Jak byly zlézány americké mrakodrapy aneb Pojištění Harolda Lloyda aneb KINO PLNÉ ZÁVRATI aneb Čím se obloudit

Trpíte závratí???

Nezáleží na tom!

Nezáleží, zda nevratkou závratí trpíte, a filmy, sto let už staré, v kterých leze po domech o mnoha patrech Harod Lloyd, vás dostanou, poblouzní, obloudí, omámí, uhranou, roztřískají, vypijí a očarují. I tak.

Zatímco symbol jeho kolegy i konkurenta Bustera Keatona je uhánějící parní lokomotiva Generál (ve stejnojmenném snímku), na které bojuje proti otrokářskému Jihu (Nebo snad neotrokářskému Severu? Já už jistě nevím a zjistěte si to činorodě!), charakterizuje Harolda Lloyda rafička. Hodinová. Na ní visí nad lidstvem. A lidé dole zvedají šokovaně hlavy a sami se bojí; a přece natočil Lloyd lezeckých filmů jen šest.

Začalo to roku 1918 snímkem, který, a může se to zdát jako neuvěřitelné, byl jeho (už) sto jedenadvacátým. Měřeno dle, pravda, už starší filmografie, takže je číslo reálně ještě vyšší.

Film se jmenuje Look out Below, premiéru si odbyl v březnu 1919 a v Masarykově Československu ho uvedli jako On a mrakodrap. On přitom není pouze zájmeno, ale i Lloydova přezdívka. Nevím, nakolik adorativní, ale prostě se mu tak v podstatné části vytvořeného jím světa říkalo. Výš zmíněnému filmu pak i "Ten s traverzou". Lloyd na traverzu usedl a šup, jeřáb ho ukradl jeho milé, již hraje Bebe Danielsová. Zničehonic je Lloyd ve dvacátém a teprve rozestavěném patře, kde mu naschvály provádí dělník představovaný klaunem Snubem Pollardem.

Když se podíváte na fotografie z natáčení, sedí Bebe a Harold na konstrukci s výhledem na Los Angeles a - očividně šťastni - se po nás otáčejí. Že nebyla daleko pod jejich zadky plošina, je na fotografii očividné, ale až té druhé, kde je sám režisér a producent Hal Roach.

Podruhé se do komického thrilleru, nad kterým se diváctvu zdvíhají žaludky, pustil Harold Lloyd v případě filmu Náměsíčná nevěsta, který měl premiéra 10. července 1920 a originálně si říká High and Dizzy.

Lloyd představuje lékaře, takže nemá typický slamák. Nemá ale ani pacienty. Vyšel zrovna ze školy a ještě pacienta nezažil, takže je tak trochu v situaci Conana Doyla, než se dal na literární dráhu.

Lloyd si ovšem umí pacienty částečně vyčarovat vlastním tělem, což je úžasná sekvence. Tu ho konečně navštíví nějaký muž. Loyd ho vyšetří, ale omylem. Muž je otec, zoufající si z náměsíčnosti půvabné dcery, nyní už představované (rovněž fotogenickou) Mildred Davisovou.

Dech bere závěrečná sekvence - na uzoulinké římse mrakodrapu, kde se pohybuje tento pár budoucích manželů. Pálenkou podroušený Harold plus náměsíčná Mildred. Vše naštěstí dopadne bez úmrtí a dojde rovnou na bleskovou svatbu.

Tím třetím "vzdušným" Lloydovým filmem byl Never Weaken (Cesta do ráje, premiéra 28. 9. 1921), a zatímco On a mrakodrap byl ještě jednodílný a Náměsíčná nevěsta už měla dva díly, tady sledujeme rovnou trojdílnou komedii (na konci tohoto článku).

Její příběh se vrací k osvědčené traverze, ale hlavní hrdina chce spáchat sebevraždu. Návrat na traverzu navíc nebyl ani tak návrat jako přímé pokračování, protože tento film se začal natáčet už roku 1919. Jenže Lloyd se frapantně zranil a pokračovalo se teprve za čtyři měsíce.

