Když se psaly čtenářské deníky aneb Vlak do pekla a jiná science fiction

"Smysl tzv. čtenářskýho deníku je spornej," řekl mi pěstěný chlap u benzínové pumpy, "i když nám ve škole doporučovali, abychom si ho vedli."

Na druhé straně je fakt, že čtete-li (a nespíte), napadají vás věci. Tedy občas, a neříkejte mi, že nenapadají. Nad každou stránkou aspoň jedna. Ale taky je pravda, že se propracujeme na stránku sto, a geniální postřeh z listu číslo jedna už si kolikrát ani nemusíme vybavit! Takže to je "v kýblu" a jest ztracen. Hm. Proč proto nesumírovat nápady do notesu a neříkat notesu deník? Jsem pro.

To ano. Jenže praxe proti tomu bývá poněkud trapná a krásná učitelka mých časů (sedmdesátá léta) řekla: "Tak tyhle knihy - včetně Babičky - jsou povinná četba a na konci školního roku mi předložíte čtenářský deník s obsahy. Jo, a bude to linkovaný sešit v pevných deskách, velkého formátu."

To bylo od ní bohulibé, jenže obsahy knih už existují a existovaly taky tenkrát, takže je stačilo opsat buď od staršího spolužáka "o třídu výš", nebo prostě od strejdy. Proti nemuseli být ani rodiče, ale možností je hodně a máme i regulérně zveřejněné knihy plné převyprávění jiných knih a jste-li šikovní, máte cobydup deník hodný literárního génia. Malého prince jste neviděli ani z tryskáče, ale děj té knihy ve vašem deníku je pomalu delší než sama kniha!

Něco hezkého se nicméně mezi vším tím fixlováním a fajnovým podváděním snad najde. Ne? A patřit můžete - koneckonců - do skupiny těch žáků, co skutečně se zájmem čtou. A co víc, přečtené si pamatují. A co si pamatujeme nejintenzivněji? Jistě věci, které na nás udělaly dojem, když "vyvedly z konceptu". Už sotva svedete zapomenout.

Znáte třeba Utrpení mladého Werthera? Je to 250 let starý román v dopisech a tím pádem něco na první pohled spíš odrazujícího. Werthera jsem přečetl, jak vzpomínám, jaksi boží náhodou. Mé vydání bylo zašito do stejného svazečku jako kterýsi literární brak, a když jsem brak přelouskal, "dorazil" jsem dle tehdejšího svého zvyku i zbytek knihy. Tenkrát to byla ještě má zásada, ačkoli nesmyslná, ale právě díky té nesmyslnosti jsem si mohl vítězně říkat: "Nevzdal jsem to a dočetl do konce."

Tentokrát jsem si ale povídal víc. Daleko víc. Ten původní škvár jsem zapomněl, ale postavu Werthera si dodnes pamatuji a její příběh i včetně všelijakých detailů; například úvodního setkání s pasáčkem u studánky. A pozor, já si knihu pamatuji, aniž jsem si udělal jedinou poznámku, a ještě jinými slovy: Tenhle Goethův román z roku 1774 i po rovné čtvrt tisícovce roků funguje.

Zarazila mě jen finální sebevražda a nějakou dobu jsem se vážně obíral myšlenkou, že já sám zkusím napsat novou a vlastní verzi, ve které se Werther nezabije. Proč taky by to dělal? Nebyl nijak nemocný a já sám dostačující důvod k sebevraždě neviděl. I sám jsem zažil odmítnutí od dámy, do níž jsem byl po uši zaláskovaný, a zažil jsem dokonce cosi podobného víckrát. Přesto mě nikdy nenapadlo se zastřelit. Ani vzdáleně mě taky nenapadlo zbavit se soka. A napadlo mě tedy "čekat a doufat", jenže tady se ani zdaleka nejedná pouze o pasivní čekání a v Goethově knize navíc k totálnímu odmítnutí nedojde. Já to tam aspoň nevidím, a když si čtete závěr, tak chápete nejzřetelněji, že Werther kamarádí se svou milou i jejím partnerem. Je tak trochu za křena, ale nikdo mu nic nedělá. Nebo ano? Sice je fakt, že zrovna musí z nějakých studijních důvodů (to už přesně nevím) odjet, ale později by se přece vrátil. Ne? I Lotta by časem mohla, a já to jednoduše pokládám za pravděpodobné, "upravit přístup k věci". Nikdy není všem dnům konec a svět a život se vyvíjejí, až nás to někdy mrzí. Všechno dozrává, ale i přezrává. Takže tolik mé postřehy, s kterými třeba ani nesouhlasíte, ale já je dal dohromady, protože už jsem takový, a nikdy jsem je nikam nezapsal! Jakýpak deník? Nač? Nepotřeboval jsem ho. Dokonce mám dojem, že je to podobné s většinou kvalitních knih. Zaseknou se do vás jako kolečko vymrštěné perem z hodin a krev vám v tom potrefeném tepenném systému konečně začne proudit "fest".

