Prospektor na zlaté žíle sci-fi komiksu

Má smysl krást "starej papír". To si pište. Já to praktikoval, když mi bylo devět (1973), a mám nejkrásnější vzpomínky. Ó, zlaté časy prospektora na Aljašce, tedy v jarním sklepě. Zlaté dětství, zlatá obrazotvornosti, zlatá bezstarostnosti. Nikdo mě navíc nepřesvědčí, že jsem neměl štěstí.

Absolutně jsem tenkrát prosperoval, a to prostřednictvím "prachobyčejných" (hořlavých) Ohníčků. Sice okolo roku 1970 existovaly taky jiné dětské časopisy, ale nikde nezveřejňovali, než Ty šance dojely k cíli, takovéto haldy skvělých "super" komiksů, amerických, italských i českých. Nikde jinde, než v podlouhlých, nezapomenutelných Ohníčcích. V těch dobách "malin nezralých" mi to bylo jistým kvantem útěchy, ale ze všech obrázkových seriálů Ohníčku byly pro mě totálním odvazem jen dva. Ďábelský doktor QQ… a Desetioký.

Až pak Sek a Zula a Štěstí a smůly siňora Bonaventury, což je česká verze sto let starých výtvorů Sergia Tofana.

Hovořím o rané části sedmdesátek, protože by sem jinak patřil i zlovolný Profesor Dugan Theodora Pištěka a Iva Pechara. Ti však sbírali body později a Theo a Ivo bodovali u čtenářů sice už dřív, ale to byl jinak ještě pojatý ohníčkovský komiks: Deset tisíc mil na vzdorujících strojích. Taky uchvacující, ovšem, a zprvu jsem netušil, že je to příběh dle pravdy a že se závod Peking - Paříž začátkem dvacátého věku jel. I dojel. A že je komiks udělaný podle českého překladu knihy žánru non-fiction Blázniví motoristé, vydané pár let předtím.

V Ohníčcích bavily děti, což o to, i Malý Vinnetou Karla Franty, Kočičárny Kida a Pida či Bivojova rytířská dobrodružství Evy Průškové a… A nejen obrázkovými sériemi je živ kluk, takže i povídky role měly - a speciálně dostávaly Iva F. do kolen horory od PhDr. Jaroslava Tichého Kostlivý klíčník na hradě Hrobovci nebo Pomsta mandragor nebo Poselství tibetského běžce nebo Divné sochy v koutě zahrady nebo Tvrdila, že v tom domě straší nebo upírské Borejšovo zrcadlo. Na jméno autora mé oko zprvu nepadalo a ilustrovali to všemožní výtvarníci, takže mi jako děcku zprvu ani nedocházelo, že jsou ty strašidláckosti od jediného Mistra (jehož mezitím vyhodili z redakce), ale docvakla mi skutečnost ona dřív, než jsem se po letech pustil do rozhovoru právě s Tichým, anebo než jsem se ještě později seznámil s jeho paní, to už bohužel nebyl naživu. A právě vdova po Jaroslavu Tichém (paní Štěpánková) iniciovala knižní vydání oněch báječných hororů… i dalších jeho děl.

V Ohníčcích, slávo, jsem nacházel i další cykly a rubriky typu Made in Popletov a Boříkovy lapálie (ty nejstarší byly nejlepší) a listuji-li časopisem dnes, vystupují nové a nové vzpomínky. Byl jsem celkem dost vnímavý a napínavé texty mě podepíraly a dostávaly na lopatu. A zabíral jsem samo sebou i na obrázky. Každý dodnes přivodí krásnou vzpomínku. Žil jsem tím časopisem.

Byla tam samozřejmě i propaganda, tak například reportáž o únosu chlapce kdesi v Americe. Někdo ho vtáhl do auta a uháněl a policajti se za ním pustili a… Četl jsem vylíčení té příhody bez kontextu a dokonale ve mně generovalo pocit, že odhaluji válku v americkém městě X, která tam trvá. Permanentní peklo na zemi. Ne, tam bych nechtěl žít. Ale ke komiksům.

Ikonickými tedy byly QQ a Desetioký. Proč? Dodatečně si dnes uvědomuji, že i proto, že se veledíla (od Steklače a Součka jsou ty scénáře) jmenují podle padouchů (jako se pak jmenoval i Dugan)… a že tu padouch má hlavní nebo takřka hlavní roli. A wow, jak na mě jen zlovolníci působili. Jak mocně, vydatně, výživně. A QQ byl navíc kreslitelný.

