Ivo Fencl: recenze povídky Hrůza z výšek, jejíž moderní ekvivalent je SVÉBYTNÝ majstrštyk „Okřídlení tvorové v bouřkových mracích“

16. února vyjde dotisk - vloni rychle rozebraného - souboru deseti báchorek Grimmové.

Po knize se zaprášilo asi také proto, že se nezděsila původních a neohlazených verzí Jeníčka a Mařenky či Červené Karkulky. Tedy hororů. Obsahuje navíc drsné verze pohádek Kost, která zpívá; O klukovi, který šel do světa, aby se naučil bát; Smrťák a jeho kmotřenec anebo Ženich vrah.

Grimmové vydali klasické pohádky prvně ve dvou svazcích v letech 1812-1815, ale kvůli pohoršení některých čtenářů později texty nevybíravě kastrovali, jak by zřejmě řekl Milan Kundera. Ostatně i my ta vyprávění známe teprve z verze z roku 1857.

Taková Červená Karkulka má přitom snad milion podob a některé starší roku 1812, kdy se jí zmocnili bratři. Většina verzí je překvapivě surová a plná kanibalismu. Koneckonců i sexu. A všecky "pěkně" končí tím, že vlk (a někdy přímo vlkodlak) holčičku sežere.

Brutalistní byly rovněž přístupy k babičce. Ta je různě vařena, anebo aspoň některé její kusy, a Karkulka ty části těla poté, a to před smrtí, pozře. Mj. dochází i na polívku s babiččinými zuby a známe pár odpudivých verzí, kde K. loká stařenčinu krev, a to aniž by se předtím stala jakýmkoli vampem alias vampýrkou. Co ještě horšího, před vstupem do chalupy tahá Karkulka za zvonek udělaný z bábiných střev - a byl to mystik Gustav Meyrink, kdo později "zhotovil" podobný zvonek se vzpomínkou na pohádku a když psal hrůzyplnou pražskou povídku Preparát.

Spisovatel Benni Bodker, autor zde přítomného převyprávění, to však raději "nepřepálil" a dodal jen několik morbidních ingrediencí. A rozhodně nechal Karkulku, jako už bratři Grimmové, přežít. Většinou, jak už řečeno, zahyne.

Připomenu teď, že pohádky Jacoba a Wilhelma Grimmových (těchto sběratelů, historiků a jazykovědců) původně nebyly určeny dětem. V obou svazcích (1812, 1815) zveřejnili bratři nejprve 156 příběhů, ale nedali si pokoj a pokračovali ve sběru i úpravách. Něco mizelo, něco přibývalo a roku 1857, kdy vydali poslední verzi, měly za zády některé báchorky už sedm rozličných vydání.

I Jeníček a Mařenka. V pozdějších převyprávěních - tohoto hororu - se můžeme seznámit i se zlou macechou obou sourozenců a zjistíme, že přemluvila tatínka, aby děcka nechal v lese. Když se nad tím podrazem zamyslíte, je ale vlastně horší původní vyprávění: otci totéž nakuká jejich vlastní máti.

"Mají pak vůbec ještě domov, kam se mohou vrátit, když na kanibalskou čarodějnici vyzrají?" ptá se spoluautor naší knihy Kenneth Andersen. "Jsou to vůbec - po všem - ještě děti v pravém smyslu slova? Navíc: jak se vlastně domů dostaly? Problém přece spočíval v tom, že ptáci sezobali drobky chleba…"

V jednom z pozdějších vydání přidali - stále útlocitnější - Grimmové do pohádky z toho důvodu kachničku. Ne pečenou, živou. A na jejím hřbetě překonají J. a M. jistý veletok, za kterým už terén znají. Když pak příběh u nás zadaptoval známý kreslíř Vojtěch Kubašta, udělal z kachny raději překrásnou labuť, a vzpomínám, jak jsme se - s mladší sestrou - podivovali, když jsme jeho prostorovou knihu studovali. Podobné finále jsme neznali a sledovali poprvé. Poslechněme si ale rovnou úryvek naší adaptace!

Otec stojí u špalku na štípání dříví, a jakmile spatří obě špinavé děti, vycházející váhavě z lesa, zapotácí se. "Je to pravda?" šeptá. "Je to skutečně pravda?" Utíká jim vstříc, ale než je stačí stisknout v objetí, v němž je každou noc svírá ve svých snech, obě děti o krok ustoupí. "Kde je matka?" zeptá se dcera, a drsnost v jejím hlase i v jejích očích mu napoví, že dívka, kterou vedl do lesa, již není tou, co se vrátila.

"Zemřela," odpoví. Jak, to neřekne, a děti se ani neptají. Ale všimnou si, jak se mu ruka kolem rukojeti sekery na okamžik sevře pevněji.

A ty ostatní pohádky?

Třeba Smrťák a jeho kmotřenec začíná tím, že jde silnicí deprimovaný sedlák a postupně potká tři osobnosti: Boha, Ďábla… a právě Smrťáka. Každy z nich mu dobrosrdečně nabídne, že zajde za kmotra jeho třináctému dítěti, a jedná se o jeden z příběhů majících dosvědčit, že člověk není pán smrti a ani ne života. A hlavně, že by se jím neměl zkoušet stát.

Jiná pohádka - Bezručka - je také kruťárna. O muži, který uzavře smlouvu s ďáblem, aniž by mu posléze pomohly Všemohoucí, modlitby anebo andělé. Anebo pomohou, ne ale v původní verzi. V té chlap hnusná dělá, co může, aby nemusel úmluvu dodržet, a tak usekne ruce vlastní dceři, aby ji ďábel unesl místo něj; zatímco jeho paní přihlíží, aniž zasáhne. Ale je to přece jen pohádka a minimálně v naší knížce se vyklube magické řešení situace.

Ještě hrůznější je grimmovská verze příběhu o Modrovousovi. Nejznámější ovšem neukuchtili, tu napsal Charles Perrault (1697). Dům má každopádně hodně místností a je zapovězeno do jedné jediné vejít. To se ve všech variantách opakuje a Grimmové tento horor zpracovali pod dost zvláštním titulem Fitcherův pták. Proti Francouzově variantě je tato bizarnější i bestiálnější.

V knize Grimmové pak najdete i příběh, který se mezi jejich pohádky dostal až roku 1850! Jmenuje se Dary od národa malých lidí a námětem je uřknutí či prostě očarování. Bratři pohádku převzali ze sbírky Emila Sommera, ve které ale místo skřítků vystupovali horští duchové, respektive "obyvatelé pahorků". Podobné zkazky známe z Anglie, ale i Dánové si předávali pověsti o "tvorech z mohyl" roztroušených v krajině, kteří k sobě lákají zvláště chamtivce, ale i nevinné poutníky a poutnice.

Nakladatelství Argo to zřejmě s nákladem prvního vydání pohádek nijak nepřehnalo, člověk nikdy neví, a tak jsou dětské horory vyprodané, nicméně si je budete moci pořídit během února díky dotisku. Pro nejmenší děti to možná není, ale jinak dnes mladá generace vnímá denně tolik hrůz, že se jí četba Grimmů stane jakousi luznou relaxací.

Odkaz pro objednání knihy: Grimmové - Kenneth Bogh Andersen, Benni Bodker | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví

Autor: Ivo Fencl