Půl století filmu Jáchyme, hoď ho do stroje

"Ve čtvrtek postavím tu stodolu." František Koudelka

Bude léto a uplyne padesát let od premiéry filmu Jáchyme, hoď ho do stroje. Mě bylo deset, když jsem tuto komedii v kině viděl, a tak mějte špetku pochopení, když se rovnou přiznám, že mě odbourala. Jenom v biografu ji viděly tři miliony diváků, což se pak žádnému snímku Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka už nepovedlo.

Skutečně jsem tenkrát věřil, že je kondiciogram výjezdem pravé vědy, pořídil jsem si vlastní, a pokud mě nešálí paměť, zvlášť ve školní učebně jsem jej občas ostentativně vytahoval. Koukal jsem na křivku grafu, ukazoval si v ďábelských jeho ďolících i vrcholech a říkal: "Budu mít šťastnej den." Nebo: "Dnes ne. Inteligence na nule."

Ve skutečnosti jsem tomu úplně nevěřil, ale zkusit se to mohlo, ne? A nebyl jsem takto pominutý ve třídě sám. Usuzuji z toho, že tedy film dosáhl taky na děti.

Napsali ho tvůrci Járy Cimrmana a zůstává jedním z důkazů, že se mistři poznají v omezení. Barrandovu totiž nejdřív nabídli adaptaci vlastní detektivní hry Vražda v salónním coupé (premiéra 14. 5. 1970 v Malostranské besedě), tuším pod názvem Sedm zásad inspektora Trachty. Neprošla. Svěrák a Smoljak tak stáli před problémem a otázkou, co tedy projde.

Vzápětí si plivli do dlaní a dokázali napsat komedii z pracovního prostředí, a to velmi dobrou. Přesto se nad scénářem zarazili a snad i dostali strach, že ta šílenost o kondiciogramu schvalovacím procesem také neprojde. Dilema vyřešili a schvalovatelům usnadnili práci. Jak? Na začátek scenária vsadili jen krátce formulovanou myšlenku alias motto. "Neukazuj dlaně cikánce. Plivni si do nich a ukaž sám, co umíš."

Nato zaváhali a podepsali ta slova: "Mark Twain." Vtip v tom, že Twain nic podobného nenapsal a neřekl; ale nebyli první, kdo fiktivní citací zaštítili za socialismu dílo. Dělal to podobně i známý záhadolog a autor science fiction Ludvík Souček.

Slyšel jsem Zdeňka Svěráka někde říkat, že si dodatečně myslí, že je gagů v Jáchymovi až moc. Něco na tom je. Stačilo už přidat jen špeku a "přepálili" to. Naštěstí film zůstává srozumitelný a geniálně ilustruje, jaké divy koná pouhá víra v sebe. Pokud může léčit placebo, je prostě placebem i prosté sebevědomí. František Koudelka, automechanik, ono sebevědomí nachází, ale vždy jen ve dnech, kdy se jeho kondiciogram blíží "špici". Že je to kondiciogram celou dobu dělaný špatně, o tom nemá Koudelka ani páru a jede. I jako džudista každého zaručeně vyřídí a nebohý uklízeč sportovní haly (hraje Václav Kotva) nebude výjimkou. Klíčová sekvence ve finále se odehrává, jak si jistě vzpomenete, v jediném Koudelkově šťastném dni a předvádí, kolik lze stačit v minimálním čase, jste-li nabiti pozitivní euforií. Nemá přitom cenu přemýšlet nad detaily a vyvozovat, že by se to tak stát nemohlo. Všechny filmy jsou ZKRATKY, ale ty dobré mají věrohodnost a ta tu nechybí. Musíme se stále ještě chechtat, když Koudelka válí džudo na žíněnce a ryze v mezičasech soubojů a vždycky jen se svolením trenéra Tumpacha řeší při odskocích do jiného prostoru celý zbytek života.

Je zajímavé, že tato komedie v podstatě jen aplikuje nejstarší, nejvyzkoušenější a snad i nejprimitivnější postupy. Například je (bravurně) využit i celkem banální fór stylu "nevinný mamlas opakovaně mrzačen anebo otloukán". Kdyby se tohle mlácení přihodilo pouze jednou, šlo by taky o vtip, ještě únosný, nicméně Koudelka se vrací jako kyvadlo a vrah na místo činu. Nakonec už jen ze setrvačnosti tříská nebohým uklízečem o žíněnku a on zoufale telefonuje, aby ho zachránili.

