Ivo Fencl: recenze na knihu Tarantino zasvěceně vzpomíná

Fascinující kniha Filmové spekulace Quentina Tarantina má rejstřík osob i filmů, i když chybí obsah. Autor psát vždycky uměl, vždyť má doma dva Oscary za scénář a vždyť umně beletrizoval některé vlastní filmy. A nejméně v jednom případě se výsledek beletrizace i dosti liší od původně realizované verze pro film (Tenkrát v Hollywoodu).

Tarantino je z Tennessee, letos mu bylo šedesát. Narodil se 27. 3. 1963 a vždy miloval film. Nikdo mu ho nezakazoval a dětství má prodchnuto především akčnímu snímky sedmdesátých let. V knize na ně vzpomíná nejpodrobněji. Je kritik, reportuje a ještě stačí udělit sadu lekcí z filmové teorie i praxe. Navíc mezi těmi lidmi žil. Rádi se mu zpovídají: např. McQueenova manželka. Filmové spekulace jsou i vzpomínkami na dětství, anebo dokumentem o práci na filmech. Kniha srší nesčetnými drobnými postřehy, a to i o lidech, které bychom tu nehledali (Woody Allen).

Po rafinovaném velmi úvodu Malý Q se dívá na velké filmy následuje třináct kapitol, každá věnovaná zdánlivě jen jedinému klíčovému filmu. Jenže klíče odmykají bezpočet pohledů. Vyprávěním nás vede za ruku intelektuálně disponovaný průvodce a cítíme, že jen vybírá a podobné knihy mohl napsat ještě tři. Třeba to udělá. I narazíme na díla (alias tituly kapitol) Bullittův případ (1968), Drsný Harry (1971), Vysvobození (1972), Útěk (1972), Černá výprava (1973), Sestry (1973), Daisy Miller (1974), Taxikář (1976), Bez slitování (1977), Cesta k ráji (1978), Útěk z Alcatrazu (1979), Naostro (1979) anebo Panoptikum (1981). Mezi je několik dodatků.

Skrze úvodní Bullittův případ nám třeba vyslepičí X faktů o McQueenovi, což byl frajer, ale žít s ním bych nechtěl. McQ se nepovažoval za herce, ale za hvězdu, a dle některých to skutečně byla poslední hollywoodská hvězda v pravém smyslu. Nikdy nechtěl hrát, jen být sám sebou. Což před kamerou neumí takřka nikdo. Ba i Steveovi se to dokonale povedlo snad jen v Bullittovi a všichni zpovídaní se v knížce shodnou, že v případě tohoto bijáku se jedná o všecko jiné než detektivní příběh, i když zápletka vychází z románu Němý svědek Roberta Pikea a je neobvyklá i sugestivní. Co naplat, film je víc o akci, jazzovém soundtracku, atmosféře Friska té doby, kameře, co dokonale snímá exteriéry, ale i "hadry", jež hrdina nosí. Snímá i to, jak se přičísl. U McQueena působí outfity nejsamozřejměji ze všech lidí na planetě, ale neznamená to, že na sobě v tom směru nedělal. A jak. Kdosi dokonce tvrdí, že si džíny pral i stokrát. Což je zaujímavé, ale děj filmu neumíme vyprávět již po několika dnech. Přesto nás dílo při novém sledování opět pohltí. Jak to?

Bondovský režisér Yates stejný styl rozhodně už nedokázal zopakovat.

"Co jsou hollywoodské hvězdy hvězdami, jen zřídka udělala některé méně a dosáhla více než Steve tou rolí. Úloha je nicotná, ale činí ji skvělou. Přesto… Prakticky nic nedělá. Nikdo nikdy v historii filmu snad nedělal nic tak jako Steve zde."

Dokonce ani oba jeho generační souputníci Newman a Warren Beatty to neuměli. Nedokázali pouze být - před objektivy trochu hráli. A efekt Steva McQuenna v Bullittovi je i v tom, že herec postrádá emoce. Je ztělesněním pojmu cool. Nadávají mu, chválí ho a po něm vše teče stejně. Je svědek toho, co se děje. Dokonce ani to, co sám dělá, se ho moc netýká. Eastwood to zkusil podobně jen jednou, a to v docela dobrém filmu Thunderbolt a Lightfoot. A selhal.