Desetioký ne. Desetiokého ztvárnil obyčejnou tužkou Milan Ressel a na jeho vysokou technickou úroveň mé imitace nenašly šanci dosáhnout. Ani jsem se nepokusil. Ale Q? Toho kreslila "dětinsky" Věra Faltová - a toho jsem vzápětí imitoval taky já. Znovu a znovu. Všelikams. Využíval jsem Doktora po léta ve svém kresleném seriálu v rodinném časopise Rodina, který dosáhl 116 čísel, a na začátku jsem nechtěl moc krást, takže jsem padoucha i (neinvenčně) přejmenoval z QQ na XY a kreslil jej uboze, anžto po paměti (viz titulní obrázek k tomuto článku - pozn. red.). Ale pak jsem začal kopírovat a zvláštní… Zatímco ostatek komiksu já kreslil sám, Doktory jsem od 16. čísla své Rodiny vytvářel podle vzorů. Ne přes kopírák, to by mě ani nebavilo, ale koukal jsem se vždycky na některý Faltové portrét a označoval si v jejím komiksu tuhou a systematicky už použité netvorovy pózy a úsměšky. Abych nikdy žádný škleb neopakoval. Proč jsem ho vlastně nikdy nechtěl opakovat? Zajímavá otázka. Jistěže to byla obrana proti stereotypu, ale spíš jsem se chtěl s každým jedním QQ-em pomazlit.

"Tento týden chystám číslo Rodiny 99 a pokochám se obrázkem z Ohníčku 23, ročník tolik a tolik."

Hurá! Byl to QQ v nejrůznějších pozicích i afektech a přivlastňoval jsem si výrazy relevantní pro původní seriál a původní děj. A nevadilo, že jsem je úplně mechanicky a namátkou upichoval do díla svého. Zářily stejně. Psychologie výrazů šla nějak stranou, to si pamatuji. Je to něco jako známý poznatek z filmu. Vezmete výraz dobrého, charismatického herce a vsadíte ho do kontextu. Znamená smutek. A to samé dáte do jiného kontextu a divák to vnímá jako veselost.

Otec tyto mé půjčované kresby brzy obdivoval a, ehm, zdálo se mu, že výtvarně rostu. Aby taky ne! Chybami se člověk učí, to je pravda, ale přebíráním a zkoušením taky.

Ale abych mohl systematicky krást, musel jsem získat staré Ohníčky! Tedy ty, co mě minuly v první třídě a ještě dřív. Byly "prachstaré" už dva, tři, čtyři roky, což představovalo ve věku sedmi až desíti roků hotovou nekonečnou ÉRU. Proč jsem Ohníček neodebíral?

Stál dvě koruny a je fakt, že Sluníčko i Mateřídoušku mi v ještě ranějším věku (mě i mé mladší sestře Evě) rodiče předplatili. Taky na ty dva časopisy tudíž s láskou vzpomínám, ale jiné jsem zprvu neznal a byl "rodinně izolován". Nesledoval jsem, co jinak vychází, a tak žil nejprve (jiným) "padouchem" Rumcajsem z Mateřídoušky anebo jejími verši, jak mi je maminka vlepovala do sešitu. A byly to dobré verše! A ostatní časopisy?

Pionýrská stezka, Větrník, ABC? Ty se leda občas zatřpytily v třídě mezi kamarády, nebo na chalupě u známých, u Klepsových, kde jsem - díky tomu - prvně četl Trosku alias komiksovou adaptaci jeho trilogie od Svatopluka Hrnčíře. Kapitán Nemo! Podmořský svět! Praještěr! No…, ale Ohníček stejně konkurenci neměl, a když mi náhodou nějaké číslo koupili, byl jsem paf. Proč jsem neřekl: "Kupte mi i číslo další!"?

Nevím. Ale nikdy jsem si neporučil. Mě to nenapadlo. Ani jsem snad - ve své odtržené prostotě - netušil, že bych si mohl říct o zaplacení předplatného. Ne. Já to nechával koni, že má cosi většího, až došlo k absurditě. Rodiče mi předplatili… Pionýra!

I tam jsem, pravda, nacházel slušné komiksy a příběhy. Například zde Steklač anonymně zveřejňoval první verzi Pankráce Tangenta, onu parodii dobrodružných a detektivních příběhů anglosaské provenience. Jenže to v Ohníčku vycházel Steklačův vkládaný román Žlutý Robert! A právě Vojta Steklač se tím stal - z mnoha směrů - inspirátorem mé fantazie, již souběžně napájel Robertem, Boříkem, Tangentem a…

Zatímco už zmíněná Mateřídouška byla dvanácti čísly do roka a po koruně, Ohníček měl 24 pokračování ročně a možná se u toho rodiče zarazili. Kdo ví. Ale ano, předplatili mi ho nakonec taky, ale teprve v době, kdy už komiks o doktoru QQ ztratil drajv a stal se jen pohádkou. Ani Ludvík Souček už do Ohníčku nepsal komiks! A tak… mi najednou přece chodil a já ho skládal - vždy po 14 dnech - a kladl číslo na číslo. Ale všechno jsem nečetl. Pár zbylých seriálů, sem tam povídku a dost. Proč to ochabnutí? Jednak jsem stárl, jednak postupovala normalizace. Ty dvě věci se kryly.