Jiná věc ale bude, že je možná ztráta času osaměle objevovat Ameriky, a ještě rádi si dodatečně čteme monografie o své oblíbené knize. Co jen bylo (příklad) napsáno o Kafkově Proměně, tak pár cestiček oněch interpretací projdete a najednou slyšíte sami sebe: "To by mě, pchá, přece časem taky napadlo."

Nenapadlo. Dávno byste totiž mysleli na něco úplně jiného. Ale abych nebyl intelektuální, vzpomenu, že mě jako kluka moc a moc přitahoval Verne. Zdaleka to neznamenalo jenom číst jeho vlastní díla! Rádi prolistujete i nějakou tu monografii. Anebo vás to snad nezajímá? Mě tedy ano. I ponoříte se do problematiky a většinou uznáte, že byste sami tonáž veškerých ve všech verneovkách potopených lodí dohromady nedali.

Co tím chci říct? Že je fajn číst i tyto cizí "čtenářské deníky". Díla jiných o věci. Zápisky. Ale bylo mi tenkrát teprve dvanáct a chtěl jsem silně vnímat a pracovat "jen za sebe", jako bych byl na Zemi sám, a když tedy matka (povoláním učitelka) řekl, abych si psal čtenářský deník a že si ho mám ilustrovat, nejen jsem autistně poslechl, ale skutečně mě to bavilo.

A kterou že knihu jsem zpracoval úvodem?

Sbírku povídek Vlak do pekla, vydanou v Karavaně, jejímiž autory jsou mimo jiné Kurt Vonnegut, John Wyndham, Isaac Asimov, Daniel Keyes, Robert Heinlein, Poul Anderson, William Tenn a Robert Bloch. A teď otázka. Považuji ty celé tři stránky záznamů o Vlaku do pekla ještě dneska za smysluplné, anebo si říkám: "To byla nadbytečná práce?"

Odpovídá se těžko. Bylo mi těch dvanáct let a rozhodně jsem nebyl génius, který se psaní deníku zvysoka chechtá, anžto má megapaměť. Četl jsem rád a v té knize jsou některé science fiction, které mě navždy uhranuly a možná inspirovaly. Hlavně Heinleinův příběh o architektovi, jenž postavit obytný barák jako nikoli trojrozměrnou, ale čtyřrozměrnou krychli. Jenže to udělal v Kaliformii, kde sem tam dojde k zemětřesení, a jedno takové budovu divně "převine", takže se vám při prohlídce interiéru snadno může stát, že otevřete dveře z obýváku a koukáte do naprosté nicoty. DO NIKAM. Do absolutní a nepochopitelné prázdnoty. I kdybych si nic nezaznamenal o této skvělé povídce, stejně už by ve mně zůstala, a to samé platí o Heinleinově příběhu na téma časových paradoxů Sám sobě v patách. To kdo nečetl, jako by nebyl. A totéž platí o Asimovově hříčce Vtipálek, kde se odhalí, že vlastně anekdoty vznikají ve vesmíru.

Až drtivý, ale skličující dojem na mě udělal text Daniela Keyese Růže pro Algernon (1959). To je skutečně případ povídky, kterou napíšete jen jednou a nedá se to opakovat. Nejen to. Lidstvo jako takové Růže pro Algernon dokázalo vygenerovat jen jedinkrát a Dan Keyes se stal tím vyvoleným, skrz něhož to přišlo jako déšť. Dodám jen, že sotva byl můj syn trochu starší, nedal jsem si pokoj a nepřestal, než jsem na to spolu s ním zavítal do divadla. Jistěže jsme šli na Jana Potměšila, hraje se to nicméně po celém světě.

Jsou ovšem ve Vlaku do pekla i povídky, které mě v pouhých dvanácti letech nezaujaly. Andersonova Nejdelší plavba mě nudila a ani jsem ji vlastně nepochopil, ale jsem docela rád, když si dnes mohu přečíst, co jsem o tom sesmolil. Titulní Vlak do pekla Roberta Blocha (autora románu Psycho) mě taktéž oslovil chabě, i napsal jsem pouze: "Povídka je o smlouvě člověka s ďáblem. Muž obdrží od strojvedoucího (čerta) hodinky, kterými jde zastavit čas, a celý život je neužije a čas nestopne, protože stále jen čeká, až mu bude lépe.

Nakonec si ho čert vezme do vlaku, který vozí lidi po smrti do pekla, a tam ten chlápek ručičky na hodinkách zastaví, zatímco vlak, ten už tím pádem nezastaví nikdy a jede a jede stále dál. Hrají tam třeba karty."