Jinak se ovšem Quentin Clintovi koří. Mj. adorací Útěku z Alcatrazu. Navzdory tomu, že mu právě tento "film o Skále" při premiéře připadal suchopárný. Což i mně. Tarantino ho nakonec má za zjevení a nejexpresivnější dílo (i jinak výkonného režiséra a fanatika násilí) Dona Siegela.

Dost prostoru Quentin věnuje i rozboru filmu Dirty Harry, jehož čtyři pokračování ho naopak neberou. Zato prvním dílem je fascinován a vykládá podrobně proč. Umí doložit, čím nejde o rasistický film, jak bývalo Clintovi předhazováno, a dokládá i to, proč je film dodnes agresivně reakcionářský. Jedno z vysvětlení ohledně "špinavýho" Harryho přitom souvisí s organizací Černí panteři. Ale ještě k hejskovi McQueenovi.

Hrál v klasice Útěk a Tarantino detailně rozebírá, jak ten film mohl vypadat a jak nakonec vypadal. Hovoří třeba i o nesympatickém herci Lettierim, který Útěk kazí, i když hrát umí (roli měl hrát Jack Palance, ale hádal se do krve o honorář, a tak ho "zmrazili").

Jen lehce máklý režisér Útěku Samuel Peckinpah chtěl příběh "zvesela" ukončit další z svých krvavých lázní. Je miloval a milenci měli v Mexiku skončit jako Bonnie a Clyde.

Ale podařilo se mu to rozmluvit, takže jde ve výsledku o věrohodný, a přece romantický a milostný příběh.

Ještě zajímavěji spekuluje QT o filmu Taxikář. Osobně mě přitom překvapilo, že zažil jeho první zhlédnutí jinak než já. První půlí se spolu s obecenstvem prosmáli. "To je ale nekňuba," říkali si s kamarádem v autokině o Robertu De Niro, když táhl svou vyvolenou do pornokina, aby jí vzápětí vážně kupoval gramodesku s Kristoffersonem.

Ale dojde na moment s nezletilou prostitutkou (hraje ji mladinká Jodie Foster) a smích na rtech mrzne a začíná být jasné, že se psychopatický taxikář nebude vymezovat proti politikovi (ani proti tomu, do jehož štábu náležela právě jeho láska) a že nepůjde žádného politika ani s čírem ani bez číra odstřelit; ale výkonně zmasakruje pasáky.

Úplný závěr filmu sám chápu jako posmrtný sen subjektivního vítěze, kdy kamera vše sleduje od zenitu jako Bůh; ale Tarantino to neřeší a překvapí. Do knihy vkládá vskutku uhrančivou spekulaci. Co by se asi stalo, kdyby Taxikáře dostal k režii (jak se uvažovalo) místo Scorseseho Brian De Palma. A čím by film byl jiný. Palma (který dnes již umělecky trouchniví) by se podle Tarantinova názoru soustředil právě na prvek politické vraždy. Ale na druhou stranu… Rozhodně by taxikáře Travise Bicklea nestylizoval jako hrdinu.

"Myslím, že by De Palma pozoroval Travise, jako když Polanski pozoruje Deneuveovou ve Hnusu." A jeho Taxikář by se rozhodně ani nepodobal - také mstitelskému - Přání smrti s Charlesem Bronsonem.

V branži, kterou Tarantino žije, vždy ovšem sehrají role nejprapodivnější faktory. A právě na příkladě Taxikáře se to ukazuje. Titulní roli měl původně hrát Jeff Bridges a o Harvey Keitelovi (pasák) nebyla ani řeč. Měl jej představovat černoch. Ale studia si filmy přehazují jako horké brambory a každé má své koně i chlapy na černých listinách, které vyštípou.

"Spekulativní" kniha kromě toho obsahuje kapitolku o drogové závislosti Bely Lugosiho (napsanou kritikem Barry Brownem) a Quentin nás seznámí i s částmi Brownova života. Dlouhou poklonu vysekne i dalšímu kritikovi Kevinu Thomasovi. A konečně tu najdeme mnoho o tvůrcích "Nového Hollywoodu", vyhraňujících se vůči dosavadnímu studiovému systému. Těmito rebely se stali v letech 70. Robert Altman, Hal Ashby, Paul Mazursky, Arthur Penn, William Friedkin a Peckinpah, přičemž méně produktivními členy skupiny byli Coppola a De Palma. Starou generaci ovšem chtěli noví "machři" (slovy Dennise Hoppera) "pohřbít".

