Ivo Fencl: recenze knihy Lidožraví lvi ze Tsava

Zatímco probíhá izraelsko-palestinský konflikt, ohřívá se v regálech knihkupectví kniha výrazného přítele židovského národa, jemuž se dokonce říká "kmotr izraelské armády".

Zemřel již ve čtyřicátých letech, jmenoval se John Henry Patteron (1867-1947) a jeho bestseller (doposud třikrát zfilmovaný!) nyní přeložil do češtiny Petr Mečíř pod titulem Lidožraví lvi ze Tsava a další dobrodružství z východní Afriky. Kdo četl, dejme tomu, některou z knížek Jima Corbetta o jeho lovech lidojedských tygrů, nejspíš si nenechá ijít ani tento bestseller.

V tomhle případě ale vše neprobíhá v Indii, nýbrž v Africe; a začalo to již roku 1896. Keňa tenkrát byla protektorát a říkala si Britská východní Afrika. Angličani zde budovali takřka tisícikilometrovou železnici - mezi pobřežním ostrovem Mombasa a Viktoriiným jezerem. Ručně bylo přitom nutné prosekat průsmyky ve skalách, proklestit stovky kilometrů džungle, přemostit řeky i rokle a zasypat úžlabiny.

Hlavní inženýr stavby George Whitehead už předtím úspěšně budoval tratě v Indii, Mexiku, Peru, Chile a Bolívii a stavbyvedoucí Ronald Preston rovněž budoval - po jedenáct let - železnice v Indii. Tady byla situace trochu jiná a kvůli špatným zkušenostem s Afričany bylo rozhodnuto najímat dělníky právě z Indie. Říkali si kuliové a Preston jich shromáždil 2 600. Jen, bylo problémem, že mezi nimi docházelo k potyčkám hinduistů s muslimy.

V táborech podle budované trati bujely hazard i prostituce, včetně té dětské. Přinutit dělníky pracovat byl taky problém. Stavbyvedoucí nechápali, že i v úseku s měkkou zemí vykope kuli sotva půl krychlového metru za den. A když kolejnice položili až k poušti Taru, začalo teprve peklo. Mouchy tse-tse vybily většinu pracovního dobytka a mnoho dělníků. Za stavbou zůstávala země poseta mršinami a lidskými mrtvolami, do kterých se pouštěly hyeny (možná i dva lvi), a nade tím visela hustá mračna kroužících supů.

Kuliové umírali v polních nemocnicích na malárii, úplavici, vředy a zápal plic. Soustavně prý ležela v nemocnicích třetina pracovní síly. Ale i v tak extrémních podmínkách Preston položil za dva roky 180 km kolejí. Až k řece Tsavo, na tzv. Místo masakrů (kterých se zde nedávno dopouštěli Masajové).

Podle pověsti se jednalo o prokletou lokalitu. Hle, skutečně začali mizet dělníci. Tehdy bylo rozhodnuto, že Preston musí být vystřídán. Na jeho místo vstoupil J. H. Patterson, osvědčený již také v Indii. Uměl hindsky, a tak byl předpoklad, že se domluví. Navíc měl zkušenost s lovem tygrů, když narušovali práce v Asii. Jeho žena Francis byla původně indická učitelka a zrovna těhotná. Když Patterson obdržel 16. 4. 1898 hned čtyři její dopisy, na konci posledního zjistil, že jeho syn žil jen tři dny.

Měl teď vybudovat most přes Tsavu - a dostavět okolo 100 km tratě. Stanice, nádraží. První třetina jeho slavné knihy ale líčí cosi dramatičtějšího. Jak se dokázal důmyslně vypořádat s dvojicí krvelačných lvů, jimž zachutnalo lidské maso a kteří již zabili asi 140 lidí - a zastavili úplně stavbu železnice.

Ale Patterson zaznamenává i následné události, kdy pomáhal založit Nairobi, dnes hlavní město Keni. Koncem roku 1899 se však pohádal s nadřízeným a rezignoval na funkci. Sice chtěl hned výpověď stáhnout, nicméně už místo obsadili. Zjara 1901 pak dosáhly koleje břehu Viktoriina jezera a účet za stavbu, ten dosáhl (dnešních) 827 milionů liber, čímž byl původní rozpočet třikrát překročen.

Částka ale nezahrnuje cenu půdy, kterou si Britové prostě přisvojili, a naopak zahrnuje extrémně nízké mzdy kuliů. Těch se podílelo na věci 35 729, přičemž 2 493 jich zahynulo. Za pět let ti muži položili 1 200 000 pražců a zasadili takřka 5 milionů čepů. A Patterson? Britská vláda mu jako poděkování za služby ve východní Africe nabídla několik tisíc hektarů půdy. Dar odmítl, tak jako předtím odmítl peníze za odstřel lvů. Viděl jen pustinu a neměl s Afrikou plány a netušil, co přijde, a že díky jeho železnici. Přišla civilizace. Města rostla jako houby po dešti a hodnota pozemků vzrostla za deset let exponenciálně. Patterson litoval příliš pozdě. Bojoval ve druhé búrské válce na jihu Afriky, ale když zemřela královna Viktorie, vyžádal si ho následník trůnu Eduard VII. do osobní stráže. Tenkrát se Patterson spřátelil i s nejlepším anglickým hercem Henry Irvingem či generálem Baden-Powellem, pozdějším zakladatelem skautingu. A jeho paní? Francis Pattersonová se stala teprve duhou ženou Anglie, co byla doktorkou práv.

