Pošli prsa a vagínu: lechtivá přiznání bývalé letušky
Čtenáři jsou už u mě zvyklí, že jsem ve svých knihách upřímná (někdy až moc). Ani ve třetím dílu Deníku letušky to není jiné.
Pro rekapitulaci – už jsem říkala, že nám letuškám páchnou nohy. To víte, trávit celý let v punčocháčích…
Už jsem ale nezmínila, že se najdou i ti, co si v tom libují. Čas od času mi na WhatsApp přišla zpráva s lámanou angličtinou (stejně jsem věděla, že mi to poslal nějaký Ind žijící v Dubaji (smích).
Chtěl, ať mu pošlu své letušácké boty nebo punčocháče. Asi nemusím zdůrazňovat, že je chtěl použité! Já si z toho byznys nikdy neudělala.
A přitom by stačilo tak málo. V Německu bych si po letu koupila lesklé, průhledné punčocháče z drogerie za jedno euro a místo vyhazování je po každém letu (protože déle nevydrží) bych je v Dubaji poslala onomu roztouženci. A odměna? Tu poptávající nabízeli v řádu několikaset dirhamů (1 dhs je momentálně zhruba 6,5 Kč), takže by z toho mohl být docela slušný přivýdělek.
Jenže to má háček – letušky Emirates mají zakázáno mít další práci, takže by to muselo probíhat bez faktury (smích).
Hmm… zajímalo by mě, jestli by byli někteří fajnšmekři ochotní si připlatit, kdyby byly punčocháče polité ještě omáčkou z palubního jídla.
Nahlédnutí do 3. dílu knížky Deník letušky
Nechám vás trochu nahlédnout do třetího dílu Deníku letušky, který jsem zrovna vydala. V podkapitole "Send bobs end vagene" rozebírám další požadavek letušekchtivých Indů. Název kapitoly je zároveň text whatsappové zprávy ve špatné angličtině, které dubajským letuškám čas od času přijdou. Pisatelé původně chtějí napsat "send boobs and vagina". Tedy "pošli prsa a vagínu". Jo, velká romantika…
A jak se k našemu telefonnímu číslu vůbec dostanou? Zřejmě mají za kamaráda nějakého letušáka (nebo letušku). Protože jen ti mají přístup do naší letušácké aplikace, která obsahuje jména, zaměstnanecká čísla, lety, které daný člověk má, a jeho telefon.
Pro případ tokajících nápadníků nejen z řad Indů (dobrá, mám na mysli hlavně arabské kolegy) má aplikace jednu praktickou funkci – nastavení profilu jako soukromého. Takže už žádné požadavky na poslání fotek prsou a "vagín". Tak, a je po romantice…
A co jste o nás možná nevěděli? Krademe hotelový majetek. Tak to alespoň aerolinky zmínily v hromadném e-mailu, ve kterém na nás apelovaly, ať to neděláme. Na naši obranu musím dodat, že propisky, které v hotelích "ukradneme" nám dál "ukradnou" pasažéři. Takže si je "nekrademe" pro sebe.
Některé hotely nám naše plány zhatí tím, že nám na nočním stolku namísto propisky nechají tužku. A tu nikdo z nás nechce! To bychom si totiž na palubu museli brát i ořezávátko. Občas přemýšlím, jestli je tohle opatření zavedeno speciálně kvůli nám – letecké posádce (smích).
Co už se mi před vámi nejspíš obhájit nepodaří je to, že si kromě propisek bereme i čajové pytlíky. Tady bych hotelům doporučila nedávat nám do pokoje pytlíky balené po jednom – třeba nás to odradí (smích).
Už ne "lechtivé", ale pořád dost osobní přiznání je moje HSP. Je to zkratka pro "vysoce citlivého člověka". I o tom jsem se ve třetím dílu podělila do detailů. A podle zpětné vazby čtenářů v tom nejsem sama – touhle "diagnózou" "trpí" údajně až 20 % lidí v populaci.
Jsme jako chodící lidské skenery a náš nervový systém se tak rychle vyčerpá – hlukem, světlem a všeobecně, když se toho kolem děje moc naráz. Nestíháme všechny podněty zpracovat a nejraději bychom si zalezli do tmavé a tiché místnosti, ale udělejte něco takového na palubě jako letuška, že? (smích).
Proudící davy pasažérů na palubu a navzájem se překřikující v už tak malém prostoru – to je něco na mě! Chaotické nástupy pasažérů na palubu jsem tak občas protrpěla (hlavně během arabských, pákistánských a indických letů).
Nejšílenější požadavky pasažérů
Absurdních požadavků jsem za těch necelých pět let létání dostala bezpočet. Tohle jsou moje suverénně nejoblíbenější (ve 3. dílu knihy Deník letušky jich pak najdete víc). Tenkrát pasažéři dali mojí bránici opravdu zabrat… (samozřejmě jsem se smála jen v duchu a zvenčí se tvářila profesionálně).
Pobavila mě pasažérka, která odmítla sedět u okýnka, protože si právě nechala udělat trvalou a bála se, že by se jí rozfoukala. Chtěla přesadit a já, jelikož jsem profesionál, jsem jí na to s chápavým výrazem řekla jen: "Samozřejmě madam, to je pochopitelné, sedněte si, kam chcete." Paní byla nadšená a já jsem hned šla historkou pobavit kolegy do kuchyňky.
"Řekněte kapitánovi, ať trochu zpomalí, dělá se mi zle." Při téhle větě jsem se taky zapotila, abych udržela poker face.
Měla jsem chuť všem pasažérům veřejně přes palubní telefon oznámit: "Pasažérka na sedadle 36 Delta chce zpomalit letadlo, takže pokud nestihnete další spoj, obraťte se na ni." Asi bych byla sama překvapená, kolik pasažérů by mi to spolklo i s navijákem (smích).
Pasažérce jsem odpověděla, že to bohužel není možné a že rychlost závisí na momentálních letových podmínkách. A abych ulevila jejímu obracejícímu se žaludku, nabídla jsem jí 7 UP na zklidnění. Zkrátka dokonalý servis.
Mgr. Marika Mikušová - autorka knihy Deník Letušky
Více se dozvíte na stránkách https://denikletusky.cz/
Foto: archiv Marika Mikušová