Tak úplně se to nepovedlo a John Ford či Howard Hawks, na něž plili a kteří pro ně byli "establishment", jsou - samo sebou - dodnes hvězdy, třebaže už nežijí. Na jejich filmy se lze koukat. Zkuste to s Hawksem - a užasnetete. Ta kompaktnost!

Kontroverzní film Bonnie a Clyde (fakticky oslavující násilí impotentního hrdiny) a Bezstarostná jízda (burani z venkova "odkrouhnout" partičku na čoprech) sice mezi diváky slavily až překvapivý úspěch, ale přece jen byly trochu výjimka. Bylo to s nimi jako s květinovými dětmi, ne-li Mansonem.

Ale technicky tou dobou skutečně kráčelo o generační přehodnocení studiového systému, které pochodovalo ruku v ruce i s přehodnocením legend a mýtů zločinu a Divokého západu.

A ano, markantní jest to u westernu. Jessie James zničehonic už nebyl "chlapík, co hodně lidí odpravil", ale odporná vraždící mašina a náboženský fanatik, to navíc. Tak jak zobrazuje film Velká northfieldská. Krvavý, ale násilí neopěvující. A Billy the Kid přestal být mově štramák a "Jánošík" z Koltu pro leváka, jak ho předváděl Paul Newman, a stal se Špinavým malým Billym. Ze stejnojmenného filmu. Jen sériovým vrahem. Nic víc. A Custer? Tento generál a blonďák už neměl vzhled Errola Flynna, ale byl rasista, ba idiot - z filmu Malý velký muž, této adaptace tlustého Bergerova románu, který vyšel i česky.

Ani to není konec a Dokonce Wyatt Earp NOVĚ nebyl upjatý Burt Lancaster, alebrž fašistický polda z filmu Doc. A TY FILMY nelhaly! Vždyť… K čemu došlo u O. K. Corralu?

Dnes to sice na sto procent nevíme, ale na devadesát pět procent je jisté, že tam Earp se všeho schopnými bratry Clantonovými chladnokrevně vraždili.

Vlna filmového vzdoru ale zase splynula s oceánem a vlády se ujala generace režisérů, co vyrostli na televizi. První taková. A teprve jejich fláky "sedmičkovou" dekádu, kdy Tarantino dospěl, definovaly. A vedle Coppoly a De Palmy jsou zde mezi tvůrci už zmíněný Scorsese, Spielberg, Lucas a Peter Bogdanovich.

Kniha Filmové spekulace ohromí tím spíš, že ji psal režisér. Ne profesionální kritik, ale praktik. Ale taky inteligentní chlap. A kniha končí tzv. Poznámkou o Floydovi.

O koho kde?

O černocha, tenkrát asi třicetiletého, který s Quentinem v sedmdesátých nějaký čas bydlil- Zatímco chodil s přítelkyní jeho matky. Nejoblíbenějším Floydovým hercem byl Marlon Brando a nejoblíbenějším jeho filmem Kmotr. A Tarantina Floyd ovlivnil.

I bez něj by se však našel. A mj. píše: "Dychtivě jsem poslouchal rokenrolové historky, které měl Floyd z první ruky, ale bílý sedmdesátkový rock mě nebavil. Kiss mi byli u prdele. Aerosmith mi byli u prdele. Alice Cooper nebo Black Sabbath nebo Jethro Tull mi byli u prdele. Celou tuhle kulturu já odmítal a v šestnácti jsem slyšel o Bruci Springsteenovi, ale nikdy jsem jej neslyšel. Proč? Bavil mě rokenrol. A ne šedesátkový. Ne Beatles. Ne Jimi Hendrix. Ne Dylan, to přišlo později; padesátkový rokenrol a sedmdesátková soulová muzika. Elvis, Stevie Wonder, Eddie Cochran, Rufus, Chuck Berry, Brenda Lee a Teena Marie."

Odkaz pro objednání knihy: https://www.kosmas.cz/knihy/525719/filmove-spekulace/ 

Autor: Ivo Fencl