Ivo Fencl: recenze knihy Výtvarná rekonstrukce pravěku a evoluce člověka

Právě vydaná publikace o malířích zobrazujících prehistorii má název Výtvarná rekonstrukce pravěku a evoluce člověka. Psala ji antropoložka Barbora Půtová (*1985) z Filozofické fakulty UK. Podobnými knihami ale listujeme hodně pro obrazy - objekt zdejších hodnocení.

Vývoj rekonstrukcí pravěku zahrnuje i trojrozměrné rekonstrukce a sledujeme jej zhruba od 50. let 19. století; předtím bylo fosilních nálezů poskrovnu. Kniha ovšem není "dinosauří" a cílí spíš na evoluci lidí. Paleolit. A na kresby přírodní systémů, kam už lidé prorůstali.

Je to zrovna 150 let, co vyšla Fričova kniha Geologické obrazy z pravěku země české (1874) - s dřevoryty Antonína Levého (1845-1897). Je zde k vidění srstnatý nosorožec i mamut v Údolí Šáreckém za dob starších naplavenin - a na pozadí uhánějí sobi. Levého kresby kritizoval už koncem 19. století jakýsi anonym za absenci vášně, ale to se netýká Mikoláše Alše (1852-1913), který ilustroval i Čermákovu práci Šepoty starých lip (1895). Národní malíř tu zobrazil dlouhosrstého mamuta a sám sbíral pravěké artefakty. Vytvořil rovněž obrázky k próze Oty Zachara (1870-1921) Vánoce v pravěku (1907).

Vědu mizerně ctí olejomalba Františka Kupky Antropoides, respektive Souboj dvou pravěkých mužů o ženu (1902, zde na straně 40).

Lépe si tentýž mistr poradil s některými obrázky pralidí v šestisvazkovém díle anarchisty Éliséeho Recluse (1830-1905) Člověk a země (1905-1908) a vyloženou ukázkou jisté jeho kreativity je neandrtálec z 27. 2. 1909 - v periodiku L´Illustration.

Tahle Kupkova rekonstrukce vychází ze skeletu objeveného rok předtím ve francouzské jeskyni Le Chapelle-aux-Saints, přičemž malíře bohužel ovlivnil i paleontolog a antropolog Marcellin Boule. Prokazatelně se jedná o první doložený pokus zobrazit dle požadavků vědy neandrtálce, o to nic; a za to, že výsledek neodpovídá skutečnosti, mohl Boule. Jak se ukázalo, užil nevhodný vzorek. Pravěký muž byl postižen artritidou čelisti, obratlů a kloubů dolních končetin. Jenom následkem toho dal Kupka světu nelichotivý obraz hominida, který se podobá opici, ale není bez záhadné zajímavosti, že právě motiv opic vstupuje již roku 1900 do řady Kupkových rytin (Vánoce zvířat, Opičí soud).

Lehce výstřední byl německý malíř českého původu Gabriel Max (1840-1915), zohledněný v části kapitoly Expanze dvourozměrné rekonstrukce v německy mluvících zemích a carském Rusku. Max sbíral fosilie a choval, fotografoval, pitval a preparoval paviány. Taky kočkodany, makaky i jiné druhy opic. Roku 1883 si dokonce doma (Mnichov) zřídil muzeum. Opice Max nadřazoval člověku a byl to "kulturní pesimista", jehož bolela nesporná schopnost lidstva klamat.

V životě neuveřejnil jediný vědecký příspěvek, zato si dopisoval s Darwinem a přátelil se s ředitelem berlínské zoo Ernestem Haeckelem. K šedesátinám (1894) Haeckelovi namaloval dva reprezentanty přechodného evolučního článku mezi lidmi a opicemi. Článek se jmenuje Pithecantropus alalus. A sice Gabriel Max onen mezičlánek nepokrytě předvádí jako Svatou rodinu s Madonou, ale Haeckelovi to nebránilo, aby jej zahrnul do jednoho vydání své knihy Přírodní dějiny stvoření (1898). Max rovněž ilustroval jeho dílo Apoteóza myšlenky vývoje (1906).

Po roce 1900 se motivy paleolitu ocitají v krásné literatuře a knihu Eduarda Štorcha První lidé v Čechách výtvarně uchopil Rudolf Livora (1884-1958). Neandrtálec na obálce - v melancholicky zasněženém kraji - likviduje kopím a palicí soba.

Přicházeli další výtvarníci. Pro knihu Život v pravěku (1912) vyhotovil Štorchovi scény lovu jeskynních medvědů, "jelena obrovského" a mamuta Jaroslav Filip (1877-1915). I když uplatnit rysy secesní malby, na cestě za pravdou pracoval s didaktickou přesností.

Literární dílo R. R. Hofmeistera (1866-1934) doplňovali jak obrázky Jana Konůpka (1883-1950), tak (později) Jaroslava Panušky.

Konůpka zaujala fyziognomie prehistorických lidí a on sám oslovil Hofmeistera (1917), ba motivoval Hofmeistera k vydání Života v pravěku (1918). Vyhotovení Konůpkových kreseb vždy předcházely paleontologické i antropologické rešerše. 

