Psaní mi schramstne každou volnou chvíli, vysvětluje Ludmila Svozilová

Autorka, která si tolik libuje v nervy drásajícím dramatu, není na poli tuzemského hororu žádným nováčkem. Ludmila Svozilová zazářila roku 2015 povídkou v antologii Hledá se autor bestselleru, nyní pulty dobrých knihkupců okupuje s knihou Achernar. O čem Achernar je a mnohem více se dozvíme z následujícího rozhororvoru.

Ludmilko (můžu ti říkat Ludmilko?), co tě vlastně onehdy přivedlo ke psaní?

Asi nějaký vnitřní přetlak, Michale. Ono to zní líp, než když řeknu, že mi tak trochu hrabe. Psala jsem už od puberty, v tomhle věku to zkouší skoro každý. Kreslila jsem komiksy pro kamarádky, psala básničky a všelijaké pitomosti. S malými časovými záseky to částečně pokračovalo i v dospělosti. Z těchhle starých věcí se naštěstí skoro nic nedochovalo. Archivuju až od doby, kdy jsem začala psát na počítači, což obnáší léto 2011.

Tvá románová prvotina Hřbitov bílých králíčků mě intuitivně vede k Alence v říši divů, odvážněji pak k Matrixu, ale to jsem asi mimo, že?

Alenku mám, ale nikdy jsem ji nedočetla. Nějak mi lezla na nervy, nevím čím. Asi se k ní budu muset vrátit a možná konečně souzníme. Matrix se mi líbil – první díl hodně, druhý jsem dala a další už jsem si nepustila. Jinými světy bloumám od dětství a mimo ně beru inspiraci hlavně ve snech. Jak už dřív říkali doma – vždycky jsem byla ta holčička s příliš bujnou fantazií. Jednou mě vzali k dětskýmu psychiatrovi, cukalo mu v oku a pořád se blbě ptal, takže jsem s ním vůbec nekomunikovala. Dál to naštěstí nepokračovalo.

Když ses vyspala vypsala na Hřbitově a posléze i na Sběračce kostí, práce na Achernaru už musela být procházkou růžovým sadem, nebo se pletu? Nabízí se obligátní otázka – jak se ti psal Achernar?

Hřbitov bílých králíčků je druhý ze dvou souborů o jednadvaceti povídkách s přesahem do hororu. Vyšel jen elektronicky. Nejvymazlenější povídky ale zůstaly v první sérii, o které jsem naivně doufala, že by někdy možná, aspoň částečně, mohla vyjít tiskem. Mimo ni mám v počítači pohřbeno ještě minimálně víc než padesát dalších povídek různých žánrů. Několik jich vyšlo ve dvou Antologiích českého hororu nebo různých sbornících. Učila jsem se na nich řemeslu a mívala jsem období, kdy jsem v rámci tréningu vyplodila i jednu týdně. Ale poslední čtyři roky už povídky těžce zanedbávám.

Co se týče Achernaru, když se do něčeho zažeru, doma si mě moc neužijou. Nedokážu se odtrhnout, dokud nedopíšu poslední řádku. Psaní mi schramstne každou volnou chvíli. V případě Achernaru to trvalo asi šest až sedm měsíců. Pak následovalo několik týdnů pečlivého pročítání, oprav a stylistických úprav. Nejsem žádný rychlík, píšu většinou trapným stylem: ukazováček pravá a ukazováček plus prostředník levá; a občas klepnu palcem. Mimo to ještě musím sem tam chodit do zaměstnání. Zrovna na Achernaru se mi pracovalo poměrně dobře, jen to převedení do přítomného času byla opravdová výzva. Ale uznávám, že právě tady bylo docela namístě. Ovšem, jak jsem se zařekla, znovu už mě v přítomném čase nedonutí napsat nikdo nic.

Doslechl jsem se, že tvým hobby je keramika. Klasické hrnky s vodníky nebo originální kreace?

Michale… Hrnky s vodníky, ty fakt ne. Vodníci jsou kaprovití slizouni. Ale nejrůznější kachle, figury a potvory – hlavně draky, si užívám. V posledních letech už naštěstí keramiku nemusím provozovat jako výdělečnou činnost, což je fajn. Uživit se uměleckým řemeslem je čím dál problematičtější. Nádobí občas chodím malovat pro Maříž a doma si jen hraju.

Do práce bys jela radši v obrněném transportéru nebo kočáře taženým čtyřmi koňmi typu převalského?

Na motorce. Tak před třiceti lety určitě. Ale řídit by musel pěknej chlap v kůži.

Ale chlap bez kůže by se ti jako hororistce líbil, nebo ne?

Tady si tak nějak neumím představit funkčnost, takže ne. Aspoň tu vlastní mít musí.

Než vymyslím další krávovinu, vraťme se k onomu po čertech skvělému Achernaru – ten ti ilustroval významný grafik Milan Popelka – a nás zajímá, jak jsi mistra objevila?