A ze "starých" Ohníčků, kde byl Desetioký a QQ, jsem dlouho měl jen tři čísla. Ale stačilo to. Jen díky nim jsem zůstával v šoku. A z nějakého důvodu jsem měl za to, že je nemožné zvědět, co bylo okolo. A tak jsem opakovaně listoval těch šest stran a nejprve se jimi inspiroval pro počmárání papírů, ze kterých jsem si scvakávačkou udělal "knihu".

Kreslené je to, koukám, děsuplně, ale… Ten příběh! Něco z Ohníčku, ale okolí jsem invenčně domyslel, a to na mnoho stran. Je to fascinující, jak umí pár obrázků dítě nakopnout k sáze.

Ještě později jsem začal ten svůj komiks i přepisovat do povídky, ale tu jsem nedokončil. Jmenovala se První kluci na Marsu.

Ale zdržuji a chtěl jsem především odvyprávět něco zajímavého o zlodějství a na místě je tato otázka: jak jsem vůbec přišel k těm několika starým Ohníčkům a jak jsem pak doplnil mezery?

Inu… V jednom případě to vidím, jako by to bylo včera. Přestěhovali jsme se zrovna do nové školy za řeku a bylo to ve druhé nebo třetí třídě a přijel tam pan Čejka, strýc mého nejlepšího kamaráda Ríši, který se mi ale odstěhoval do Loun. Čejka měl vlastní náklaďáček, což tehdy byla výjimka a nezvyklá věc, a do korby jsme házeli starý papír. A stojím tedy nahoře - a najednou jsem jej spatřil. Ohníček! A co jen Ohníček! Komiks vzadu! Doktor QQ! Bylo to číslo 24, poslední v ročníku, kdy byl QQ ve vesmíru, a tehdy už muselo být rok, dva staré. I vzal jsem ho, ale ještě předtím u mě stanul dobrý Čejka - a viděl, že čtu. Uhranutě. A stále slyším, jak reaguje: "Hm. Vidíš, co lidi vyhodí." Jako by se taky divil.

Ten Ohníček samozřejmě mám a je podepsaný, z čehož jsem později pochopil, že ho někdo odebíral; ale ten někdo nebyl jako já. Ne že by ho seriály nebavily, ale po roce, dvou šla všechna čísla do sběru. A náhodou jsem se nachomýtl a jedno ukradl v haldě, kde sice možná byla i čísla další, ale to mě nenapadlo. Nebo jsem se spíš neodvážil hrabat. Ale ještě jedno pamatuji. Jak jsem si říkal, že se i sběr krade, takže mě nikdo nesmí vidět. Šup s Ohníčkem za triko a doma jsem ho šťasten vyndal.

Další mi koupila máma a náhodou je seriál na zadní straně zrovna na vrcholu; shodl jsem se na tom i s jinými, že jde o nejlepší z pokračování. Nejameričtější. Říká se tam: "Dobrá, jste moje rukojmí."

Z vůle boží mi to spadlo do klína, ale současně je možné, že vyšší kvalita kreseb na zadní straně zaujala i mámu. QQ byl celý jeden svět, do něhož jsem po kebuli vstoupil, ale nehledal jsem okolí a obrovské mezery "před i za" jsem pilně a posedle vyplňoval vlastní tvorbou. Nenapadlo mě, že by se daly ostatní Ohníčky někde asi půjčit!

"Desetioký raněné zabíjí!" "Mě nedostanete: jsem zbraněmi smrtelníků nezranitelný. Teď zmizím… Ale až se vynořím!" Anebo "Vy zvířatááááá!" To už byla smrt Desetiokého v himálajské kamenné lavině a netušil jsem v tom případě, že MUDr. Ludvík Souček komiksem jen rozvedl vlastní povídku ze starší už své sbírky Bratři Černé planety. A skutečně rozvedl, vždyť celé finále, ve kterém se zjevuje armáda a kde dojde k dobývání kláštera pomocí kanónů, je nové a dotvořeno ryze pro Ohníčky, kde to děti věru "žraly".

