Kafka zemřel před sto lety

"Jsem konec nebo začátek." Franz Kafka

Sto let po předčasné smrti Franze Kafky, který žil mezi 3. červencem 1883 a 3. červnem 1924, máme po ruce podrobný jeho životopis Reinera Stacha (*1951), který česky vyšel ve třech svazcích (2016-2018), anebo máme k dispozici další Stachovu publikaci s rovnou stovkou "odhalení", která pikantně demolují vžitá kafkovská klišé.

Zvíme tak, že nebyl "morous" a nikdy nepsal nesrozumitelně. Že prováděl i normální, lidské věci, které si s ním vědci automaticky nespojují, a například občas chodil na pivo. Přímo před smrtí dokonce začal zlatavý mok pít ještě víc. Musel? To ne, ale má to deprimující důvod, vázaný na "prostou" tuberkulózu hrtanu. Pil, zjara 1924 (tedy právě před sto lety) polykal už stravu pouze s námahou a typické bylo, že permanentně žíznil.

Anebo se Stach zdárně trefuje do - Kafkou natropených - geografických lapsů. Román Nezvěstný se, jak víme, odehrává v Americe, ba bývá co Amerika vydáván. Narazíme ovšem na podivné "posuny" topografie a v Kafkových USA je stát "Oklahama".

Brooklynský most tu leží jinde a San Francisco se vyskytuje na východním pobřeží. Jde o autorské záměry? Sotva. I když to není v jednom případě úplně vyloučeno.

Socha svobody - totiž - u Kafky nepozdvihuje k božímu zenitu pochodeň, ale meč. Je zajímavé, že byl na omyl upozorněn přáteli, a přesto neopravil nic.

Vedle (fascinujícího) sumáře Kafkova života stvořil pan Stach tudíž i sumář zajímavostí. Otázkou je, komu bude přínosem a nejde-li nad ním o marněný čas. Proto taky doporučme i práci Jamese Hawese (*1960) Proč byste měli číst Kafku, než promarníte svůj život (2008, česky 2011) a upozorňuji rovnou, že teprve zde asi ustrnete nad některými odhaleními.

Stačí už náhled na známou povídku Proměna. Ta je, jak víme, příběh o (racionálně nevysvětlené) transformaci chlápka Řehoře v hmyz. I o následcích. Kdyby přitom povídku napsal jiný bard, najdete ji dnes v přihrádce vědeckofantastické literatury, a jak někde upozorňuje Ondřej Neff, taky že jde o sci-fi.

Ale Hawes četl pozorně i Kafkovy deníky z roku 1912 a rozkrývá překvapivý a pro mě osobně nečekaný vliv Johanna Wofganga von Goetha. Upozorňuje: "Dnešnímu anglosaskému čtenáři se těžko popisuje Goetheho význam v německé literatuře a době, kdy žil Kafka, a nejpřiléhavější by bylo Goetha označit za německého Shakespeara, Dickense, Keatse, Byrona a Benjamin Franklina v jedné osobě."

Hezky řečeno. A Franz Kafka si - právě roku 1911 - přečetl Utrpení mladého Werthera (1774). Je to slavné dílo a letos, mimochodem, slaví čtvrt tisíciletí existence. I díky četbě Werthera se stal roku 1912 Goethem posedlý. Propadl mu, četl o něm a pokoušel se marně pochopit jeho povahu. Měli spolu podle vlastních Kafkových slov "výjimečně intimní vztah" a Franze prostoupilo nejen zanícení intelektuálního objevitele, ale stal se i pravým cestovatelem prostorem Evropy a v létě - pro sebe klíčového roku - uskutečnil výlet do Výmaru, zacílený takřka výhradně na Johanna Wolfganga. Zjistil něco?

Vlastně nevíme, každopádně však registroval, nakolik se velký německý autor cítíval nešťastný. Uvnitř Franze začal ovšem převažovat pocit, že Goethe dělal - i následkem své nešťastnosti - nešťastnými taky jiné. Ani si to vždy neuvědomovali, ani si to vždy hned neuvědomoval Goethe a Kafka byl zaskočen taky jeho pocitem vnitřní svobody.

A zatímco ve Faustovi čteme, že si je každý (dobrý) člověk, "i když zrovna bloudí v temnotách", vědom správné cesty, má Kafka věru skeptičtější názor. Ani "dobrý člověk", říká Kafka, si správné cesty vědom nebývá.

Takřka nikdo si toho nevšiml, ale už Werther prahl po změně v brouka. Zmiňováno je to dokonce hned v úvodním dopise. "Chtěl by se stát chroustem, aby směl poletovat v moři vůní a nacházet tu veškerou potravu," zvíme. To píše Werther či Goethe a sporu není, že už "nejslavnější literární sebevrah" snil, že se tak transformuje. Podstatné slovo Nahrung (potrava) se přitom, a to Goethe tušit nemohl, stalo sto let nato i jedním z nejfrekventovanějších výrazů Proměny.

Stát se broukem a dál lidsky myslet a cítit, je samozřejmě hrůza, ale Proměna přesto obsahuje bod, kde se naznačuje jeden pozitivní aspekt. Řehoř leze pryč ze svého pokoje (ještě neví, že ho opouští naposled), slyší sestru hrát na housle a my v tu chvíli čteme: "Byl zvířetem, že jej hudba tak uchvacovala? Bylo mu, jako by se před ním otevírala cesta k neznámé, vytoužené potravě."

