Ivo Fencl: Tarantino přišel na to, že lidi nejvíc baví příběhy pomsty

Nemalý kus díla Quentina Tarantina (*1963) se točí okolo fenoménu pomsty; to nepopřete. Ani to ostatně nechceme popírat. Točí se kolem odplat za křivdy a také Tarantinova kniha Filmové spekulace (2023) to analyzuje. Autor mj. říká: "Proč jsem se nechal nejvíc inspirovat příběhy mstitelů? Protože…" Ale od začátku!

V sedmdesátých letech, kdy dospíval, ještě nebylo filmové fandění tak nesportovní jako dnes. Fanoušek musel být "krajánek", aktivně zvedat zadek a putovat krajinou za filmy. Jak taky jinak? Nešly ještě stahovat, dokonce neexistovalo ani video. Byla jen televize a byly biografy. Různí úrovně. Quentin byl již coby kluk filmovým fajnšmekrem a se samozřejmostí jezdil po území Los Angeles (velká rozloha) a opakovaně zhlížel nějaký oblíbený "biják". Dorazil tím i do kin dost pochybných. Jen tam "jeho" film zrovna promítali. A multikina ještě taky nebyla, ale přesto je cosi, co fungovala jako dnes. Divácké reakce.

A ty Tarantino zatroleně vnímal. Odmalička plný těch reakcí se večer vracíval za mámou a prodchnut zážitky. Vracel se vlastně k mamince i její sestře a ještě staršímu svému černošskému kamarádovi, partnerovi té sestry. K Floydovi.

A kinosály? Zažil tu hotové výbuchy nadšení. Nebo naopak diváckých zklamání a rozhořčení. Vlny chtivosti a naplnění. Nu, zrovna my, Češi, jsme v tomhle chladní, a když koukáme na filmy kolektivně, neřveme. Ale Amerika je Amerika a plna rozličných skupin "strávníků". Quentin kupříkladu zapadl do vyloženě machistické party v sále a jindy do špeluňky mezi Hispánce. A nevadilo. Reakce bývaly až překvapivě podobné. Hitlera by to s-alo, ale ano.

Míníme reakce ve stěžejních momentech. Lišily se ale reakce kritiků - na bílých stránkách novinového papíru. A některé ty snímky tenkrát studia nechávala až dobrodružně putovat po celý Spojených státech - i rok, než je uvedlo v L. A. Filmy byly něco jako pouť a dlouho je předcházela legenda. Zatímco první, průběžné recenze ještě mohly dílo drtit jako buchar, po uvedení v Hollywoodu klidně zaznamenalo vítězství. Ale Quentin, jemuž bylo v téhle proň klíčové dekádě mezi sedmi a sedmnácti, nejezdil přece jenom za filmy jako pošuk po celých USA. Ani ještě neměl auto. Nicméně si chtěl užít své a nešlo o drogy.

Anebo svým způsobem šlo? Každopádně putoval od kina ke kinu v autobusech, což vždycky dopředu pečlivě naplánoval podle jízdního řádu, a při cestách vnímal i život mimo plátno. A uvnitř knih se (opakujeme) ocital ve společnosti různorodých diváků a připadá mi až okouzlující, že jej při tažení za (zvláště) mstitelskými filmy postrčily stejné knihy, jako jsou ty, jejichž český překlad kdysi nakopl ke psaní spisovatele Štěpána Kopřivu. Romány Richarda Starka. Štěpán Kopřiva totiž adoruje tohoto amerického autora a znám jeho esej Den, kdy zemřel Richard Stark - ze závěru knihy Holomráz. Mezi Kopřivou a Tarantinem nicméně leží jemný rozdíl ve vnímání. Jaký?

