Ivo Fencl: recenze Žižko-knihy - se zaměřením na jedinou

Historik Petr Čornej jistě válku rád nemá. Ale stalo se… a je autor nejméně šesti knih s poněkud palcátovým tématem, jak by řekla má starší generace. Jaké to knihy jsou?

Husitství a husité (2019), Jan Žižka (2019), Světla a stíny husitství (2. vydání 2020), Husitská revoluce. Stručná historie (2021) a Husité na Žižkově (2023). Ještě jedna publikace chybí. Jmenuje se Spory o Jana Žižku 1424-2024 a rozebírá vysoce rozporuplný přístup k této naší národní ikoně. K muži, jehož jsme v jedné anketě (2005) dokonce postavili vedle Komenského, Masaryka, Karla IV. a Havla.

V devíti kapitolách pojmenovaných Podobizna, Nebeský vrátný versus Příšera ohavná, Mezi renesancí a reformací, Tvář zločince, Jeho návrat na výsluní, Národní hrdina, V polemické výhni, Revolucionář a otazníky, Na vlnách zatracení a obdivu načrtává a maluje Petr Čornej obraz, který to nemá v průběhu dějin nejsnazší. Žižku jsme totiž střídavě vynášeli k zenitu a zatracovali jako bídného vraha.

Příčin k adoraci je méně. Rovněž není pochyb, že - navzdory vážnému poškození zraku (ani nevíme, zda opravdu úplně oslepl) - zvítězil v deseti bitvách.

Instinktivně cítil, kdy v poli ucuknout, a věděl, kam kdy ustoupit. Chápal ošidnost "mel" v městských ulicích, a tak válčení neprovozoval v městských ulicích. Do hradeb měst se nikdy nedal ošidně vtáhnout.

Již těch deset výher je světové unikum, ale šokuje ještě víc, že to zvládl jen za pět let (a deset týdnů). Od 30. 6. 1419 do 11. 10. 1424.

Zvlášť prvních dvě stě roků po Žižkově smrti se katolíci a evangelíci přeli, ale po roce 1620 byl zatracen. Sympatie mu, pravda, dál projevovali osvícenci, liberálové, národovci, pokrokáři a socialisté. Oproti tomu konzervativci a katolíci hodnotí husity negativně, ba s odplivnutím. A komunisti?

Letitý rozpor umocnili, když husity vynesli na piedestal a prohlásili za své ideové předchůdce. Nicméně se trochu pletli a husiti nebyli komunisty patnáctého století.

Proč se vůbec - už zhruba šedesátiletý - Žižka vložil "do věci"? Máme leda pár hypotetických vysvětlení. Snad se ulekl ďábla a bál se, že nedojde spasení. Důvody byly. Táhl vlečku problematické minulosti, a tak třeba snil, že ho Ježíš i tak ještě vsadí mezi své vyvolené.

Tak či onak, po bitvě u Německého Brodu byl - už na Zemi - Žižka pasován (11. 1. 1422) na rytíře. A postupně zvítězil i u Nekmíř, Sudoměře, Poříčí, Vítkova, Malého Boru, Kutné Hory, Hořic, Strauchova dvora, České Skalice a Malešova.

Aby tam všude vyhrál, permanentně improvizoval, využíval terén a chytře aplikovat vozovou hradbu. Jízdy neměly šanci. A úspěchů dosáhl, ač byl patrně cholerik a postrádal politickou rozvážnost.

Vynikající spisovatel Vavřinec z Březové nikdy nepíše o jakékoli jeho uvážlivosti a prozíravosti, ale Žižka se prostě inspiroval starozákonními bojovníky Jozuem a Judou Makabejským a sobě samému sugeroval, že je prodlouženou ruku boží.

Přesto či proto byl krutý. Ještě krutější po úrazu u Rabí. A vidíte, ani nevíme, o které oko vlastně přišel dřív. Ani netušíme, jak vypadal. Jistě, existují obrazy, ale… A fotoaparát ještě neexistoval.