A teď se konečně dostávám k "éře", která byla krátká, v řádu dní a týdnů a pochybuji, že měsíců, ale která mi zpětně připadá ohromně dlouhá. Je to odyssea mého mládí, kdy mi bylo méně než dvanáct a víc než devět. Co se přihodilo, už dnešní děti nepochopí, protože časopisy nemilují a komiksy trochu ano, ale ne jako já.

A jak jsem byl povahově uzavřený, síla, kterou mě QQ a Ohníčky magnetizovaly, byla všemocná. X-krát mocnější, než jak to působilo na kamarády, ale to na povrchu dítěte snadno nepoznáte. Normálně jsme lítali čtvrtí a hráli na asfaltové silničce u nedávno zdvižených dvou paneláků hokej s tenisákem a na opačné straně té cesty stály - a dál stojí - bytovky nižší a starší. V nich žil i Petr Nepodal, můj spolužák, a někdy jsem do té oblasti městečka vyrážel, však byla hned v sousedním bloku.

Chodil jsem tam někdy s pukem a určitě s hokejkou, ale taky jsme tam došli od školy a já ještě chvíli pokračoval v zapáleném vyprávění svých příběhů o Žlutém Robertovi (hrdina sice převzatý, ale vymýšlel jsem si) a Zeleném Jírovi (má inovace). Většinou jsme si povídali venku a na trávě, ale někdy jsme se na to zavřeli v Nepodalovic kůlně. A pak…

Stalo se to! Zopakoval se moment se starým sběrem u školy, ale sběr nebyl v náklaďáku. Byl ve sklepě. Jednou jsem při běžném průzkumu klučičího teritoria (nemá hranic) vletěl do sklepa jedné z menších bytovek a hú! Užasl. Halda tu… a v ní, ohoho, Ohníček. A na jeho zadní stránce QQ! A voněl!

Šel jsem k hromadě a… už ho držel. A co to? Támhle další. Deset jich. Jedenáct. Dvanáctý! Tahal jsem dál a dál i sám (a bez babky a nebyla to řepa) a dostal strach, že budu přistižen a nebudu mít nakonec nic. Seberou mi poklad století. Přestal jsem tedy haldu drásat, vrazil lup pod triko a letěl po schodech ven jako šíp. Tehdy se sklepy ani domy nezamykaly.

Letěl jsem domů a tam Ohníčky prohlížel a skládal, pečlivě je řadil jako chodníček a podle ročníků. A doma si mého úlovku zprvu nikdo nevšiml a já tušil, že hromada nebude bezedná, ale ještě pár Ohníčků tam třeba najdu. Ne?

Kolikrát jsem se tam onoho jara vrátil? To kdybych věděl! Ale vždy jsem ke svému překvapení ještě něco vydobyl. Ne naprosto všechny Ohníčky nejslavnějších ročníků, ale skoro. Bral jsem je už v celých balících a bál se s takovým nápadným štosem na schodišti, kudy jsem metl vzhůru dopoledním domem. Možná by mi nic neřekli! Nebo ano? Ale nechytil mě nikdy nikdo a bylo to i díky tomu, že jsem pak víc nevybíhal vchodem obtěžkán, ale pokládal Ohníčky pokaždé ze sklepa na parapet okénka. A vyletěl jsem vzápětí ze sklepa a ten barák oběhl s prázdnýma rukama a balík uchopil z trávy. A zas - a nestalo se, že by mi během onoho "kolečka" štůsek kdokoli uzmul; i hnal jsem s "Ohníky" domů a… toho si už táta všiml, ale já mu nadšeně a současně naprosto sebevědomě vysvětloval, jak Ohníčky skládám podle čísel a… A kterak PROSPERUJI a co už mi JEN chybí. Líbilo se mu to.

Asi. A zda jsem přiznal, že je nosím ze starého papíru? Už nevím. A přiznal jsem, že vybírám sklep? Těžko. Ale Ohníčky byly úžas, a tak mi všecko i díky doteku nebes prošlo. Prošlo mi to u bytovek, ve sklepě a všude a navždy. Jediná drobná vada? Že jsem nezískal Ohníčky všechny.

Ale většinu slavných ano. Notnou část. Většinu Desetiokého. Vzdorující stroje. Seka a Zulu (scénář Švandrlík, kresby Neprakta). Malého Vinnetoua. Ale hlavně valnou část Doktora QQ. A jistěže četné Tichého povídky. To vše jsem pak studoval a měl to ukryto ve své domácí lavici - spolu s knížkami. Složeno to bylo vzorně a chronologicky, podle čísel.