Režisér poslední z tuctu románů o Starkovi už ani nedočetl a tvrdí, že výraznější kvalitu má pouze úvodní trilogie Odplata, Muž se zavázanou tváří a Černá výprava. Prostřední její část o plastické operaci hlavního hrdiny dosud asi nebyla zfilmována, ale zbytek můžete zhlédnout. Odplatu dokonce ve více verzích. Prvně ji zpracoval John Boorman a své dílo nazval Bez okolků. Černou výpravu režíroval pak John Flynn, i když za nepřiznané pomoci svého schopného mentora Waltera Hilla.

Hrdinou Starkových románů (Stark je pseudonym jinak útlocitnějšího humoristy Donalda Westlakea) je profesionální lupič Parker neboli chlápek bez emocí, ale držící se mravního kodexu, přes který do pekla nikdy nevkročí. Není to žádný David Kozák, ale jedno je je fakt. Vylupuje beze skrupulí banky a krade dluhopisy i sbírky vzácných mincí. Něco podobného zosobnil později Eastwood ve filmu Absolutní moc, který je také adaptací románu, ale nikoli Starkova.

Pokud jen možno Parker nezabíjí. Jako on ale není v podsvětí každý, to víme to dopředu, a tak většina románů vychází ze skutečnosti, že ti ostatní členové tlupy, se kterou Stark pracuje (je těžké pracovat úplně sólo), nejsou profesionálové stejně něžní. A Parkera to, což je komické, vždy znovu překvapí, zaskočí a zklame. Ale… Nikdy nerozdrtí. Naopak. Okamžitě se stává nezastavitelným zabijákem. Pomstí se a uniká podlým kumpánům i policii.

Ve skutečnosti nejde vůbec o cynika a Tarantino píše: "V jedné knize za druhou očekával, že budou společníci stejně profesionální. Pak ho vždy šokovalo, že nebyli." A tady tedy máte recept na starkovku. Ty první tři za to prý stojí a spisovatel vyslovuje i kus pravdy o vztazích a životě. Z obecných postřehů knihami rozházených složíme si dost, ale nejzajímavějším na sérii není ani tak Parkerovo urputné lpění na jeho etickém kodexu, které ho přece neomlouvá (krást se nemá a on někdy zaviní i smrt), ale lpění na jediném jeho příteli jménem Cody. Taky přitom zloději.

Objevuje se zde i dost krušný motiv. Člověk klidně mohl přežít léta výslechů a mučení ve Vietnamu (asi jako Rambo), ale doma v USA byl zaskočen vidláky a daleko brutálněji zmrzačen pro pár dolarů. Hovořím o filmu Bez slitování (1977), kterému Tarantino věnuje celou kapitolu. Není to sice dílo dle Starkovy předlohy, ale podobné. A jeho emoční působivost Tarantina dodnes dojímá. Opakovaně zdůrazňuje, že tu zabiják nešel do akce kvůli ženě, na níž mu dávno nezáleželo, ale kvůli synovi, který se mu odcizil za čas Vietnamu daleko víc. A Tarantino pochopil sílu a význam filmů o pomstě také skrze Vysvobození (1972) už zmíněného Johna Boormana. Je to film o znásilnění muže a nepřiměřené(?) pomstě. Burt Reynolds hraje osamělého lukostřelce a jeho šíp bude hodit. Původní román Jamese Dickeyho nám zdánlivě vypráví ženatý Ed, jehož ztvárnil Jon Voight (otec Angeliny Jolie), a jde tu o příběh čtyř chlápků z Atlanty, co plují s dobrodruhem Lewisem (divně nevyhraněný Reynolds) kánoemi po řece Cahulawassee. Týden před dostavěním přehrady, jejíž jezero má údolí zaplavit. I zaplavení bude hrát v událostech roli a připomeňme Lewisovu větu: "Lépe pohřben už být nemůže." Úvahu o tomhle krásném a přírodním filmu končí Tarantino v knížce Filmové spekulace takto: "Jako čekal herec Burt Reynolds celý život na to, aby byl středem podobného příběhu, tak čekal jeho hrdina Lewis na tohle dobrodružství, odkud už není návratu, ale kde dostal šanci se vyznamenat."