I zbytek mého žlutého čtenářského deníku, který jsem si vedl mezi dvanáctým a patnáctým rokem, je na diskusi, ačkoli obrázky jsem tenkrát tvořil solidní. Je tu Ztracený svět (Doyle), Tim Tolar aneb Prodaný smích (James Krüss a bezvadné ilustrace Stanislava Dudy), je zde non fiction Rytíři černé vlajky (napsali o pirátech Miloš Václav Kratochvíl a Vladimír Jiří Kotěšovec). A taky Detektiv Kalle má podezření (Astrid Lindgrenová), Návrat Sherlocka Holmese, non fiction Bubáci (kresby Miroslav Váša), Velké otazníky, bezvadná Ilustrovaná frazeologie (nakreslil a napsal Josef Lada), Trosečníci polárního moře (Běhounek píše podle skutečnosti), Cesta slepých ptáků (Souček si zcela vymýšlí), slovník Od agamy po žraloka (zkusil jsem ho souvisle přečíst!), 1000 československých rekordů (to napsal Ladislav Kochánek), Z hlubin pravěku (Augusta, ilustrace Zdeněk Burian), Tři mušketýři (to už jsem nečetl poprvé), Vlajky znaky zemí světa (napsal Ludvík Mucha), Příroda v ČSSR (1976), Klokočí (Jiří Suchý), další non fiction Draci a obři (napsali Karel Pejml a Josef Augusta), má oblíbená encyklopedie (a jeden čas zakázaná) Vesmír, Země, člověk a my děti (napsal Vítězslav Kocourek, kterého jsem dokonce plánoval navštívit, ale nenavštívil), Motorové opojení (od Elstnera), Austrálie (napsal Josef Brinke a z té knihy si pamatuji skutečně moc), Evropská fauna (autor: Jiří Felix), Dobrý den, socho! (což po Praze fotografovali Miroslav Horníček a Taras Kuščynskyj, 1977), Tři mušketýři po dvaceti letech, Povídky s X (H. G. Wells), Guinessova kniha rekordů (české vydání z roku 1975), Tarzanův návrat, První lidé na Měsíci, Příběhy Arthura Gordona Pyma (Poe), Česká heraldika od Zdeňka Zengera, Praha Ctibora Rybára, Stroj času, Neviditelný, Tajemství Viléme Storitze, Tajemný hrad v Karpatech anebo Ukradené tělo, což jsou příběhy H. G. Wellse vydané Vilímkem roku 1927.

Avšak nejzajímavější součástí toho sešitu jsou pro mě dodnes anotace, které jsem si (na stránky 58 až 62) postupně opisoval z přebalů verneovek edice Podivuhodné cesty.

Pochybuji, že je všechny psal ten samý redaktor, protože svazky vycházely v rozpětí více desetiletí, ale mě ony upoutávky tak jako tak fascinovaly. Do jedné, ale uvedu jen několik příkladů. Hle. Celým tokem Dunaje se poplavíme s bulharským vlastencem Ladkem, abychom se mohli stát svědky odhalení nepolapitelných zločinců, jejichž úhlavním nepřítelem je právě… Lodivod dunajský. Nebo: Na daleké americké Floridě se odehrává dramatický příběh tajemného Texara, zasazený do historického rámce bojů za zrušení otroctví a nazvaný… Sever proti Jihu. Či: Do tajemných krajů věčného ledu a sněhu, ze kterých se vracelo jen málo odvážlivců, zavede nás… Ledová sfinga. Upoutávka se posléze někomu asi úplně nezdála, i byla pro jiný svazek edice takto upravena: Vstoupíme do tajemných krajů věčného ledu a sněhu, z kterých se vracelo jen málo odvážlivců, a které střežila… Ledová sfinga. Což skutečně zní líp. Asi jako je perfektní: Po stopách bývalého vůdce sipáhíského povstání Nány Sáhiba se vydáme na dobrodružnou pouť celou Indií, tajupnou… Zemí šelem.

A já ty verneovky vždycky četl poctivě a nic nevynechával, ale ještě to neznamená, že jsem si všecky ty výčty podmořské flóry a přírodnin okolo Orinoka ukládal do paměti. To ne. A setkal jsem se dokonce s vrstevníky, kteří ona líčení otráveně přeskakovali, anebo kvůli nim verneovku odkládali. To už by neudělali u aktuálních adaptací Albatrosu, plněných navíc plánky a malbami Karla Jerie, ale především legendárního Zdeňka Buriana. Jen do loni se vynořila v takto vypiplané podobě rovná desítka klasických románů. Vynález zkázy, Ocelové město, Děti kapitána Granta, Zemí šelem, Dva roky prázdnin, Nový hrabě Monte Christo, Tajuplný ostrov, Pět neděl v balonu, Patnáctiletý kapitán a Dvacet tisíc mil pod mořem.

Kromě toho doplnila stejnou Edici Jules Verne - Knihovna pro 21. století dvousvazková Nová dobrodružství Julese Verna a trilogie verneffek Pán vzduchu, Pán země a Pán moří (2014-2015), kde se při milionu cest dotknete veškerých lokalit už zachycených v původních verneovkách.

Jakékoli čtenářské deníky si nevedu dávno. Ale toho, že jsem je sepisoval, absolutně nelituji. Navíc je mám schované, a protože jsem si je vedl dobrovolně a nadšeně a rád, nemá smysl tady "prdle" řešit nějaký smysl.

E-shop: Pán moří - Ondřej Neff | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví

Ivo Fencl