Ivo Fencl: Úvaha nad sebou samým

Mám nějaký názor na "české 11. září", jak to kdosi sporně nazval?

Vrah byl magor; jak jinak to říct? Zabíjení nelze omluvit a skutečný motiv neznáme. Magoři obvykle něco jiného říkají a píší a něco jiného je pod prahem. Pod prahem klidně může být i ten Hérostratos, zatímco na povrchu pohrdání sebou samým. Jak pohrdání sebou, tak lidstvem. Jsou dva protikladné postoje ke světu a mezi nimi spektrum a on byl někde na tom spektru a podle mě blíže k postoji, že lidé škodí zeměkouli a je jich moc. Na opačné straně je názor, rovněž přepálený, že jsme tu pány a vrchol žebříčku a bereme si všechny zdroje a možnosti. Asi jako když se skvělo na vrcholu Britské impérium. Taky ono zabilo plno lidí, ale přesto bych řekl, že je lepší podobná sebedůvěra a víra ve vyvolenost lidí, než představa, že se máme kořit přírodě, mučit a redukovat.

Jak jsem se vlastně dostal k psaní a literatuře?

Určitě to má víc pramenů a neumím všechny analyzovat. Je to i porucha autistického spektra. Jednak jsem odmala dost nutkavě kreslil a psal, jednak jsem podobně nutkavě bájil. Vyprávěl spolužákům vybájené příběhy. Kdyby o to nestáli, třeba bych nějak zamrzl, ale měl jsem úspěch. Získal jsem tím pozici ve společenství třídy, jakou neměl nikdo jiný. Našel jsem díky tomu kamarády. Taky rodiče mě v psaní a v kreslení komiksů plně podporovali a nebudu zakrývat, že oba byli středoškolští učitelé a nikoli třeba pomocní dělníci. Ale táta (doktor filozofie) mi aspoň sem tam připomínal, že bych měl mít nejprve kloudné zaměstnání, abych přežil.

Hledal jsem či hledám snadno nakladatele?

To je nejtěžší. Nedávno jsem viděl film Rebel v žitě, a co mě tam zaujalo nejvíc, byla Salingerova cesta do redakcí a význam jeho učitelů a literární agentky. Agenta či agentku nemám, ale koncem minulého tisíciletí jsem jeden rukopis poslal krajské pobočce Obce spisovatelů České republiky, kde ho přečetli Josef Hrubý (autor, se kterým jsem se později spřátelil) a Karla Erbová. Doporučili ho k vydání, a protože "Středisko" tehdy spolupracovalo s nakladatelstvím Perseus pana Luboše Falouta, kniha vyšla (2001).

Předtím to nevyšlo. Už v devadesátých letech by mi redaktor a spisovatel Jiří Navrátil vydal u Hynků (Celetná) román Smíš zůstat mrtev (Smíš zůstat mrtev – Wikipedie (wikipedia.org), ale nebyl jsem zkušený a řekl mu, že knihu ještě musím přepsat. Dnes už ten přístup nechápu. Přepisoval jsem a nakladatelství mezitím zaniklo.

Kde nejčastěji píši?

Děsí představa, že bych akceptoval kvůli napsání románu pobyt někde v cizině, kde bych díky stýpku tvořit. Píši doma, u okna do zahrad. Rozmělňuji se ale tak často produkováním recenzí a článků, že vlastně sotva chápu, jak jsem mohl vydat třicet knih.

Mám inspirace?

Ženy, dětství, smrt… Původní partnerka mi bohužel zemřela roku 2005.

Jak vypadá má knihovna a jsem vůbec čtenář?

Graham Greene napsal: "Začátek vědomého čtení je nebezpečný okamžik. Vybíráme si budoucnost." To je pravda. Byly časy, kdy mi chybně připadalo, že žít znamená číst. I dneska jsem více čtenář než spisovatel. Je to zvědavost a mám nechutnou giga-knihovnu, kde najdu vše. Nebo takřka. A mám už od puberty sklon preferovat literaturu populární.

Nemám páru, co udělá s mými knihami syn (inženýr a hudebník), až umřu. Jistě výhodně prodá komplet Čtyřlístků či Saudky a komplet Louise L´Amoura. Jenže tu je i takřka kompletní Stevenson a Poe a Verne a Foglar a Tintin a Švandrlík a Vojtěch Steklač a Václav Čtvrtek a Lada a Ludvík Souček a Dahl a Bradbury a Sherlock.

Můj kamarád (a také sběratel) Josef Polák (slavný a skvělý matematik) se ospravedlňoval manželce, když ještě žila, následovně: "Víš, my ty knihy nečteme. My je studujeme."

Říkají ti cokoli literární spolky a listy a festivaly?

Jsem v Obci. Nebo ve Sdružení přátel Jaroslava Foglara. Byl jsem i v České společnosti Sherlocka Holmese a odebírám Tvar, kam jsem v první dekádě století dost psal. Mám třicet let předplacenou Bobří stopu, tam rovněž píšu, a výběrově čtu časopisy A2, Pevnost a XB-1. Dostkrát jsem podepisoval a předčítal na Světech knihy v Praze, ale nerad putuji do dálav; i když Rudišův Návod k použití železnice mě teď zaujal. Ceny zrovna nesbírám. Mám ale nějaké od časopisu Plzeňský literární život, kam dvacet let přispívám, a dvě Čestná uznání Ceny Bohumila Polana.

Mám něco rozečteného a dělám na něčem?

Obvykle čtu hodně knih najednou. I rozepsaného toho mám odnepaměti vždy víc a pokaždé správně nevycítím, na co se zrovna zaměřit. Prioritu má román Sabrina Horáčková zemřela a žije v Berouně, z něhož jsem už časopisecky vydal ukázku Palachův týden. Hrdinou je pětadvacetiletý muž zaměstnaný roku 1989 u geodézie. Prodělá převrat a mísím autobiografii s magií. S magií mládí a vzpomínek. Svrběla by mě ruka, kdybych měl psát jen realistická líčení. I první verzi téhle knihy mám dávno, a jak se říká, "psáno z citový nutnosti". Odehrává se v Praze, Plzni, Čisté u Rakovníka, Újezdě u Cerhovic, Krušovicích a různých knajpách. V Komárově, na tzv. Kvani ("díra zakopaná", ale bylo tam - s geodety - krásně), v Toužimi a - pravděpodobně - i v Berouně.

Autor: Ivo Fencl