Z téhož roku je Útěk, kde hráli McQueen s Ali MacGrawovou. S ní pak herec začal žít v Malibu a snímek Útěk podle románu Jima Thompsona se měl dočkat i remaku s Alecem Baldwinem a Kim Basingerovou.

Pokládám ale za pravděpodobné, že musí být řada televizních diváků, které pomstychtivé filmy neoslovují, ale mé vlastní tvrzení se mi příliš nezdá. Spíš je dost lidí, kteří to nepřiznají, protože se stydí, že se jim pomsta na konci filmů líbí; asi jako se někdy stydíme za sledování porna. A sporu taky nebude, že rank pomstychtivých filmů není totožný s poličkou, na které leží jen filmy brutální. Pomsta je pomsta a chutná prý nejlépe za studena a vykonána může být i čistě a něžně. Spravedlnost se ale dočká.

V dětství jsem úžasnou sílu té skutečnosti pochopil díky francouzským filmům Kapitán či Kapitán Fracasse. Nebo s adaptací Monte Christa, kterého jsem na rozdíl od Gautierova Kapitána Fracasse i přečetl (a to má šest dílů). Jde o to, že ve zmíněných filmech pomsty je vždy Jean Marais a na začátku se mu stane křivda plná smrti. Pak je děj a na konci umírá za křivdy odpovědný hlavní padouch.

Ještě typičtější příběh tohoto druhu je Hrbáč, mnohokrát zfilmovaný. Předlohu napsal Paul Féval. Nu, a padouchů je vlastně vždy víc, ale jen jeden hlavní.

Mimochodem, je zajímavé, že se padouši dělí na elitu (například i šlechtice) a burany, což jsou prostí lidé, ale ne hodní, nikoli dobrotiví. Podlí. Až prasata. I tento moment se opakuje jak v románu Hrabě Monte Christo, tak v knize Nový hrabě Monte Christo od Julia Verna, který dobře adaptoval Ondřej Neff. A přímo esencí podobných příběhů je mi - vedle Hrbáče - šermířský Kapitán.

Se stárnutím jsem bohužel onu až magickou schopnost srdce a duše být nadšen pomstou částečně ztratil. Ale jako chlapec jsem se dokázal do těch filmů vžít. Kapitánův problém byl tak po dobu sledování filmu i problémem mým - a po pomstě jsem toužil nejspíš ještě víc než Kapitán. Nadchla mě křížová cesta i katarze. Finále bylo rozkoší. Očistou. A film mě vyplivl šťastného. Podobně funguje celý tento subžánr a mladý Tarantino to pochopil dobře a došlo mu, že bude vždycky úspěšný, když se mu povede něco podobného natočit. Klasikou v té oblasti je samozřejmě i pětidílná série filmů s Charlesem Bronsonem Přání smrti, i když pouze první část je adaptací románu. A msta má ve filmech nejméně dvě složky a kladou před vás otázku. Pan Kersey, představovaný Bronsonem, je povoláním architekt, což je docela vtipné, a na začátku příběhu zjistí, že soudy nefungují a vrazi a znásilňovači jeho rodiny budou propuštěni. Ještě se mu řehoní do tváře. I začne po nocích lovit a náhle vidí, že podobných zmetků je plné město; i čistí ulice. A to už není "nic osobního". Je to pomsta systému. Kersey jedná protizákonně a někdy oběti dokonce provokuje, i klademe si otázku, zda to ještě je fér.

Tato otázka, pravda, mizí u třetího, který připomene válku. I díky soundtracku jde o pozoruhodnou podívanou, ačkoli se místy poněkud blíží žánru science fiction. Mohlo by se tohle vážně stát? Asi ne. Ale již Hitchcock říkal, že nechce točit kousky skutečnosti. To by mohl dělat dokumenty. A stát by se to nemohlo, víme, ale většina chlápků, které Bronson a policajt vedle pokosí, si smrt zasloužila. Není nám jich líto. A katarze je očistou. 