"Nechci se odchýlit od pravdy tak, aby se má práce musela řadit mezi dřívější, smyšlená a pohádková zobrazení," psal; ale to se bohužel vždy nepovedlo.

Nicméně je působivý pračlověk sedící při rytí mamuta u vertikální skalní plochy. Konůpek se taky dost cílevědomě pokoušel o syrovost a bránil se evokaci romantického optimismu, selanky a "rajské feerie". Tak vznikl celý cyklus leptů Pravěk (1920), kde se "lovci prodírají porostem, utíkají vysokou travou, koupou v jezeře, sedí kolem ohniště a vláčejí mrtvou kořist do jeskyně," jak to charakterizuje Barbora Půtová.

Před sto lety (1924) vyšla Konůpkova a Hofmeisterova kniha Obrazy z pravěku země české. - Bizon tam urputně zápasí s nosorožcem a stáda mamutů se hrdě proplétají zatravněným údolím. Když viděl Hofmeister detaily, poprosil výtvarníka o ilustrace do své (vědeckofantastické) knížky Eopsyché (1927), kde je titulní postavou energetická bytost ovlivňující vývoj a oduševnění pozemských tvorů.

Ale mocněji než Konůpek se stal pravěkem posedlý už zmíněný Jaroslav Panuška (1872-1958), majitel archeologické sbírky, který kreslil podrobné mapy nalezišť a ve 30. letech si nechal pořizovat letecké fotografie příslušných lokalit. 

"Z jeho obrazů vystupuje elegický až nostalgický klid," píše Půtová.

Před sto roky (1924) dokončil Panuška půvabnou olejomalbu Mamut s mládětem, která je ve Východočeské galerii. Lidsky bodrým Panuškou zachycené pravěké porosty prostupuje sluneční zář a není pochyby, že jako později Zdeněk Burian usiloval o dojem chvíle, atmosféru okamžiku. Svobodný prostor pravěku chápal jako ekvivalent moderního umění. Svou krajinomalbu propojil se zájmem o archeologii a poté, co byl osloven Štorchem, ilustroval symbolistně první vydání Lovců mamutů (1918), ve kterém zpodobil medvěda, číhajícího za třeskutých mrazů na skupinu lovců. Roku 1929 připojil Panuška ke svým pracím i osm detailních ilustrací k Hofmeisterovu Pravěku Čech.

Jako harmonický souzvuk s přírodou zobrazoval pravěk Max Švabinský (1873-1962). Transponoval sem vizi ráje. Nebál se impresionismu. Obrazy Noc v pralese, Zpodobení mamuta nebo Venuše přednostenská se však vymykají rekonstrukcím příliš.

Už ve třicátých letech začínala být výtvarná rekonstrukce pravěku doménou geniálního Zdeňka Buriana (1905-1981), nicméně Půtová upozorní rovněž na karikaturistu Ondřeje Sekoru (Lovci mamutů na Bílé skále, 1946); vynecháme-li teď burianovský moment, který měl ozvuk i v zahraničí, nastupují vlastně až po jeho smrti Pavel Dvorský (*1946), Petr Modlitba (*1968) a Libor Balák (*1961). Ale ještě někdo, a to už předtím. Zdeňkem Burianem (i krajinářem Adolfem Kosárkem) ovlivněný sběratel pravěkých artefaktů Jiří Mikula (1926-2004).

Osvojil si velmi přesnou, plastickou kresbu a ta v některých případech vykazuje hodnotu kresby vědecké. Mikula přitom uměl nahodit i vyloženě fantazijní kompozice. Tak pracoval od let padesátých a jeho studium hraničilo s vědeckým zájmem. S geology a archeology spolupracoval od šedesátých let. Dali dohromady rozsáhlý cyklus vsazený zeměpisně do kuželovitých vrchů Českého středohoří a tyto olejomalby najdeme v knize Dvacetkrát starší než Altamira (1983).

Autodidakta Petra Modlitbu lze považovat za Burianova pokračovatele. Pod vedením antropologa Zbyňka Šmahela či archeologa Karla Valocha realizoval - už v novém tisíciletí - podstatnou část expozice v Moravském zemském muzeu. 

Roku 2014 vytvořili s geologem Rudolfem Musilem (1926-2022) monografii Morava v době ledové - a Musil uvádí: "Mamuti srstnatí byli s to žít v mnohem větším teplotním rozmezí, než se předpokládalo. Ale za předpokladu, že jde o stepi s vodními toky."

Modlitba pak přišel ještě se sadou rekonstrukcí pro publikaci paleoantropologa Václava Soukupa (*1957) Prehistorie rodu Homo (2015) a podobně jako Burian vždycky vychází z aktuálních poznatků, aby svým krajům a bytostem vtiskával sugestivní životnost. Z roku 2020 pochází Modlitbova umělecká rekonstrukce Lov mamuta v bažině. Malíř umí světelné scenérie a ty pomáhají pocitu prostorové hloubky.