Milana jsem osobně neznala. Našla jsem ho na FB, kde na mě vykoukly jeho obrazy a absolutně mě dostaly. Měla jsem zrovna rozepsanou Sběračku kostí. Trvalo mi ale docela dlouho, než jsem sebrala odvahu ho oslovit. Praštila jsem do toho s tím, že mě maximálně pošle mezi půlky, a to ještě nikoho nezabilo, tudíž to přežiju i já. Kupodivu mě nevyfakoval, ale velmi mile odepsal, že se ilustrací ujme rád. Naše spolupráce začala Sběračkou kostí, která vyšla v roce 2019, pokračovala Achernarem, a v současné době pan Popelka pracuje na ilustracích ke knížce, naplánované u Golden Dogu na letošní září.

Nechtěla sis knihu po vzoru páně Tolkiena ilustrovat sama?

To není o chtění. Ilustrovat knihu není jen tak. Musí se to umět, a to bych nedala. O grafice nemluvě, a o tu je v Golden Dogu opravdu profesionálně postaráno.

A proč tě baví právě horor? Však máme tolik oblíbených žánrů: cestopisné, červenou knihovnu, westerny...

Já dřív četla hlavně detektivky. Pak je, nějak přirozeně, vystřídaly horory. Ze začátku takové ty míň krvavé, s porcí černého humoru. Později nastoupili Ray Bradbury, Stephen King a Neil Gaiman – moje trojka mistrů. Ale třeba hororové filmy jsem nesledovala dlouho. To jsem i odcházela od obrazovky. Myslím, že tenhle blok zlomil až první díl Vetřelce. Povídky jsem ze začátku psala také v různých žánrech, tedy s výjimkou těch, co jsi uvedl v otázce. Na cestopisy mám málo zážitků, westerny mě nikdy nebavily ani ve filmu a na červenou knihovnu zvládnu napsat leda parodii. Postupem času jsem zjistila, že mysteriózní žánr s přesahem do thrilleru a hororu mi sedí asi nejvíc a hodně mě baví. Tady se může fantazie pustit opravdu ze řetězu. Teď už ani jinak nepíšu.

Co nebo kdo je podle tebe fofrmušle?

No, asociace to vzbuzuje různé. Já si například vzpomněla, jak jsem kdysi na pořádné pařbě nechtěně zabloudila na pánské záchodky. To byl pak zpáteční fofr kolem mušlí. Ale tady jsem se chtěla poučit, tak jsem zabloudila na stránku Čeština 2.0, a tam píšou, že je to buď ženské přirození, nebo hlemýžď. Tak si vyber. A jestlipak víš, co to je fofrfrndit?

Tak fofrmušle je prý šnek. Fofrfrnit je myslím hodně sprostý, to sem ani nemůžu napsat. To mě z Vanili vyrazí na minutu.

Klidně napiš, že je to trilobit z mutantního hlemýždě. Fantazii překladatelů se meze nekladou.

Kdyby tě jánevímproč někdo donutil jít na cosplay párty, který kostým z nabídky by sis vybrala: batman, princezna Leia, Shrek, nebo Jindra Hojer?

Tak posledních pár let už mi z toho vychází leda Shrek. Tam by to mohlo působit přirozeně. Navíc se může vrtat v nose, uších, rochnit se v bahně, občas sežrat prudily, co mu lezou na nervy, naplácat oslovi… Sympatická asertivní postava.

Konečně nastal čas na druhou obligátní otázku – co bys doporučila začínajícím pisálkům hororu?

To je pro mě těžká otázka. Já nějak neumím trousit moudra a rady. Tolik jsem toho zase nenapsala. Asi ať pořád čtou, a ještě víc píšou a zakousnou se do toho jako pitbullové. Psaní je vášeň.

Jak bys shrnula Achernar pěti slovy?

Oblíbená četba milovníků mystery hororů.

A to už se chýlíme v tortuře ke konci – jak jsi kápla na nakladatelství Golden Dog, které se zhostilo tvého Achernaru? Jak se ti pak s nakladatelstvím spolupracovalo?

S Martinem jsem přišla do styku poprvé v roce 2015, kdy jsem mu poslala do literární soutěže Horor Webu jednu z povídek, která je teď v Králíčcích. To bylo, myslím, ještě před Golden Dogem. Pak jsem tak poočku nakukovala, jak vzniká nakladatelství; to ještě Martin vydával jen svoje vlastní romány. Obdivovala jsem jeho odvahu, protože sama bych do takového projektu určitě nešla. Když jsem zjistila, že začíná tisknout i další české autory, nabídla jsem mu Achernar. S Martinem se spolupracuje velmi dobře, protože jedná férově a je srdcař. Ráda sleduju, jak se mu nakladatelství začíná slibně rozjíždět.

Tradičně na závěr poprosím o vzkaz našim spoře oděným čtenářům.

Donaha, ne?! A všichni bez výjimky. Žádné výmluvy!

Děkuji za tvůj zájem, Michale.

Na Vanili nosíme jen kůži, mrk mrk. Děkuji za super rozhovor.

- - -

Z rukávu otázky sypal: Michal Březina