Vznikly ještě dva díly série, ale jsou katastrofální úrovně. Ani Tarantino ale nehoruje pro tuhle sadu krváků a radši vynáší do nebe biják Taxikář. A spekuluje, jak jinak by ho natočil Brian De Palma. Má za to, že je Brian možná "umělec", ale taky snob. A bez citu. Vypočítavý. A Quentin analyzuje Brianův vztah k Hitchcockovi, jehož se Palma stal následovníkem, a dochází mj. k postřehu, že dle Palmy byl poslední Hitchův skutečně dobrý film Psycho.

Ale Hitchcock točil ještě patnáct let. Tak či onak, Tarantino se domnívá, že je Palma pouhý technik a jen vychytal Hitchcockovy postupy, aby je chladně a vypočítavě zneužil. Palma vytvořil vlastní obdobu Psycha i Hitchcockova Okna do dvora a vždy jej zajímala kamera a manipulace divákem; ale vlastní žánr thrilleru mu je u p-dele. Dost možná mu byl fakticky lhostejný a klidně by šel jinam, kdyby to na lidi zabíralo víc. Což vlastně dělal. Sám nevím, jestli má Tarantino pravdu, ale Quentin mj. tvrdí, že třeba i biják Neúplatní už dělal Palma lhostejně a akademicky. Rafinovaně, ale s kalkulačkou. Nějaký boj proti prohibici? Byl mu právě u té p-dele! Což neznamená, že De Palmu neobdivujeme. I Hitchcock musel koneckonců být trochu vypočítavý - a všichni potřebujeme vydělat. Filmy se musejí rentovat.

Tarantino pak vyjmenovává i několik snímků Briana De Palmy, které má za výborné, ale seznam končí remakem Zjizvené tváře.

Oproti tomu opovržení se dostává režisérům jako Chabrol a Truffaut. Druhý sice napsal bezvadnou knihu rozhovorů s Hitchcockem a byl to intelektuál a mj. stvořil i film Americká noc, ale podle Tarantina (který je taky nestudovaný amatér) to nezměnilo nic na tom, že Truffauta mj. takřka nezajímá kamera. A to je chyba. Kolaps. Nepochopení podstaty v praxi.

Filmové spekulace, tu knihu, si pořiďte. Při četbě ale užívejte i vlastní mozek. Tarantino měl nejméně jako jinoch IQ 160, ale není neomylný. Asi se knihou nikomu z branže nepodbízí, některé jeho přemrštěné názory ale netřeba akceptovat. Ostatně má v knize i podlézavou kapitolu, která adoruje Sylvestra Stallona.

Vyberme si ale z postřehů. Např. Rockyho třetí díl považuje QT za odpad, absolutně však řičí nad Rockym 1 a 2. A dobový efekt filmu o boxu rozebírá podrobně až sociologicky. Opakuje, že mladší vnímatelé již nemohou úder filmu pochopit. Tarantino totiž viděl X filmů let 1970-1976 a pamatoval si odsud pološpatné konce. I špatné. A věděl, že vždy někdo zemře. Že vždy něco blbě dopadne. Outsideři tehdy neměli šanci, anebo s obrovskými výjimkami.

Rocky to změnil. A teprve se na ten film prvně podívám pod vlivem Tarantinovy knihy.

Ukázka: Útěk (taky dost film o pomstě) režíroval Sam Peckinpah a zaujme střihem. V nové verzi nahradili původní herce Alec Baldwin a Kim Basingerová, svého času manželé. Výsledek je uhlazenější. Sám ho akceptuji, ale Sam Peckinpah se možná v hrobě otáčí.

Autor: Ivo Fencl

Video: YouTube