Ivo Fencl: recenze knihy Richard Konkolski. Být první

Taky úspěch životopisu Miloslava Stingla (kniha má Cenu Egona Erwina Kische i Magnesiu Literu a byla "Bestsellerem roku 2016") podnítil historika Adama Chrousta (*1988) k tvorbě další biografie Být první. Hrdinou je tentokrát osamělý mořeplavec Richard Konkolski.

V reálu byl Chroust k této práci (víc než) postrčen editorkou Kamilou Hladkou, která projektu klestila trasu i dál. Výsledek je skromnější, než byla oslava Stinglova ega, ale srovnat obě knihy smíme. Zvědavý autor to měl nyní lehčí: většinu textu očividně Konkolski dodal sám.

On je samozřejmě legenda. I když se strašně zapomíná - a rovnou upozorním, že není zcela souměřitelný právě se znalcem indiánů Stinglem. Jistě, napsal přes dvacet knih, ale vždycky byl víc sportovec než cestovatel, natož pak badatel.

Sám jsem o Konkolském slyšel prvně v raném dětství od kamaráda z ulice Eduarda Babky, jehož otec byl lodním kuchařem. Můj vlastní táta mi zase doporučil knihu Joshuy Slocuma Sám na lodi kolem světa (česky 1973). Jak jsem zjistil, Slocum byl úplně první osamělý mořeplavec, který sám a sám obkroužil Zem. Zvládl to v letech 1894-98 na lodi Spray.

Ve dvacátém století následovalo jeho příkladu dost es, ale to neznamená, že jde o brnkačku. Osamělými mořeplavci, zvládnuvšími svět, se stali mj. Vito Dumas (plul v letech 1942-1943), Joe Hawkins (1956-1961), William King (1970-1973) anebo italský sportovec Ambrogio Fogar (1974-1974). Patnáctým v pořadí je od plavby uskutečněné mezi roky 1972-1975 dnes osmdesátiletý Richard Konkolski (*1943).

Je, ano, patnáctý, ale mezi suchozemci prvý. A co se týká jeho svébytného jména, předky měl v obci jménem Koukolná na řece Olši. Dřív se to tam skutečně jmenovala Konkolná.

Narodil se v Bohumíně. Pak už jen bojoval. Při náletu 29. srpna 1944 poprvé unikl o málo smrti. 16. října téhož roku mu ve Vídni zastřelili tátu. V únoru 45 zahynul v Dachau jeho děd Richard. V druhé polovině téhož roku se stal Ríšovým otčímem zámečník Jan Bouda z Hostína u Mělníka. Do školy šel Konkolski už za komunismu, v devětačtyřicátém. Pouštěl na rybnících vlastnoručně vyrobené modely plachetnic a 2. září 1957 se začal v budoucím Havířově učit omítkářem. Když absolvoval druhý ročník odborného učiliště, za odměnu ho poslali na čtrnáct dní do západočeského zámku Žinkovy.

Náhodou to tam docela dobře znám a vím, že je vedle krásnej rybník. Já se tam ale projížděl leda na lodičce. On už na pětimetrové plachetnici typu Pirát.

V září 1959 nastoupil RK na střední průmyslovku v Ostravě. V Bohumíně se stal členem oddílu jachtingu a v květnu 60 se účastnil prvního závodu. V červnu vyhrál ve dvou třídách hlavní titul při přeborech na Žermanické přehradě a dostal se rovnou do první výkonnostní třídy.

V létě 1961 vyrazil s kamarády na kajaku na Vltavu a Lužnici. S budoucí manželkou Mirkou se našli na podzim. Chodil znovu do školy, ale také na sedm odpoledních brigád měsíčně - ve Vítkovických železárnách. 20. listopadu 1961 mu hodil při bourání vysoké pece někdo neidentifikovaný na hlavu třináctikilovou magnezitovou cihlu.

