Ludmila Svozilová: 10 TOP filmových hororů

Strach, zastoupený jemným šimráním v žaludku, schopným rychle přejít až v bolestně dech beroucí sevření. Milujeme ho téměř všichni. Toužíme zažít hrůzu dost velkou na to, aby nás dostala do kolen, a zároveň zůstalo jasné, že konkrétně našich osob se zase tolik netýká. Imaginární děs z nepoznaného, zvráceného a nelítostného světa, milosrdně omezený jen na stránky knih a filmová plátna.

Co se týče filmů, v posledních letech nejsem zrovna velký divák, hlavně čtu a sama píšu a ostatní mi trochu uniká. Takže raději proberu spíš starší věci. Začnu samozřejmě Vetřelcem. Začátkem osmdesátých let, když se objevil v kinech i u nás, to pro mě byla naprostá pecka, a dá se říct, že si svou pozici jedničky udržel až dodnes. První film podobného žánru, co jsem viděla. Perfektní režie Ridleyho Scotta a filmové triky, srovnatelné s pozdější počítačovou animací. Přiznávám, že jsem se opravdu a hodně bála. Dvojka už na mě tak děsivě nepůsobila, možná proto, že tam těch potvor bylo víc a staly se trochu předvídatelnými. Z dalších dílů už jsem viděla jen Vzkříšení. Predátor z konce osmdesátek sice člověka také dokázal přitisknout do židle, ale na Vetřelce neměl. Zvykla jsem si.

Samostatnou kapitolu představují Kingovky. Například Misery nechce zemřít, skvělá hlavně díky přesvědčivému výkonu Kathy Batesové. Její psychopatka byla dokonale uvěřitelná. Kinga mám hodně ráda, takže jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít Osvícení. Tady to zase zachránil Jack Nicholson. Padouši v jeho podání nemají konkurenci. Jinak nevím… Osobně mám s filmovými adaptacemi Kingových románů trochu problém. Scénáristické úpravy a režisérské fantazie mi často nesednou. Pravidelně bývám zklamaná, protože do filmu prostě ani ten nejlepší režisér nedokáže dostat všechno a já často mívám pocit, že právě to podstatné někam nenávratně uniklo. I proto jsem si zatím nechala ujít filmovou verzi mého oblíbeného Řbitova zvířátek a neviděla jsem ani televizní ani filmovou verzi To. Možná na ně dojde později.

Opravdový strach, jaký člověka donutí uprostřed filmu zavřít oči, nebo doma odejít od obrazovky pod průhlednou záminkou, že zrovna nutně musíte na záchod? Kdy jsem si skutečně skoro okousala nehty? Tak mimo už profláklého Vetřelce to byla jednoznačně Věc z roku 1982. Sníh, tma a mráz. Vzájemná nedůvěra plynoucí z naprosté nemožnosti rozeznat, kdo další se stal hostitelem mimozemské predátorské entity. Depresivní atmosféra, hustá jak vystydlá zabijačková polévka. Před Johnem Carpenterem jako režisérem smekám. Knižní předlohu jsem četla až loni a jen mě utvrdila v tom, že si ten film musím určitě co nejdřív pustit znovu.

Hodně se mi líbil i Šestý smysl od M. Night Shyamalana. Psychologický horor přesně takový, jaké mám ráda. Laťka, kterou už Shyamalan asi nepřekoná, i když ani jeho Znamení nebylo špatné. Pokaždé, když vidím pole kukuřice, zvlněné větrem, vzpomenu si na něj s lehkým mrazením v zádech. Šustí to, a já bych tam nevlezla ani za nic. On tam ani nemusí být mimozemšťan, stačí divoké prase. Ale co kdyby? Člověk nikdy neví.

Asi bych měla zabrousit i do něčeho aspoň částečně čerstvějšího. Dá se tak nazvat třeba Kruh, z roku 2002? Notoricky známá strašidelná klasika, i když na mě ta vylézající mokrá dívčina působila spíš směšně. Nebo raději Orphan (Sirotek) z roku 2009? Manželé, co po ztrátě nenarozeného potomka adoptují ke svým dvěma dětem talentovaného ruského sirotka, holčičku Ester, jejíž předchozí adoptivní rodina zemřela při požáru. Tohle bylo slušné psycho. Představa, že si domů nastěhujete podobně nevyzpytatelné, zákeřné, manipulativní a prakticky neodhalitelné zlo, jakému je téměř nemožné se ubránit, je děsivá.

Z množství televizních seriálů rozhodně nemůžu vynechat Stranger Things. Tady jsem se po letech znovu nefalšovaně bála. Perfektní byla hlavně první a druhá řada, ale až na pár epizod jsou asi dobré všechny. První si možná časem pustím znovu, abych si ji osvěžila.

U hororových filmů máme určitě z čeho vybírat, ať se jedná o klasiku, nebo čerstvé novinky. Od Války světů k jedinečnému Faunově labyrintu přes Temný dům a démonickou Sestru až po kontroverzní filmy typu Nene, které nadchlo asi stejně lidí, kolik jich otrávilo (můj případ) nebo téměř nových Přízraků v Benátkách, chytře namíchaných s klasickou detektivkou Agáty Christie. 

Záleží na tom, co ve vás budí to správné děsuplné pnutí. Někdo potřebuje vesmírná monstra nebo démony, další úchylné vrahy doprovázené potoky krve a vyhřezlých střev a jinému ke stejnému efektu bohatě postačí klaustrofobické prostory, odvrácené temné světy a propastné zlo, skryté na dně duše napohled obyčejných lidských bytostí. Ale všichni se rádi bojíme. Proto také máme rádi horory.

Autor: Ludmila Svozilová

Fotografie: Pixabay