Nepiš blbosti, radí spisovatel Karel Doležal

Karla Doležala není třeba představovat... nebo ano? Že jste to vy, tak vám ho trochu představíme v následujícím rozhovoru

Karel Doležal je na české scéně známý především jako motor Triumvirátu – portálu, kde najdete mnoho užitečných rad pro své psaní, ale i jako vydávaný autor. Loni mu vyšla kniha Zombie, chiméry a rock'n'roll a předtím uspěl s kvantem povídek v různých antologiích, takhle z patra jmenuji například povídku Popelák v sérii Jiřího Pavlovského Kladivo na čaroděje.

Karle, zapomněl jsem na něco z tvých veřejně prospěšných aktivit, nebo je to všechno?
To hlavní padlo, protože hodnocení literárních soutěží už nestíhám tolik jako dřív, přednášky nemám víc jak tři do roka a workshopy (například náš 5 x 5 x Triumvirát) nám letos zhatila pandemie. Pokud mám vyjmenovat aktuální stav věcí, tak teď jste mě mohli vidět na Coniáši, kde jsem moderoval (Darion se totiž nemohl dostavit), vedl dvouhodinový workshop o psaní hororu pro Rokli šeré smrti a ještě měl hodinovou přednášku o legendárních chybách v legendách. Brzy mě čeká hodnocení druhého kola literární soutěže pořádané Sardenem. A pak se zase něco určitě najde.

Pozor, stěžejní otázka hned z kraje: když jsi byl činný na Triumvirátu a psal jsi zároveň vlastní knihu nebo povídky, nebál ses, že bude dílo špatně přijaté, ačkoliv jsi jej pravděpodobně psal, jak nejlépe jsi dovedl a tedy i podle svých vlastních návodů a rad? Nebál ses, že se ukáže, že to třeba nefunguje?
Co bál, stále se bojím! Někdy mám pocit, že čím víc píšu, tím méně mi to jde. Jak rád říkám, člověk se neustále učí, takže i po letech si vždy rád poslechnu radu, jak něco zlepšit. A upřímně, osobně jsem šel před lety s kůží na trh až v moment, kdy můj otec neměl k povídkám po dobu dvou let žádné připomínky. Byl mi prvním kritikem, a to dost drsným, který klidně škrtal celé stránky. I tak mám dodnes pocit, že je stále co zlepšovat, hlavně co se týká stylistiky.

A nestalo se ti teda, že si někdo vzal tvojí knihu a začal to porovnávat s dobře mířenými radami, které jsi vkládal na Triumvirát?
Až se divím, že ještě ne. Už jsem sice obdržel kritické komentáře ohledně některých aspektů knihy (musím dodat, že těm lidem se ovšem jako celek líbila), ovšem porovnávání s mými vlastními psacími poznatky jsem se ještě nedočkal. Ono to možná bude i tím, že některé ty rady a upozornění na nešvary ve svých textech cíleně paroduji. Nedávno se mi povedlo nevědomky napsat příšernou aliteraci, kterou jsem posléze nechal jednu z postav na místě kritizovat. Obecně vkládám rád svým hrdinům do úst hlášky typu "to je děsný klišé" nebo "co to je za jazykolam?". Když už chyby existují, proč si z nich nedělat srandu?

A kam jsi na ty rady vůbec chodil?
To je snadné. Stačí chvilku hodnotit literární soutěže a člověk si brzy všimne neustále se opakujících nešvarů. Na vrcholu dob, kdy jsem hodnotil, jsem přečetl zhruba dvě stě padesát soutěžních povídek ročně. Vlastně jsem začal psát články s radami z toho důvodu, že když mezi osmdesáti soutěžními povídkami jich patnáct obsahuje stejnou začátečnickou chybu, asi je třeba s tím něco dělat. Dalo by se říct, že všichni v Triumvirátu jsme to dělali ze zcela praktického důvodu, že jsme si o rok později chtěli přečíst kvalitnější texty, v nichž nám nikdo nebude tvrdit, že pivo hoří, drak po dopadu na zem udělá stometrový kráter nebo po měsíčním pěším putování divočinou má hrdinka stále dokonalé šaty a účes.

Co bys poradil začínajícímu pisálkovi jednou větou?
To samé, co říkal mně můj otec. Nepiš blbosti.

A co bis poraďyl mě, kdybych se rozdohl psát kňyhy?
(Dobrý, dobrý, nesmíš ho zabít, rozhodně ne hned…)
Piš. Nikdy nevíš, kdy se stane něco, kvůli čemu psát nebudeš moct. Kdybych se svého času neflákal a poté nezasáhly okolnosti, jež jsem nemohl ovlivnit, měl bych první knihu venku možná už před pěti lety a ne až loni.

Kdybys měl jít na cosplayer party, který kostým by sis vybral z této nabídky: Hello Kitty, Thanos, Nicota, Číslo 5?
Thanos. Ale ten, jak ho zobrazují v How It Should Have Ended. Strávil bych mejdan zavřený na záchodě a mým šéfem by byl Palpatine.