Nezabila ho, ale omráčila. Padl z předklonu do trakaře plného horkých cihel. Probral se teprve v sanitce. Magnesiový prach mu provždy vyleptal skvrnu na levé tváři a někomu dnes tento úraz může asociovat obdobnou příhodu, která se na Kladně stala Bohumilu Hrabalovi o něco dřív. Tak či onak, dva dni po katastrofě vyhodnotili Konkolského na krajské výroční schůzi jachtingu jako "nejúspěšnějšího sportovce roku". Mohl být samozřejmě už mrtev. Ale přežil a v květnu 1962 startoval na Rychvalském rybníku poprvé v kategorii dospělých. V létě sjel Hron. Zjara 1963 si dostavěl závodní plachetnici Mlok a v květnu se oženil. V červnu maturoval a ihned po zkoušce vyrazil stopem na další přebor. Dál a dál se závodů účastnil a místo prázdnin začal 1. července pracovat ve výrobně panelů v jinačím "závodě". Ve Výstavbě ostravsko-karvinských dolů.

Už po čtyřech dnech si cestou do práce odřel lokty na motorce, když havaroval, a nastoupil na nemocenskou. Tu využil i k tomu, aby se nechal přeložit do funkce plánovač výroby. Ale bylo to celkem jedno: v říjnu musel do poddůstojnické školy. Dostal se k dělostřeleckému průzkumu.

Nemyslím, že chtěl Chroust cíleně umocňovat "protivenství", ale vzápětí zvíme, že si budoucí mořeplavec rozflákal na vojně hlavu při dopravní nehodě vétřiesky Praga. "Většina se hnala do korby, aby urvala co nejlepší místo k sezení. Na mě zbylo na podlaze u dveří. Do ospalého sobotního ticha vnikalo trochu světla malými okny u stropu. Cesta do Olomouce pomalu ubíhala, když přetrhla ospalé dopoledne ohlušující rána. Náklaďák se vzpříčil s pomačkaným předkem a rozpáranou skříní v železničním přejezdu. Uvnitř jsme nekontrolovaně klouzali k zadním dveřím, kde se na mě kamarádi naskládali jako sardinky v pomačkané plechovce. Ukázalo se, že řidič zvyklý na řízení terénního gazíku vjel se třímetrovým náklaďákem do podjezdu s výškou dva metry dvacet. Z třiadvaceti kluků jsme zůstali jen tři schopní pohybu. Naštěstí se nehoda stala dvě stě metrů od nemocnice…"

To bylo 26. října 1963. V lednu mu dovolili závodit za jeho civilní oddíl a u Silničního vojska ve Vysokém Mýtě se stal mj. písařem. Od léta 1964 i staršinou roty. Do civilu odešel na konci listopadu jako rotný. V prosinci 63 se stal hlavním mechanikem bohumínské chemičky, budoucí LACHEMY, a staral se o údržbu továrny. Novomanželům poskytla byt v Novém Bohumíně.

Zjara se Konkolski začal v Polsku školil na jachtaře "s glejtem" a moře prvně spatřil 27. června. Jistěže Balt. V létě 1966 se stal předsedou Okresní sekce jachtingu v Karviné a jako druhý důstojník podstoupil plavbu na lodi Wagabunda. Prvními publikacemi, jež napsal, se v letech 1968-69 stala tři skripta jachtařské etikety či signalizace. V Polsku byl po dalším školení učiněn "námořním kormidelník" a obdržel patent instruktora plachtění. Co se byrokracie týká, založil doma Krajskou komisi jachtingu Severomoravského kraje, což byla první podobná komise mimo Prahu, ale… Nadřazená pražská brzda brzy rozhodla, že budou školení povolena pouze v Klánovicích.

V dubnu 1969 se okresní konference Československého svazu tělesné výchovy v Karviné rozhodla zajistit naši účast v závodě Anglie-Amerika. O pár let později by se to už nejspíš nestalo. Od června znal Richard i pravidla a ze Západního Německa brzy získal katalog map. V říjnu dělal v Polsku kapitánské zkoušky. Z devatenácti uchazečů je složili jen tři. Jednalo se pouze o praktickou část a celou zkoušku dokončil teprve koncem března 1970.

