sám Woody si naštěstí je vědom značně konspirativního charakteru těchto svých představ, takže do scenária umně vřadí slova náhodně přítomného chlapíka, který na nějaké společenské události zpola žertovně promluví o stále větším "mizení lidí" do létajících talířů.

A finále filmu bych tedy nakonec neoznačil za "lenost", jen za "uměleckou zkratku". Za zjednodušení a urychlení reality. Víme, že policie někde pomalu šíbuje a - pomalejší cestou - by k pachateli došla. Taky. Ale není na to ve snímku čas, takže výsledkem je událost, která působí, ano, jako určité banalizování veškerého předchozího, kvalitního příběhu. Jistě, autor se odvolává na - nepravděpodobnou - možnost podobné náhody, ale to nestačí.

I to Allenovi došlo, a tak do scénáře zařadil ještě rozhovor o výherním losu. Má být důkazem, že kdosi kohosi miluje vskutku hluboce (los mu proto věnuje ještě před slosováním a když se čeká jackpot), ale především je ten samý papírek v příběhu z toho důvodu, aby mohl být ironicky glosován a mohlo se říct: "Pravděpodobnost výhry nestojí za starou grešli."

Což zazní v souvislosti s (ne)pravděpodobností narození každého z nás. A pak… Stane se v tomhle smyslu úplný NASCHVÁL a lze si - následkem naschválu - snadno představit, že existuje neznámá vyšší moc, která slyšela ony "kecy" o losu, i nechala vás s božím smíchem a v legraci… i právě proto zkapat. Umřít zrovinka v situaci, která zavání totální, ale totální nepravděpodobností.

Jedno je jisté. Kdyby film dopadl úplně tragicky a jeho autor by se odvolával na skutečnost, že to obdobně v životě chodí a že jde o "příběh ze života", většinový divák by zůstal nejen otřesen, ale rovněž důkladně otráven. U filmů jsme přece zvyklí na happy endy a poskytují se i pro katarzi. A také by Allena jinak nařkli, že je k stáru amorální, a připomenu v té souvislosti, co vrah ve filmu opakovaně říká.

Štěstí není, neexistuje. A když, musíme "mu jít naproti". To padouch zdůrazňuje a ospravedlňuje si tím vlastní odporné jednání. A kdyby tento film, což je jen příklad, šťastný konec úplně postrádal, šel by zbytek vyložit (ale on tak lze vykládat kvůli "pouhé" náhodě na konci stejně) i tím způsobem, že je vrahova teorie správná a ospravedlnitelná a že si máme počínat nejinak, abychom uspěli a nebyli zničeni okolnostmi.

Není jiné cesty než takto bojovat. I za cenu mrtvých. Ale Woody Allen každopádně ví, že minimálně v jeho rodné Americe, ale nejen tam, se šťastný konec obyčejně čeká, i musel najít záminku a vytvořit jej. Jistě nechtěl být nařčen ze zlovolnosti a ani ne z toho, že nevytvořil "pravý" film, nýbrž "jen kousek života", což bývá z uměleckého hlediska obyčejně považováno za přízemnější. Už Hitchcock říkal, že nenatáčí jen kousky života a že by jinak mohl rovnou realizovat filmy dokumentární.

Takže to, co jsem původně málem označil za lenost, je víc obecně vnímanou povinností každého komerčního tvůrce, přičemž film je nakonec vždy i komerční výtvor. A bez podobné úlitby by jinak úplně katastrofický příběh zůstal i bez katarze nebyl by obecně vzat na milost diváctvem. S výjimkou několika kritiků. Allen tomu zabránil a dotvořil tím i další variaci na totéž, co už předvedl ve filmech Match Point a Iracionální muž.

Autor: Ivo Fencl