Poté, co oblehli husiti Přibyslav, Žižka umřel; a je pochován v královéhradeckém chrámu sv. Ducha. Protikladná hodnocení jeho významu existovala dokonce už za vojevůdcova života, ale gloriolu mu nesebrala. A to navzdory tomu, že se i u Vítkova jedná jen o střetnutí středního rozsahu. Praha jej pak (už zřejmě slepého) každopádně uvítala poctami hodnými jinak jen zemského knížete. "Ač se jeho pověst nepřemožitelného rodila spontánně, vytvořil jeho obraz především Vavřinec z Březové," zdůrazňuje nám opakovaně Petr Čornej a dodává: "V rozsáhlém díle (až později) zvaném Husitská kronika je Žižka nejfrekventovanějším husitským protagonistou a vedle Prahy je hlavní protivník Zikmunda Lucemburského, u Vavřince smyslů zbaveného Lucifera."

Světla a stíny tento kronikář umně rozvrhl. Za cenu retuší. Zamlčel tak třeba Žižkovu přítomnost při drastických výjevech na sedlecké tvrzi u Tábora (duben 1420) a zrovna tak během plenění zbraslavského kláštera (srpen).

Výslovně Žižku nezmiňuje ani při vylíčení dobytí Chomutova (16. 3. 1421). Jenom přizná jeho podíl na fyzické likvidaci táborských sektářů včetně adamitů (popírajících Kristovu přítomnost v oltářní svátosti). Vavřincův černobílý, i když, uznejme, působivý protiklad čestného, statečného a poctivého Žižky a prohnaného, neupřímného a mravně zvráceného Zikmunda (zjevného to nepřítele božích pravd) ovlivňuje dodnes pohled na dávné události, ačkoli je nepochybně zkreslený, jednostranný a vůči Zikmundovi nespravedlivý. Jeho podmanivost je ale obrovská. Ani Petr Čornej to nepopírá. Žižku se navíc rozhodl vnímat jako šlechtice (původem i psychickým ustrojením) a kohosi, kdo se choval v souladu s tradicí. Je přinejmenším sporné (říká) aplikovat kritéria kleriků na pozdně středověkého šlechtického bojovníka. A názor o "věčném zatracení husitů", kteří v pekle odpykají "poskvrnění pravé víry"?

Sdílí ho jiný schopný spisovatel oné doby a pozdější papež Enea Silvio Piccolomini, autor díla Historia Bohemica (1458). A Evropa čerpala ještě tři století "po Žižkovi" nikoli z Vavřince z Březové, nýbrž z Piccolominiho knihy.

Nezanedbatelnou roli sehrál pak fakt, že na Silviově hlavě spočinula - po dokončení rukopisu – tiára. Navíc jeho dílo souznělo s nástupem knihtisku. Ony okolnosti z něj udělaly bestseller, na jehož stránkách vystupují husité v roli statečných, ba nadpřirozenými schopnostmi obdařených hrdinů. Přesto si odnesou i odsudek. Žižka si prostě počínal jako sprostý zločinec a Piccolomini píše: "Slepému lidu se slepý vůdce líbil."

Jeho kniha se dočkala v letech 1475-1766 celkem 27 vydání a překladů, ani ona ale nevyrušila vizi Žižky v nebi. Ta se líbila a zabydlila v kališnických kruzích po celé 16. století, až do bělohorské bitvy, a ještě roku 1619 autor jedné satiry o zpronevěřilé Plzni vyzývá Jana Žižku, aby sešel z nebes a nezapomněl "palcát na mnichy".

Nato přišel opačný extrém. Počet klášterů, které prý obrátil Žižka v zříceniny, se u barokních autorů zastavuje až na čísle 550, a počet duchovních, které osobně zamordoval, u čísla tisíc. Pověst metly lidstva bobtná do absurdních rozměrů. Ač roku 1410 existovalo u nás klášterů jen 151 a během husitské revoluce jich bylo významněji poškozeno či dobyto tak šedesát.

Teprve osvícenství ale vytvořilo předpoklad pro Žižkovu dílčí rehabilitaci a první obhajobou "krvelačné šelmy" od roku 1615 je až text katolického kněze Vojtěcha Nejedlého (1816-1819); ani on ale vraha nezbožštil a nesituuje ho po smrti do nebe, jen do záhrobí.