Další ukázkou primitivnosti povýšené tu na graciézní genialitu je žert ve smyslu "zapomněl zatáhnout ruční brzdu, cha cha cha". Kdyby se to vyskytlo jen jedinkrát, jsme skoro na nule účinnosti, ale Koudelka utopí traktor Máňu ze stanice Chvojkovice-Brod hned na začátku, utopí se i darovaná tatrovka na konci a ještě František stačí stejným způsobem vyřídit šestistovku Fiata během opravy, kdy vůz ve finále podivuhodně padá z pražského mostu Legií.

Na druhé straně ale film zbytečně netlačí na pilu ve stylu příliš absurdních komedií a všechno se odehrává na bázi jisté věrohodnosti. "Ještě by se to mohlo stát." Takže mi už jako děcku moc nesedělo, když je tam zničehonic i scéna s rozklepaným nýtem.

Připomenu: František Koudelka pracuje a nemyslí. Zapomenete, že je provoz pod kamerami. "Co to děláte?" ozve se šéfův (Smoljakův) hlas. "Rozklepávam nejtek."

V reálu má na klíně velikánský, tenounký plech. Groteskní vtip toho druhu je ale ve filmu pouze tenhle. Naštěstí. Jinak jsme v "realitě" a jednoduše jsme se váleli jako kluci smíchy i ve chvíli, kdy se Josef Dvořák (alias mechanik Béda Hudeček) vymázl před krásnou zákaznicí v oleji.

Ještě jedna věc je ale, pravda, nadsazená. V tom zatroleném podniku v podstatě stačí bezmyšlenkovitě zamumlat "to jsem z toho blázen" - a fičíte do Bohnic. Chci říct k doktoru Chocholouškovi, jehož nezapomenutelně ztvárnil pan Lohninský. Ony sekvence, dá se říct, zlidověly, a Lohninský/Chocholoušek navždy už bude držet na uchu sluchátko a bude říkat šéfovi autoservisu: "Vy nás ale zásobujete, pane Karfík."

Načež však bývá nucen k omluvě, protože se přece ukáže, že došlo k omylu, i lékař pokorně vypočítává, že se podobný přečin skutečně stává jen a maximálně tolikrát a tolikrát v čase.

Všeobecně je známa i "historka", podle které řekl Ladislav Smoljak Sobotovi: "Ty jsi nám film zničil." Věřím, že se to opravdu stalo a že to Smoljak myslel vážně, anebo do jisté míry. Scénář je, jak řečeno, propracovaný a nepochybuji, že by film fungoval, i kdyby hrál hlavní roli Jan Hartl. Právě o tom herci se (vedle Jiřího Krampola) uvažovalo.

Dostal to Sobota a nebylo mu bráněno ve - specifické - improvizaci. Dnes je od filmu neodmyslitelný a možná nic lepšího už nenatočil, anebo leda někde v televizi (Vondráčkovo pozdní odpoledne). Ale pozor. Například v pozdějším filmu stejné dvojice, a totiž Marečkovi, se Sovák scénáře držel otrocky a funguje to stejně dobře, ne-li lépe. Sovák byl, uznávám, velká osobnost, a tak nepotřeboval sobotovské improvizace; nicméně srovnání jeho přístupu k práci s přístupem Sobotovým zaujme. Sovák měl intuici a scénář Marečka si přečetl a hned poznal, že to je věc úplně se vymykající. A měl pravdu; zatímco Václav Klaus v tomhle případě dost ujel. Film odsoudil. A možná to svědčí i o herecké sebestřednosti, nicméně Jiří Sovák se prý pak díval na Marečka, kdykoli ho dávali v televizi, a natočil si ho i na video. "Nepotěšil jste mě… Ani já…"

Svěrák a Smoljak mají ve filmech takřka vše solidně provázáno a ona pečlivost je patrna i v případech, kdy je vlastně zbytečná. Vezměte jen scénu na začátku Marečka, kdy se v první lavici znovu setkají Šlajs a Tuček (Svěrák a Smoljak). "Kdes to vzal?" sahá Šlajs Tučkovi na knír. "A kam tys to dal?" A Šlajs: "To víš, manželka." Následuje okamžitě střih a vidíme o řadu lavic za nimi skladníka Plhu (Kemr), který studuje školní řád a stále se hlásí: "Tady vidím, že má žák chodit do školy upraven. Znamená to snad, že bychom se měli holit?"