Až po desítkách let mi kamarád Zbyněk Šimána přivezl odněkud ony ročníky komplet! Věděl, snad, že jsem je v dětství chtěl? Řekl jsem mu to kdykoli? Ne. Vím jistě, že jsme se o tom nikdy nebavili. A přece je přivezl. Snad z nějaké pozůstalosti. A už to bylo pozdě, ve vztahu k mé citovosti pozdě, ale možná lépe někdy než vůbec nikdy, řekl bych. A… jsou neprostříhané: ne jako některé z onoho sklepa poblíž Nepodalů, do nichž jsem pak i já zbrkle vrážel nůžky.

I ten "Ďábelský doktor QQ" vyšel už v kompletní vázané knize Albatrosu a nějaké ty roky předtím mě o editaci poprosil sám Vojta Steklač; ale neobrátil se na člověka zběhle akčního a leda jsem chvíli dumal, kde ona zbylá čísla mám jako editor "schrastit". Steklač je samozřejmě neměl, Věra Faltová je asi taky neměla… Uvízlo to na mrtvém bodě a z mého hlediska je to jedno. Důležité je, že to pak dal dohromady Pavel Kořínek a že mé poslední "mezery" zmizely. Ale… Nebýt mezer v seriálu, má fantazie by tehdy nenašla pole a nevznikly by nekonečné komiksy, kterými jsem v dětství žil, když jsem je vymýšlel, a tak děkuji Hospodinovi. Za osobnostní nastavení i pana Doležela, co žil nad sklepem a co měl Ohníček předplacený, aby ho posléze vyhazoval. I Doležalovu rodinu mocně velebím!

Ani Petr Nepodal, ani Kája Kuchynka o mých nájezdech dodnes neví, ačkoli se mnou chodili do třídy a žili od onoho vonného (?) sklepa jen pár metrů, a díky, že se to tenkrát tak semlelo. Byl jsem absolutně šťasten a prosperoval jako nikdy předtím a nikdy potom. Sbíral jsem – a tvořil a doplňoval. A sbíral jsem a kreslil. A vymýšlel. DO-MÝ-ŠLEL! A miloval jsem i cesty po Čechách s rodinou v kombíku, i ten pozemní hokej a snad i čas trávený ve školní třídě. A měl jsem rád blbnutí na ulici a na staveništích a pobyty v Českém ráji a Železné Rudě a Krkonoších a Kynžvartu a tíhl jsem k Praze. To vše je pravda. Ale kromě toho jsem četl a psal a vedl čtenářské deníky a civěl na televizi a chodil fascinovaně do kina a zaznamenával viděné filmy. A nade vším, věřte nebo ne, prosperuje svět jediného časopisu Ohníček a "ďábelského" doktora QQ.

Měl bych stejně šílený zájem, kdyby ten doktor vypadal banálněji? Netuším. Ale Faltová mu dala cylindr a nelidsky, netvorně dlouhý nos. Tento nos nakreslila až bizarně. Není normální. Já ano. A dobrý je i Steklačův sci-fi příběh.

Dnes už si říkám, že mě přece při těch lupech musel aspoň jediný svědek vidět; ale dal mi pokoj. Jako dítěti. Možná z okna sousedního paneláku. Nebo v jiné chvíli. Ale nejsem si ničeho vědom, natož abych měl špatné svědomí. A mám za to, že jsem neudělal žádnou chybu a ty akce v zájmu vlastní prosperity zvládl. A vím, že jsem nemohl jinak.

Představa, že bych to tam měl nechat… To je peklo! Jak bych s tím žil? Toto byla klíčová éra mé mladosti a není s ničím druhým srovnatelná. Žádný jiný časopis jsem si nezamiloval tak extrémně. Žádný jiný se mi nestal natolik světem "pro sebe".

A proč? Chybělo mi, ptáte se, cosi, co jsem si nahrazoval? Vylučuji to. Chyběly mi… Ohníčky. Nic jiného. A to STARÉ Ohníčky, jak je nastartoval rok 1968. Jakmile mi přitančily sedm let nato domů ty předplacené, bublina splaskla. Poněkud. Ale jistě: pořád jsem nacházel komiksy a sem tam povídku a prázdninová dvojčísla byla super, ale první směsici Ohníčků let 1967-1974, kterou jsem si osobně odlovil a poskládal, se už nikdy nic nevyrovnalo.

Ivo Fencl

Zdroj: autorův archiv starých časopisů, Ládek/Pavelka: Encyklopedie komiksu v Československu 1, 2.

Autorem titulního obrázku je Ivo Fencl (jedná se o v článku zmíněnou postavu Doktor XY)