Čeho se v dnešní době bojíš nejvíc?
Telefonátu ze školky, že jeden ze synů zakašlal a já s ním musím být UŽ ZASE deset dní v izolaci, ačkoliv mu nic není. Teď mi jedna tahle izolace skončila, takže když začne vibrovat telefon, děsím se.

Kdybys měl stroj času a mohl se vydat kamkoliv napříč dějinami, kam by vedla tvá první cesta?
Týjo, tak to je těžká otázka. Ale když nad ní přemýšlím, cosi mi říká, že by mě zajímaly prvohory. Jen se nemůžu rozhodnout, jestli by mě víc zajímala kambrijská exploze nebo ediakarská fauna. Jo, jsem divnej...

Zombíci jsou u tebe nejoblíbenější hororovou entitou?
Kdepak, a i ti z názvu vyšle knihy jsou zombíky jen tak napůl a beru je dost komediálně. Osobně mám slabost pro nepochopitelné a neuchopitelné zlo ve stylu Lovecrafta. Za nejlepší hororovou entitu považuji dům (nebo něco, co žije pod ním, protože do konce knihy to není jasně určeno) z románu House of Leaves of M. Z. Danielewského. Zombíka praštíte po hlavě a je po něm, ale co budete dělat, když vám jde po krku takový Nyarlathotep? Navíc, pokud jsou motivy podobné entity neznámé, je to o to větší hrůza. V Zombících s podobnými motivy ještě moc nepracuji, ale dojde na ně brzy.

Kde se vidíš za sedmnáct let?
V síni ze zlata, obklopený hordami čtenářů dychtících po dalších písmenkách, v pravé ruce svírající kalich inspirace, v pravé žezlo poznání a s neomezeným zdrojem kvalitního pršutu. Jo, a s pohodlnými papučemi na nohou.

Jaké je tvé nejoblíbenější citoslovce?
He?

Jak podle tebe funguje humor v knize, nebo lépe, jak to udělat, aby byl text vtipný?
Aby humor fungoval v knize, měl by fungovat i v reálném životě. Z tohoto důvodu se snažím zapamatovat si každou vtipnou událost, co se kolem mě stala, protože jeden nikdy neví, kdy půjde někde použít. Ano, už Zombíci obsahovali průměrně jednu historku ze života na kapitolu. Tvrdím také, že by humor měl z textu vyznívat přirozeně. Chcete humornou situaci nebo dialog? Zapojte ji do plynutí děje, nedělejte z ní náhlý výstřel do tmy. Jako příklad mohu uvést povídku, kterou jsem kdysi četl. Autora napadla vtipná hláška, ale ta padla div že ne mimochodem po stránce (mluvím o A4, takže spousta textu) jen a pouze popisů. Ani náhodou nevyzněla, jak měla.

Důležité je taky si uvědomit, že byste neměli vtip čtenáři omlacovat o hlavu. Pokud text vyznívá tak, že za každou cenu na něco ukazujete prstem a vykřikujete na čtenáře, že se má smát, je něco špatně. Což mi připomíná, že jsem se setkal s autorem, který za "vtipné" hlášky psal rozchechtané smajlíky.

Pak je taky důležité si uvědomit, kdy humor vhodný je, a kdy ne. Jestliže se snažíte psát celou dobu humorně vyznívajícím jazykem (velmi snadná kombinace je ich forma a sarkastický hrdina), tak pokud náhle řešíte v textu vážné téma, možná by se hodilo změnit tón. Takže ano, když jedné z postav zemře babička, i sarkastický hláškař by nejspíš ubral, pokud nemá vyznívat jako psychopat.

Dál by si každý měl zapamatovat, že co je vtipné na obrazovce, to už nemusí působit stejně v textu. Dovedete si představit v literární formě klasické epizody Toma a Jerryho? Vždyť ti dva jsou saďouři!

Na co bys chtěl, abych se tě ještě zeptal?
Co obligátní otázku, co teď chystám?

V současné nechávám lehce uležet nepřímé pokračování Zombie, chimér a rock'n'rollu. Hlavní hrdina Zombíků Axel se dostává do role vedlejší postavy, jeho přátelé se stanou hrdiny vlastních dějových linek a objeví se i mnoho nových postav. Mohu slíbit obří příšery, šílené bohy a v neposlední řadě písňový text od Leonarda Medka, který mu musím někdy splatit pár pivy.

V hlavě se mi klubou dvě další knihy, povídka a dokonce se zabývám i myšlenkou na krátkou počítačovou adventuru z tohoto světa. No a pak je mi taky neustále spíláno, že k Zombíkům nebylo CD se singlem kapely Möbius Cat, ale natolik úzce jsem při tvorbě s žádným hudebníkem nespolupracoval.

Díky za rozhovor, na závěr poprosím o vzkaz spoře oděným fanynkám skvělého sci-fi portálu Vanili.cz.
Dámy, zima je za rohem, trochu se oblečte!

- - -

Karla potrápil Michal Březina