Při zranění přestal vidět na pravé oko a je otázka, na jak vlastně dlouho. Především přišel o pravý palec a ukazováček, což maskoval ve zbytku kariéry a života protetickou rukavicí.

Už v tomhle filmu Lloyda v některých scénách zastupoval kaskadér Harvey Parry. Mildred hraje sestru chiropraktika, který (opět) nemá pacienty, takže mu je Lloyd přičinlivě shání a vyrábí. Maže ulici mýdlem a podobně. Vše to dělá kvůli ženě, a když si dotyčná přesto chce vzít jiného, zvažuje onu sebevraždu, ba několikrát se o ni pokusí. Poslední pokus je prokouknutím do světla, tedy něco jako když opravdu začali jít po Muži z Hongkongu ve známém filmu. Začíná totiž ryzí boj O ŽIVOT na konstrukci mrakodrapu, kam se hrdina dostal… naprosto nečekaně.

Na myšlenku už čtvrtého mrakodrapového filmu pak přivedla Harolda Lloyda reklamní akce na Brocham Building v Los Angeles, kde bývala mezinárodní banka a kde lidský pavouk William Strother efektně šplhal po fasádě, aby přilákal maximální počet čumilů, potenciálních zákazníků. Ve finále ještě prý jezdil na bicyklu po nejvyšší římse. Lloyd opakovaně odvracel oči…, ale pak toho chlapíka okamžitě angažoval, snad ještě na střeše, a… Teprve začali vymýšlet scénář.

Ve výsledku hraje Harold prodavače oděvů a netrvá to dlouho a má být propuštěn (a po právu) za neschopnost.

Bohužel zrovna ve chvíli, kdy do města přijíždí jeho nevěsta. I hraje před ní významného šéfa, jako zázrakem taky odsune své propuštění a pravému šéfíkovi navrhne reklamní gag. Právě ten, na který jej přivedl přítel Kulhavý Bill (Strother), když policistovi pláchl na zeď.

Jenže Bill se k lezení nedostaví (opět má trable s policií) a Harold musí s výstupem na dvanáctipodlažní mrakodrap začít sám.

Počítá s tím, že výměnu za Billa ve výšce nikdo dole nepostřehne, ale souhry okolností vedou k tomu, že vyleze až na střechu. Patro po patru slýchá potlesk, ale úděl je to brutální.

"Kdybychom sestavovali antologii z nejslavnějších scén velkých grotesk," píše Michael Hanisch v knize Dodnes rozesmávají milióny…, "obsahovala by vidličkový tanec Charlieho ze Zlatého opojení, další tanec diktátora Hynkela s glóbem a jízdu Generála Bustera frontami občanské války. Z Lloyda by tam patřil výstup na mrakodrap z filmu O patro výš. Je i jednou z nejznámějších sekvencí v historii filmu. Plným právem," pokračuje Hanisch, "se Lloydovy scény srovnávají s úryvky z filmů Alfreda Hitchocka. Jako tam i zde je publikum udržováno strachem (a dlouho) v nepřetržitém napětí. Lloydovy nejlepší filmy jsou syntézou hororu a komiky."

V originále se tento zove Safety Last, což paroduje cedulky s nápisy Safety First - Bezpečnost na prvním místě, a ikonická scéna s rafičkou byla realizována na konkrétní ploché střeše této budovy: Broadway Leasehold Building – Wikipedie; nicméně fasáda, kterou ve filmu vidíme, je většinou povrch jiné, už neexistující (zbořena 1954) burzy a spořitelny Budova Mezinárodní spořitelny – Wikipedie.

Lloyd se nebál a hrál sám sebe, respektive přímo postavu zvanou Harold Lloyd! Film je delší, ale jen mrakodrapová scéna se točila takřka sedm týdnů. I když… Je samozřejmě jako všude otázkou, komu a čemu věřit.

