Ivo Fencl: recenze sbírky povídek V říši mrtvých

V říši mrtvých je antologie třiačtyřiceti strašidelných příběhů českých autorů 19. století. Sestavil ji Petr Boček a řadí sem jak temnotu fantaskní, tak tu reálnou. Vedle povídek přitom nepohrdl ani regulérní pohádkou, ani démonickou bájí, a nebránil přítomnosti parodie.

Kniha má pět oddílů. V Hrůze pro lid s poučením jsou spíše texty osvětové, bijící tmáře. Vesměs odkazují ke skutečným událostem. Hrst hrůzostrašných bájí a pověstí následují tři děsuplné pohádky "pro bezesnou noc" i dvě perfektní parodie od Ladislava Stroupežnického a Svatopluka Čecha. Ony tvoří oddíl závěrečný.

Jak Petr Boček upozorňuje, hranice "šuplíčků" ale není ostrá a například některé z třiceti próz druhé části knihy (nazvané Tajemné a děsivé povídky) mají taky lehce parodické zabarvení, anebo rovněž vycházejí z pověstí.

Pan Ignát Herrmann (1854-1935) není samozřejmě žádný "záhrobní" či hororový autor, ale stalo se a napsal do Národních listů i brakovou povídku Oko (1894), kterou později (1902) raději zkrátil o efektní finále. Zkrocena vyšla v jeho knize Ztřeštěné historky.

Ignát Herrmann napsal Oko pravděpodobně pod Poeovým, ale i Maupassantovým vlivem a je to povídka odehrávající se ve strašidelném malostranském domě, respektive jeho přístavku. Bohužel není stavba lokalizována. Hrdinu děsí vždy za tmy jakýsi jízlivý chechtot a hvízdání. "Hvizd, jako hvízdá v letu netopýr, ale vyzníval z něho smích, úšklebek. Hvizd jedovatý, pronikající mi do kostí - a nevěděl jsem, odkud přichází." Oko děsí v dveřním kukátku a zjevuje se nebožákovi častěji a častěji, až jej svede k bodnutí dýkou.

Je zajímavé, že skvělý Ignát Herrmann neměl ani střední školu. Původně se stal kupeckým učněm, pracoval poté až v Plzni a ještě později v pražské galanterii. Ale roku 1873 byl již v Ottově nakladatelství a nakonec zakotvil v redakci Národních listů, aby založil (1882) i časopis vlastní: Švandu dudáka. Román U snědeného krámu, později zfilmovaný s Vlastou Burianem, mu prvně vyšel roku 1890, a bestseller Otec Kondelík a ženich Vejvara (1898) byl následován pokračováním Tchán Kondelík a zeť Vejvara (1906). Navíc Ignát Herrmann překládal, s čímž začal (1876) dramatickou Vernovou povídkou Zimní pobyt v ledovém moři.

Další pražský klasik Jakub Arbes (1840-1914) má v knize V říši mrtvých ranou, krátkou povídku Zasněženou plání (knižně poprvé 1885), což je krajně děsivý text, ale lze řadit i mezi povídky o psech.

Jan Neruda (1834-1891) je přítomný v publikaci Vampýrem, kteroužto story znáte nejspíše z antologie Rej upírů. Prvně byla zveřejněna 1. června 1871 v Národních listech. Před napsáním autor navštívil Istanbul (tehdy Cařihrad) a umístil pak příběh svůj děsivý na tamní ostrov Prinkipo. A Karel Jaromír Erben (1811-1870)?

Mj. převyprávěl polskou pověst Morový chumel (1883). Dramatik Alois Mrštík (1861-1925) pak přispívá příběhem Kterak mně vlasy šedivěly (původně Národní listy 1891) a pověstná autorka dodnes povědomých knížek Matka Kráčmerka anebo Do panského stavu Popelka Biliánová (1862-1941) je tu taky. Ve svém čase byla jedinou dívkou, která smí navštěvovat přednášky na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, a zveřejnila v Národních listech i strašidelnou povídku Památka Dušiček (1888).

František Herites (1851-1929) byl povoláním farmaceut a redaktor: Jak Máje, tak Časopisu českých lékárníků. Jeho povídka Noc před odjezdem, odhalující děsivé tajemství šíleného lékaře, je z knihy Arabesky a kresby (1891) a čerpá z Heritesovy cesty do Itálie

Autor Podzemní Prahy (1920) a Konce bahna Prahy (1926-27) Karel Ladislav Kukla (1863-1930) zveřejnil ve své sbírce Za ranních červánků (1886) i děsivou pointou ozdobený horor Ve svatební noci (napsáno 1883) a F. X. Svoboda (1860-1943) roku 1889 stvořil příběh Trest. Není v letošním výboru ze Svobodových ponurých próz Noční host, ale to vyplývá z logiky věci: také Nočního hosta sestavoval Petr Boček.

Autor novely Kuře melancholik Josef Karel Šlejhar (1864-1914), tento "inkvizitor duší a kat nervů" (Macharovými slovy), napsal text Dva okamžiky (1886), kde mu přízračnou kulisu děje tvoří vylidněná ves vprostřed bojiště, kterou obývají konkurenti - pes a tulák. Pojí je stejné cíle a… stejně bídný osud.

Karel Švanda ze Semčic (1867-1928) vedl od roku 1897 smíchovské scény Švandova divadla a napsal dvě sbírky převážně fantastických povídek vydané v letech 1892 a 1897. První sbírky se proti nespravedlivým kritikám zastal F. X. Šalda - a vyprovokoval tím diskusi o smyslu strašidelné literatury. Švandův Fantom (1888) je ve své původní verzi příspěvkem z Květů - a Švandův duchařský příběh La Mure (Lumír 1888) je letos knižně publikován poprvé.

Ve Fantomovi vystupuje řada osobností francouzského společenského a kulturního života druhé poloviny ne 19., ale 18. století - a hlavní hrdina Camille Desmoulins skutečně žil. Byl to právník a žurnalista - a roku 1794 skončil pod gilotinou (ve věku 34 let).

Proslulý historik August Sedláček (1843-1926), autor patnáctidílných Hradů, zámků a tvrzí království českého (1882-1927) sbíral pověsti a roku 1895 zveřejnil text s tématem vampyrismu O morousovi a můře. Čerpá z kroniky opata opatovického kláštera Jana Neplacha (1322-1371).

Vcelku vzato pověstný Václav Rodomil Kramerius (1792-1861) napsal nejen proslulou Železnou košili (1831), která vychází z předlohy britského autora Williama Mudforda The Iron Shroud (1830), ale taky Vampýra (1852) - "zohavitele mrtvých těl". Tím zpracoval reálnou kriminální causu nekrofila Francoise Bertranda (1823-1878), známého co upír z Montparnassu. - Dramatik Ladislav Stroupežnický (1850-1992) roku 1879 zveřejnil Rozmarné historky a patří mezi ně i příběh Pod pláštěm tmy, bravurní parodie. Měl smysl pro karikaturní nadsázku a odrazil diskusi kol zákazu dámských vleček, co přispívají prý víření prachu a zhoršení zdravotního stavu veřejnosti. V naší knize je nicméně KLS přítomen i regulérním hororem - z výletu na hrad Rabí - Šílencova zpověď (Povídky a novely 1881, znovu Plzeňský kalendář 1882; dvě verze povídky se odlišují pouze v detailech).

Odkaz pro objednání knihy: https://www.kosmas.cz/knihy/533341/v-risi-mrtvych/

Autor: Ivo Fencl