Taky tahle provázanost Sováka fascinovala a funguje i v Jáchymovi. Aspoň Jáchyma snad, Václave, na milost berete, což? Bývalý president si možná neuvědomil, že byly utaženy šrouby a jisté věci bylo třeba ve filmech jako Jáchym a Mareček předvést; jinak by je soudruzi vůbec nepovolili. Úlitby z Marečka ale koukají málo a z Jáchyma takřka vůbec. Naopak. Vidíme sekvenci amerického westernu a Koudelka navštěvuje biograf opakovaně. "Slezte z toho lustru, Donalde! Vidím vás!" Koudelka se takto cvičí na souboj o vyvolenou z Automatu Koruna - a pro ty mladší jen upozornění: Koruna existovala (dole na Václaváku) a Donald nebyla narážka na Donalda Trumpa, ale - možná - i na kačera Donalda.

12. září 1974 napsal o filmu list Lidová demokracie:

"Je to jen řetěz fraškovitých výstupů, jejichž vazba je natolik volná, že by mnohé mohly existovat samy o sobě, přičemž hlavní postava v nich hraje sice opticky důležitou, leč okrajovou roli. Je katalyzátor fraškovitých scén, ale prochází jimi s neproměnným charakterem, skoro jako statista."

O týden později se ozval Jiří Hrbas z Rudého práva: "Komedie o tom, co zavinil počítač, nás pobavila, ale nadále nevystačíme jenom s estrádou a jakousi formou frašky v přestávce mezi ostatním programem."

A Tvorba (což byl časopis)? 3. října píše jistý "dk": "Díky režijní spolupráci Oldřicha Lipského byl jejich humor - ve srovnání s divadelní tvorbou - zbaven stereotypu a získal na nápaditosti a hutnosti. Tvůrci se ale spokojili s tradičními komediálními principy uplatněnými a rozvinutými už v díle mistra situační komiky J. N. Nestroye a především hlavní hrdina nemá žádný vnitřní vývoj a spíš jen prochází jednotlivými situacemi."

Tolik socialistický tisk. Svěrákova/Smoljakova filmová prvotina nicméně funguje i po padesáti letech a roku 2021 byla draze digitalizována. Nezlidověla celá, ale jednotlivé sekvence nepochybně. "Nebudeme se pouštět do žádnej větších akcí."

Má výbornou hudbu Zdeňka Lišky a František Husák a Josef Hlinomaz zde hrají zaměstnance doktora Cimického, opravuji, doktora Chocholouška, jako by šlo o gangstery.

Po lapení obětí se často smějí úplně jako Petrovští. Rovněž závěrečný doktor Chocholoušek s tarasnicí (Josef Mařánek z Podolí předtím tou bazukou zničil tři sanitní vozy) je nezapomenutelný.

A čas nesmyje ani další momenty. Borec představovaný Petrem Nárožným (Standa Volejník) si jako vítěz automobilového závodu na Konopišti vyžádá opakování celého ceremoniálu a dekorování věncem, ačkoli závodiště dávno zeje prázdnotou.

A mistr malých rolí Oldřich Velen? "Příčinou byla kazová elektronka E13 našeho podniku Kadota Břeclav!"

Dál fungují taky cimrmanovští herci Jaroslav Weigel a Miloň Čepelka a jejich "japonská" scéna s lupou a věru že nevinnou miniaturou Uko Ješity. Ve filmu zazní opakovaně (třikrát) i známá hláška "nemusí pršet, jen když kape" a samozřejmě víme, kdo jsou Jan Vala a Jiří Wimmer v momentech iniciovaných psychologem firmy Kláskem (Zdeněk Svěrák): "Neber úplatky, neber úplatky, nebo se z toho zblázníš."

Svůj štěk má v této komedii dokonce i Jiří Lábus a v malých rolích se mihnou i další herci Cimrmanova divadla. Vozáb, Vondruška, Unger a také František Petiška, zde hlasatel na závodech a jinak bratr spisovatele Eduarda Petišky. Svého času v divadle hrál.

V roli takzvaně titulní (byť extrémně zanedbatelné) sebou pak hne i sám Petr Brukner.

Autor: Ivo Fencl