Jak Hawes upozorňuje, sní Werther a Řehoř shodně o tom, že se nějak vyhnou těžkému údělu života a zpřístupní se jim čistší "potrava", abstrahovaná z hudby či vůně. "Na rovinu řekněme," říká Hawes, "že je to obdobné, jako by si dvě generace anglických vědců nevšimly, že Joyce úvodem Odyssea cituje sekvenci z Hamleta."

Identifikuje ale i další překvapivé momenty a dokládá, že je Goethem ovlivněna zrovna tak první významná Kafkova povídka, a totiž Ortel.

Hawes odmetá i další mýty a Kafku bychom, říká, měli číst "nevinně" a tak, jako by naší myslí neproběhla ani myšlenka na pozdější holocaust. "V čem je ale potíž?" uzná Howes obratem. "Jsme lidé a jako lidé to nemůžeme nevědět."

Hawes cituje i tu část Ortelu, ve které se hrdina zmiňuje o Sherlocku Holmesovi a schopnosti smysluplně pozorovat. Povídka navíc obsahuje nevyřešenou záhadu. Má hrdina v Petrohradě přítele a skutečně mu tam zasílá dopisy? Nebo žádný podobný muž neexistuje? A hrdinův otec, ten přece přímo naznačí i variantu, že žádná podobná osoba není…

A detektivka jako taková?

Nejspíš ideální žánr pro svět, ve kterém "zemřel" Bůh. Kde už nemelou boží mlýny. I každý díl Columba následkem toho naznačuje, že sice spravedlnost může nastat, ale i velmi specificky a bez (už pohřbeného) Hospodina. A ne? V Ortelu i Procesu obrátil Kafka "Holmesův žánr" naruby a představil svou ústřední tvůrčí tezi: v životě bohužel nelze spoléhat pouze na promyšlená "přírodovědná" pozorování. - Ani Kafka proto na ně nespoléhá a ignoruje zvyklosti, jakými bývá "šťastný konec". Ignoruje morální ponaučení a vysvětlení, proč šťastný konec absentuje. Neposkytuje útěchu. Nevidí záchrany a jeho hrdinové čekají, že získají přístup k záhadným byrokratům a soudy budou nakonec spravedlivé a přihlížet budou k faktům jako Sherlock. Ale… A očekávají, že i dědičná choroba bude vyléčena a každé poselství dojde už z toho důvodu, že bylo odněkud posláno.

Očekávají, že i "zaslíbená zem" splní své sliby, jenže tak to vždycky a pro každého nefunguje a život nic podobného neuznává. Je spíš černou komedií a Kafkovo dílo děsí i tím, že Řehoř i Josef naivně NEztratili naději.

Ačkoli nemají ani naději sebemenší a ačkoli tkví mezi světem, který by chtěli, a světem, který žijí, propast.

Svou výbornou, analytickou knihu končí Hawes zvláštním citátem, který kupodivu není ze žádné biografie Kafkovy, ale je z biografie Charlese Dickense od Petera Ackroyda: "U ruských romanopisců 19. století se materiálno a duchovno prolínají. U francouzských romanopisců té doby funguje podobný duch materiálního světa a ten nemá transcendentní ozvěnu a je velkolepý sám sebou. Ale v díle Charlese Dickense existuje křehký vztah reálného s nereálným, konkrétního se smyšleným a světského s transcendentálním."

Platí totéž pro Kafku? Snad. A jen málo čtoucí lidé, kteří jeho psaní zkoumají pouze psychologicky, si - ke své škodě - neuvědomují, jak hodně Kafka prostudoval, než začal psát.

Obdivoval Stendhala a zbožňoval Flaubertovu Citovou výchovu. Vyhrocené psycho-stavy líčí i díky četbě Dostojevského a kdesi dokonce výslovně přiznává, že "jen průhledně" napodobuje Dickense. Což mohl dělat a což dělal, ale nic to nemění na tom, že sám posunul prózu jinam. Psychologické stavy u něj převážily nad holmesovsky hmatatelnými fakty, "a to na hranici únosnosti," míní Hawes, "a nikdy ji nepřekročí. Přestože se k ní v Zámku až nebezpečně přibližuje."

Přesnosti a věrohodnosti postřehů se Kafka prostě neučil z vody, ale od nejproslulejších svých literárních předchůdců; a své prózy uměl vtáhnout do ryze psychologické reality, za kterou už vedou cesty jan hloub k rochnění v osobních, intimních představách. Ostatně to dokázal oceán Kafkových imitátorů. Byl básník, ale nebásnil přímo a neustále se raději "kontroloval". Je podstatné, abychom četli jeho prózy a nespokojili se s pozdějšími texty vysvětlovačů, ale Hawes nám aspoň pár zručných vykladačů předhodí. Sebe a… Už před Stachovým veledílem vznikla pozoruhodná kniha profesora Petera-Andrého Alta (ze Svobodné univerzity Berlín), která se jmenuje Věčný syn, a ji Hawes ctí a cítí jako "obrazotvorně" nejtroufalejší a analyticky nejhlubší. Vedle ní chválí takřka jen životopisce Ritchie Robertsona ze St. John´s College v Oxfordu, a jak opakuje, do Kafky sice musíme vstupovat každý sám za sebe, ale těch skutečně dobrých knih o něm je málo, takže cesta k podstatě umí být rychlá jako blesk.

E-shop: Proč byste měli číst Kafku, než promarníte svůj život.

Ivo Fencl