Další kreslíř Pavel Dvorský říká, že studoval v čase, kdy se otevíralo málo cest. "Unikl" proto k vědeckým kresbám. Našel se v ateliéru archeologa Karla Sklenáře (1910-1986) a jejich La vie dans la préhistoire (1985) je - vedle francouzštiny - publikována v sedmi jazykových mutacích. V 90. letech začal spolupracovat s antropologem Janem Benešem (1935-1998) a archeologem Jiřím Svobodou (*1953), který napsal Archeology na loveckých stezkách (1994). Dvorský namaloval i moment vzniku Věstonické venuše a Svobodova a jeho monografie Dolní Věstonice - Pavlov (2016) obsahuje kapitolu Mýty, kde je vylíčena vyvrácená hypotéza o lovu mamutů do jam. Dvorský ji přesto využil a vsadil kolosa do pasti. Výraz zvířete? Ohromená bezradnost. A pak ještě archeolog Petr Neruda (*1970) využil Dvorského rekonstrukcí a oba tím přehodnotili názor ohledně "zaostalých a omezených" neandrtálců. Dvorský svými ilustracemi provází rovněž knihy Radana Květa (1928-2023).

Libor Balák utvářel kresbu taky pod vlivem Francouze Amédéa Forestiera (1854-1930) a roku 1980 nastoupil do Geologicko-paleontologického oddělení muzea v Brně. Už dvacet let, od roku 2004, vytváří Antropark, internetovou expozici o evoluci lidstva.

Balák se brání fantazii a důsledně vychází z nálezů, náčrtů, popisů. Pracuje pro zahraniční expozice a uniká romantickým klišé. Vytvořil autorskou Mou první knihu o pravěku (2008), na které se podílela ilustrátorka Zuzana Baláková (*1982). Ale Barbora Půtová věnovala rozsáhlou kapitolu i digitální malbě a vývoji trojrozměrných rekonstrukcí.

Na jejich počátku stál francouzský sochař Emmanuel Frémiet (1824-1910) s dílem Gorila unášející černošku (1859), pobouřivším porotu pařížského Salonu. 

Jinak svobodomyslný Charles Baudelaire výtvor zavrhl! "Nezapomeňte, že nejde o žrádlo, ale znásilnění," vyjádřil se. "Podobné náměty nejsou hodny tak zralého talentu. Porota se zachovala dobře, když ošklivé drama odmítla."

V Salonu přesto zůstalo. Za těžkou sametovou záclonou. Baudelaire si navíc nevšiml, že gorila ukradla mrtvolu (v pohřebním rouchu).

Pravěk ve třech rozměrech ale dal nové době teprve francouzský anatom Paul Richer (1849-1933), jehož První umělec: socha doby kamenné (1890) figuroval taky v pařížském Salonu, jen později. Na tomto obraze je muž, co vyřezal malého mamuta, a mužova hlava je malována přímo podle odlitku lebky z Cro-Magnonu (nalezené 1868). - V současné České republice, dodejme, boduje třemi rozměry tandem antropoložky Evy Vaníčkové a sochaře Ondřeje Bílka.

V prvé části svazku se Barbora Půtová obírá také světovým vývojem výtvarných rekonstrukcí, které koncem 19. století ovlivnily tvorbu malířů jako Degas, Cézanne a Kubin. Anachronický už je obrázek inspirovaný (překonanou) hypotézou, dle níž lovci naháněli mamuty na vrchol skalního převisu, aby se odsud zřítili; ale seriózní tendenci uvedl do provozu již německý anatom Herman Schaaffhausen (1816-1893), když publikoval kresbu neandrtálce (1858). Rok před vydáním Darwinova O původu druhů (1859)… Pak šel čas a kupříkladu v USA je kvalitativní skok dějin rekonstrukcí spjat se jménem Charles Knight (1874-1953), na něhož navázali John Davidson Butler (1890-1976), Rudolph Franz Zallinger (1919-1995) - jako autor fresky Věk savců (1961-1967) - a Jay Matternes (*1933), tvůrce nástěnných maleb (mj. Aljašská mamutí step) ve Smithsonian National Museum of Natural History ve Washingtonu.

Vysoká exaktnost charakterizuje rukopis britského výtvarníka Johna Sibbicka (*1949). Ale pokud se na závěr vrátíme do začátků, zaujme na úsvitě anglosaských rekonstrukcí již neandertálská tvář (1875) od amerického antropologa Franka Cushinga (1857-1900) v knize Manuál starověkého člověka. Rovněž publikace Barbory Půtové je manuál. Snad i pro některé budoucí kreslíře pravěku. Nestanou-li se úplnými ignoranty, magické světlo z ateliéru Zdeňka Buriana (i se svými nutnými stíny) je bude provázet. Dopadá na práci každého z nich.

Odkaz pro objednání knihy: Výtvarná rekonstrukce pravěku a evoluce člověka - Barbora Půtová | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví

Autor: Ivo Fencl