V listopadu 1969 začal budovat svou Niké, a to v hale Lachemy Bohumín. V srpnu 1970 se znovu plavil po Baltu na zmíněné lodi Wagabunda a poprvé byl kapitán. Jednalo se o jachtařský závod, ve kterém i vyhrál. A 13. října se jeho ženě narodil syn Richard. Také on spolupracoval na Chroustově knize.

V červenci 1971 pokřtil Niké na Kališově jezeře v Bohumíně. Mohla vyrazit: na náklaďáku TIR do Štětína. 17. 7. až 19. 8. proběhla zkušební plavba kolem Dánska a v září následovala plavba kvalifikační, kterou Český jachetní svaz vyhodnotil jako "největší sportovní výkon roku". Koncem září dovezl tirák Niké zpět do Starého Bohumína, kde byla čtrnáct dní vystavena před nádražím. V květnu 1972 ji ve Štětíně znovu spustili na moře a 12. 6. přistál Konkolski v Plymouhu, kde měl transatlantický závod začít. Prý dorazili jen deset minut před vypršením limitu.

Start proběhl 17. 6. 1972 v poledne, ale už 21. 6. zlomil RK stěžeň. Vrátil se a podruhé odstartoval 29. 6. Ještě v limitu, tj. 16. srpna, dorazil do amerického Newportu.

Plán pokračovat kolem světa měl v tu chvíli už dlouho, a tak se i stalo. 21. září zakotvil v Brooklynu a odsud se brzy vydal k Bermudám. Psal přitom knihu Sám proti moři (1973). Zachycuje osamělé překonání Atlantiku.

4. ledna 1973 přistál v Portoriku a brzy pokračoval Panamským průplavem a přes Galapágy. 7. září se objevil v Austrálii a těsně před Štědrým dnem toho roku přiletěl domů. Teprve v březnu se vrátil; pokračoval v plavbě. V březnu 1975 se dostal - po vyplutí z jihoafrického Durbanu - do hurikánu a Niké se třikrát převrátila. Podařilo se ji opravit a 15. dubna minul šťastně Střelkový mys, nejjižnější bod Afriky. 13. května ukončil cestu kolem světa překročením poledníku svého výchozího přístavu a v Anglii přistál 11. července 1975.

Po návratu do Polska ho vítalo (rád bych to viděl dnes) na přístavní hrázi deset tisíc lidí. Konkolski se stal členem elitního Klubu osamělých mořeplavců i Mistrem sportu.

Adam Chroust sleduje taky další mořeplavcovy osudy a podrobně se věnuje motivům jeho emigrace (1982). Konkolski uskutečnil v letech 1967-2004 tucet opravdu dlouhých plaveb a dosáhl dvanácti světových rekordů. Zeměkouli nakonec obeplul třikrát. Je čtyřnásobný "jachtař roku" a na moři strávil víc než pět let. Během posledního závodu okolo Země (1986) vylepšil všechny své rekordy a vysloužil si čestné uznání prezidenta Ronalda Reagana. Příběh jeho života postupně publikovaly časopisy jako Time, People, Esquire, Sports Illustrated či Newsweek, a to celkem v nákladu okolo 17 milionů výtisků.

Knížka je doplněna velkou nástěnnou mapou a zevrubně eviduje takřka padesát Konkolského plaveb, uskutečněných v letech 1967-2020. "Richard před naším setkáním nikdy neopomněl nachystat dostatek vybraného vína a bezpočet materiálů," vzpomíná závěrem Adam Chroust. "Jeho žena Mirka vždy královsky navařila a postarala se o milou, přátelskou atmosféru. 

S plnou důvěrou a laskavým pochopením vložili svůj neobyčejný příběh do mých rukou a dovolili mi ho vyprávět." "Cením si v životě vytrvalosti," říká Konkolski. "Když se pro něco rozhodnu, vždycky to dotáhnu do konce. Nemusí se vždycky všechno povést na poprvé, ale vzdát se pro mě nikdy nebyla varianta. Jednou jsem se na tu cestu vydal, tak jedu a nevracím se zpátky."

Odkaz pro objednání knihy: Richard Konkolski. Být první - Adam Chroust | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví 

Autor: Ivo Fencl