Zastupuje Lloyda při tanci na římse (kdy má v kalhotách myš) Rober Golden? Ve kterých chvílích? A skutečně je v mimořádně vzdálených záběrech na budovu artista Bill Strother (1896-1957), přilepený na stěnu jako pavouk? Nebo je to pokaždé kaskadér Harvey Parry (1900-1985)? Artista Strother každopádně ve filmu hraje Haroldova přítele, ale taky to navždycky zůstalo jediným jeho účinkováním ve filmu.

Že při lezení nebylo užito žádných filmových triků, je pravda, i když je fakt, že Lloyd nebyl šílený a neriskoval. Padělek stěny domu stál vždycky na střeše nějaké budovy a všechno prováděl tam. Nejspíš bez pomoci kaskadérů.

I podesty, o kterých se vždycky říká, že nebyly vidět a zabránily by pádu, byly namontovány na padělku. Ale i tak to byl obdivuhodný herecký výkon a… Na pravici měl Lloyd tři prsty.

Zbylé dva filmy o výškách zůstávají ve stínu už zmíněných čtyř, které téma vyčerpaly. Jde o snímky Feet First (Nohy napřed, 1930) a Mad Wednesday neboli Hřích Harolda Diddlebocka (1947), už oba zvukové. Druhý produkoval výstřední miliardář Howard Hughes a výsledkem byl hluboce zklamán. Mad Wednesday je vlastně titul nového sestřihu, který pustil do světa teprve po letech. Na římse se odehrává závěr tohoto filmu, ale do stejné řeky už po šesté nevkročili.

Předchozí mrakodrapový film Feet First (1930) u nás byl uveden pod bombastickým titulem Harold - boty - mrakodrap a pan Hanish cituje ve své bezvadné, ačkoli dnes již lehce zastaralé knize kritiku jistého Ernsta Angela (1931):

"Polovinu filmu jsme nuceni se dívat na pozvolné umírání a bavit se zábavně míněnými posledními záchvěvy. To nám vnucuje nový film Harolda Lloyda, kde je princip záchrany v posledním okamžiku vyhnán do krajnosti. Po ohavné fasádě jezdí hrdina jako hračka nahoru a dolů ve směšném nákladním výtahu (plošině čističů oken v Los Angeles. Pozn. IF).

O pár desítek poschodí pod ním se hemží malé autobusy a tramvaje. Výtah se kymácí, naráží a tříská o výstupky zdi a okenní rámy. Slabá prkna se povážlivě prohýbají. Stokrát se zdá, že Harold kolísá, že přepadne, zřítí se - stokrát znova získá ztracenou rovnováhu. Hloupé boty mu šlapou na hlavu, zavíraná okna skřípnou držící se ruce. Žádný pud sadismu nedřímá tak hluboko, aby se tímhle šimráním neprobudil. I když člověk stokrát ví, že nehrozí žádné nebezpečí a trik riziko jen předstírá, tím hůř. Groteska unfair žongluje s tragickými míči a před touto ničím nepodloženou, chladně vypočítanou hrou s temnými instinkty, před touto plánovitou inflací posledních okamžiků, před tímto veřejným zneužitím nejhlubšího a nejnepochopitelnějšího pojmu, který lidé znají, se mínění rozchází.

Ti, kterým se nehnusí podívaná na rádoby roztomilou drezůru bičem zkrocených zvířat, ti, co nelitují vstupného na smrtelné riziko supících artistů, budou pokládat i tento film za komický a nebude jim připadat trapný."

Lloyd vytvořil takřka dvě stě filmů a od roku 1924 byl taky svobodným zednářem a měl zde posléze (1950) významné postavení. Zřizovali mj. nemocnice a domy pro ochrnuté děti. V březnu 1953 převzal Oscara a na hollywoodském Chodníku slávy má hned dvě hvězdy. Na rozdíl od většiny ostatních komiků němé éry si podržel promítací práva svých filmů a zakazoval je reprízovat. Odmítal, aby se tam stříhalo a staly se součástí antologií. Sám dvě takové antologie vytvořil, ale teprve v letech 1962 a 1963.