Metternichův režim prodloužil životnost barokního vnímání Žižky, ale ve čtyřicátých letech 19. století se cosi zlomilo a náhle bylo jméno vojevůdcovo synonymem pokroku. Zprvu i mezi liberálními Němci, takže romantizovaní husité vystupují v románech pražského rodáka Karla Herloše i v básních Moritze Hartmana a Alfréda Meissnera = autorů židovského původu. A tak se stal Žižka i rekem německých dějin a muži jako Sabina to akceptovali. Náhled vnášeli mezi Čechy a rokem 1848 se stal českým rekem ve hře J. J. Kolára Žižkova smrt, kde deklamuje: "Roucho královské si pověsím na vlastní bedra svá." Inu, obrozenecké iluze! A roku 1848 tak propukl spor ve formě, která přetrvává s otázkami na tělo. Byl Žižka smýšlením republikán? Monarchista? Jako nejslavnější období dějin pojal husitství i evangelík Palacký a vlastně paradoxně, protože matrikově se Češi hlásili k římskokatolickému náboženství. To hlásili, a přece viděli v husitských radikálech vzor. Vítězslav Hálek dokonce navrhl, aby Karlův most osadili plastikami Husa, Žižka, Prokopa Holého a Jiříka z Poděbrad, a stavitel Hartig prosadil pro některé plochy pražské aglomerace název Žižkov.

Po první světové válce připadl významný podíl na vyzdvihování husitství Církvi československé, ustavené v lednu 1920. Vyzývala lidi, aby opustili římské katolíky "kompromitované loajalitou prokazovanou Habsburkům", a vida, vyšlo to: brzy měli milion členů. I Karel Čapek napsal u příležitosti pětistého výročí Žižkovy smrti: "Dává živější příklad tím, že rytířsky bojoval, než tím, že byl náruživým kališníkem. Nejsme nehrdinský národ a máme pouze náklonnost se pokorně omlouvat, že jsme si tu a tam dovolili být mužsky stateční."

V letech 1927-1933 vyšla Pekařova čtyřsvazková monografie Žižka a jeho doba. Psal ji deset let a rozsáhlejší práci na téma nemáme. Vyvolala vlnu nevole a dodnes provokuje pokrokáře a zastydlé obrozence. Socialisty, komunisty. I Pekař přesto pokládá husitství za nejslavnější období našich dějin.

Po druhé válce (1940-45 se Doudova ulice v Podolí jmenovala Zikmundova) přichází především Nejedlý, a jistěže je ona věta vytržena kontextu, ale skutečně píše: "Komunismus Jana Žižky je bližší českému národu než fašismus císaře Zikmunda."

Ač si "komančové" Žižku nárokovali, příliš rady si s ním nevěděli. A tak převzali model charakteristický pro národní hnutí 19. století, ale náboženský prvek označili za roušku zastírající třídní zájmy. 14. 7. 1950 byl na Vítkově odhalen pomník sochaře Kafky a projev přednesl Alexej Čepička. Žižka byl chvíli všude: na známkách, bankovkách, jevištích, ve filmu; a ti, co jej předtím nemuseli, se ještě zatvrdili. Jako příkladný revolucionář ale fungovat nemohl, i bylo třeba historii ohnout. Stál v opozici a "pravou" revoluci měl vlastně realizovat Mikuláš z Husi, ze kterého stvořili v rozporu s prameny mluvčího pokrokové táborské chudiny.

Taky Miloš Václav Kratochvíl dělal, co mohl, aby skloubil ve scénáři Vávrovy trilogie dějovost a ideologická schémata (jak mu je předepsali), ale ohlas filmů byl stejně poloviční. I Zdeněk Štěpánek konal v roli Žižky divy pravého udatenství, ale musel mít latexovou masku a to omezilo obličejovou mimiku. Stál před námi jen sošný monument.

Odkaz pro objednání knihy: https://www.kosmas.cz/knihy/524999/spory-o-jana-zizku-1424-2024/

Autor: Ivo Fencl