Když vyšla (1907) kniha jejího muže Lidožraví lvi, sklidila obrovský úspěch. A nešlo jen o chvilkový hit, prodává se dodnes. První filmová adaptace Bwana Devil (1952) měla reklamu jako "první film historie ve 3D" (i když to nebyla docela pravda) a roku 1959 vznikl snímek Zabijáci z Kilimandžára.

Roku 1996 Lovci lvů s Valem Kilmerem a Michaelem Douglasem; zde jen osobní poznámku. Tehdy jsem se nechal zlákat; šel do kina. Film mě celkem nezklamal, ale ještě jsem nic netušil o knižní předloze. Reálném kontextu. Pattersonovi. Co pak zvláště z filmu utkví? Jak rychle mizíte skoleni ve vysoké trávě, kterou se k vašemu pasu přiřítí lidožravý lev. Je to půlsekunda, ještě méně. Člověk je pro lva proti buvolovi pírko. Je neštěstí, ochutná-li lev dobré lidské maso. Nechce už jiné. Projde třeba stádem, jen aby dostal honáka.

Po vydání knihy byl Patterson nějaký čas celebritou - a dokonce si mohl pořídit větší dům. Přesně podle instrukcí jeho knihy se vydal do Afriky dvaatřicetiletý poslanec Churchill. 28. října 1907 přijel do Mombasy. Vyřídil si loveckou licenci a pokračoval do Nairobi: navštívil všecka doporučená místa u Jezer. Bohužel mu to úplně nešlo. Přesto roku 1909 vydal (tento budoucí laureát Nobelovy ceny za literaturu) knihu Má africká cesta, kde líčí, jak klidně střílel na spícího krokodýla, či z vlaku na cokoli, co se kde hnulo! Lva nedokázal skolit ani jednoho, zatímco Patterson jich jen za první pobyt v oblasti ulovil osm. Jejich krásné hlavy ostatně vidíme hned na obrázku úvodem knížky.

Na safari pozval Patterson také amerického prezidenta Thea Roosevelta. Kniha o lvech pak odstartovala turistiku do Keni. Pattersona jmenovala britská vláda vrchním revírníkem Britské východní Afriky a uvolnili jej z armády a přeřadili pod Koloniální úřad. V Nairobi měl kancelář a uděloval licence. Byl průvodce výprav. V březnu 1908 tak šel i s Audley Blythem a jeho ženou Ethel. Blyth onemocněl, ale odmítal výpravu ukončit. Jeho choť byla přitom schopnější lovkyní. Jedné noci se Blyth - během horeček a blouznění - zastřelil.

Patterson ho klidně pohřbil a spolu s mladou vdovou a nosiči ještě šest týdnů pokračoval ve výpravě. Ethel se navíc stala jeho milenkou. Teprve v květnu poslal Patterson do Londýna telegram o tragické události, přičemž otec zesnulého byl blízký přítel krále.

Pattersona obvinili z vraždy a sám Churchill jej označil za cizoložníka i vraha. Řadu let byl lovec vyvrhel společnosti a případ inspiroval Hemingwaye k povídce Krátké štěstí Francise Macombera, zfilmované roku 1947 s Gregory Peckem v roli Pattersona (respektive jeho obdoby).

John Henry Patterson přijal pozvání do Bílého domu a setkal se s Theo Rooseveltem. Ten se vydal na černý kontinent a během roku zastřelil a polapil přes tisíc zvířat, o čemž napsal knihu Po stopách africké zvěře. Právě ta patrně částečně inspirovala Ondřeje Sekoru ke známému komiksi Kapitán Animuk loví v Africe.

Přesto Patterson obcházel jakékoli příležitosti k povýšení, a to až demonstrativně. Do konce života zůstal jen podplukovník. Roku 1920 odešel z armády a zbytek života zasvětil lobbování za práva židů, práci v diplomatických službách ve jménu sionismu a aktivní podpoře myšlenky židovského státu v Palestině.

Psal články o právech židů na sebeurčení, přednášel na to téma po světě a spolupracoval s aktivistou Bencijonem Netanjahu, otcem pozdějšího premiéra Benjamina.

A Bencijon - dokonce - pojmenoval svého prvorozeného syna po Pattersonovi, který byl - tomuto pozdějšímu izraelskému národnímu hrdinovi - kmotrem.

Roku 1939 se Patterson odstěhoval do Ameriky a je dnes v Anglii, na rozdíl od Jima Corbetta, dost zapomenut. Vzpomíná-li Británie zabíječe lidožravých šelem, je to právě onen lovec indických tygrů, zatímco Patterson (se dvěma lvy) pochopitelně ostrouhá. Přesto to byl úžasný muž. Zemřel jen devět měsíců před založením státu Izrael a jeho poslední přání bylo ležet vedle bojovníků, které vedl v Židovské legii. Stalo se, ale teprve roku 2014 a poté, co byly ostatky exhumovány a přepraveny z Kalifornie do Izraele, kde je obřadně uložili v Avichailu, na vojenském hřbitově.

Odkaz pro objednání knihy: Lidožraví lvi ze Tsava - John Henry Petterson | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví

Autor: Ivo Fencl