Lloyd se stal milionářem a zapotřebí neměl přistupovat na vysoké finanční nabídly televizních společností, byť jednu televizní stanici sám vlastnil. Až na dvě výjimky se tak tyto filmy během jeho života nemihly na jakékoli obrazovce… a teprve roku 1974, tedy tři roky po jeho smrti, prodali dědicové práva na dlouhé filmy let 1921-1932.

K pompézní Haroldově vile Greenares v Beverly Hills (se 44 pokoji) patřilo před rozparcelováním tucet zahrad i golfové hřiště: Pozůstalost Harolda Lloyda – Wikipedie.

Kritik James Agee pak vyhodnotil lezce a komika takto:

"Má-li groteska vyvolat ještě něco víc než záplavu smíchu, pak velký komik nebyl. Jestliže je kritériem čistě smích, dostihlo ho jen málo filmařů a nikdo, nikdo ho nepředstihl."

Lze s tím být za jedno… a Lloyd, tento vzorný a vzorový americký občan, měl nakonec jedinou chybu. Čirou náhodou se narodil ve stejný den jako Adolf Hitler, a totiž 20. dubna. byť o celé čtyři roky později. - Veliká část jeho filmů je dnes bohužel nezvěstná, respektive nevratně zničena a pravděpodobnost, že se ještě nějaký najde se menší a menší.

V letech 1914-1919 byla Lloydovou filmovou a životní partnerkou Bebe Danielsová (1901-1971), pokrevně spřízněná se španělským královským rodem, a roku 1971 odešla na věčnost jen osm dní po něm. Ale žil až do roku 1969, kdy zemřela, s neméně skvělou Mildred Davisovou.

Jako fotograf se k stáru obíral i 3D fotografií a modelkami, ba striptérkou Dixie Evansovou. Publikoval snímky v řadě pánských časopisů a pořídil fotografie Marilyn Monroe v plavkách u jejího bazénu. Lloydova vnučka Suzanne vytvořila roku 2004 zajímavou knihu s výběrem jeho snímků. A už jen osobní dovětek.

Zatímco jako kluk předškolního věku jsem obdivoval Chaplina… a zkoušel chodit jeho stylem "špičky bot vytoč pěkně do stran", jako mladého muže mě na chvíli uhranul Harold, a to díky filmu Harold Lloyd, na který jsem šel opakovaně do malého biografu v Plzni. Byl to sestřih, ale klasiku O patro výš obsahoval kompletně. Je ovšem krátká, má jen něco přes hodinu, a tak před ni připojili část bezvadného filmu V nesnázích, což je pozoruhodný pohled na klaunovo řádění s masou starých fordek. V jednu chvíli jich před sebou tlačí nepočítaně. Jak jsem si zaznamenal do sešitu, jehož pokračování si vedu dodnes, viděl jsem tento film prvně 20. srpna 1978, a to s otcem, a hned nazítří jsem šel ještě jednou. Toť vše. Přijde mi, ehm, zvláštní, jaký mám zpětně pocit: že jsem to tehdy vnímal snad tisíckrát. Kino, kde se promítalo, ostatně hrálo ten film celý den, takže jsem - teoreticky vzato - mohl nenápadně zůstat v sále hned na několik představení; jenže jsem to neudělal a při své pořádkumilovnosti bych podobný zločin do starého sešitu určitě zaznamenal.

Vzpomínám, že jsem pak několikrát zkusil pošetile šplhat po jisté fasádě se záchyty, ale nepouštěl jsem se do smrtící výšky, naštěstí, a po několika rozkošnických pokusech jsem toho navždy nechal… a neskončil tudíž jako Jiří Hrzán roku 1980.

A zda tento výborný herec nějaké představení s dotyčným střihovým Haroldem Lloydem navštívil? Někdo to jistě ví anebo věděl, leda by herec pražské KINO PLNÉ ZÁVRATI navštívil úplně sám.

Ivo Fencl