Rajcuje vás hnus? Čtěte o upírech za Karla IV!

"Je přinejmenším pošetilé věřiti v upíry," řekl, tuším, Komenský. Na druhou stranu, nesporně existují upíři psychičtí, tak například váš šéfredaktor, ale to je něco jiného. A extrémní vylíčení duševního vampa-ženy podává vynikající povídka Conana Doyla Parazit.

Ale většinou chápeme pojem upír fyzičtěji a… Není samozřejmě až výmyslem romantických literátů. Už dlouho předtím - za Karla IV. - mnozí na upíry věřili, aniž by podléhali autosugesci nebo snění…, a lze vyloučit zcela, že by lhal či "prášil" či pábil Karlův oblíbenec Jan Neplacha (*23. února 1322 v Hořiněvsi u Dvora Králové), opat, jenž krála a císaře provázel na cestách. A to i jako diplomat.

Okolo roku 1360, tedy asi deset let před smrtí, dokončil tento ctihodný duchovní spis Summula chronicae tam Romanae quam Bohemicae, tj. Neplachovu kroniku. Není obsáhlá a ani by nebyla záživná, nebýt šokujících pasáží. Pokud vás neudiví, jste v pořádku, ale uvědomte si, že jste byli od narození živeni upírskými filmy i literaturou tohoto typu, dnes už rozteklou do všech světových stran, včetně té u Svítání (román a film pro děvčata).

Nás už nepřekvapí nic, ale současníky Karla IV. upíři opakovaně překvapovali a oni je akceptovali jako možnost. Uvažovali buď nad předloženými důkazy, anebo se po nich nepídili, ale rovnou se modlili. Že se modlil i Jan Neplach, vím jistě.

Nebyl žádný Abraham van Helsing (lovec upírů), nicméně je věrohodnou osobností, kterou si Karel vybral, aby s jeho dopisy zajela za samotným papežem (1353) a již si vyvolil i jako společníka na své korunovační cestě do Říma. Vysmívat se tomu, co ten muž (latinsky) zaznamenal, se dá, ale neobstojíte a zůstává zde jeho seriózní elaborát, kde se mj. vyříkává, kdo kdy vládl, kdo byl svatý a kdo svatým naopak nebyl; o díle psal i historik Miroslav Jeřábek: Časopis Musea království Českého 1902 | Národní muzeum | Digitální knihovna Kramerius).

O upírech se tady vykládá také, a to celkem se samozřejmostí - a mezi vším ostatním. Ale dva listy spisku jsou patrně navždy ztraceny. Jinak se zachoval a tady můžete číst věrné, jen dneškem znějící, vyprávění o trojici dávných příhod:

"Roku 1336 umřel ve vsi Blově u Kadaně pastýř Myslata, ale každou noc vstával z hrobu a chodil po okolních vsích, lidi děsil, dávil, mluvil k nim. Kohokoli v noci jménem zavolal, ten v osmi dnech zemřel.

Když Myslatu konečně vykopali, chtějíce ho spálit, byl nadut krví jako měch a strašlivě řval. Naložen byv na vůz, stahoval a skrčoval nohy jako živý. Když byl položen na oheň, jeden z přístojících popadl kůl a vrazil jej do pastýře. Tu Myslata pronesl hrobovým hlasem: "Velice jste mi tím uškodili." Vzápětí z něj vyhrkla krev jako z nějaké nádoby. Když ho spálili, všecko zlé přestalo."

"Roku 1344 zemřela v Levíně žena hrnčíře Ducháče jménem Brodka. Hned po pohřbu vstávala z hrobu, mnohé lidi dávila a po každém skákala. Byla vykopána a shledáno, že její tvář je zcela červená a pohybuje se, jako by se smála, a že snad dokonce otevírá ústa, aby si nalapala čerstvý vzduch jako žába. Když byla probita třemi olšovými kůly, krev z ní tak velmi tekla jako z hovada nějakého. I prokláta ale ještě z hrobu vstávala a lidi hubila. Měla být spálena, jenže hranici nemohli nikterak zanítit, až jim staré ženy poradily, aby užili k zážehu šindele se střechy kostelní. Jakmile Brodka shořela, přestala lidi trápit."

"Že je v rakvi upír, snadno poznáte. Hlasitě žvýká rubáš, nebo rovnou ohlodává vlastní tělo. Nezetlelými ústy si vysaje masité části prsou. Na severní Moravě jedna ženština mlaskala v hrobě jako svině. Když ji vykopali, byla celá červená, kypěla masem a krví a na hrobníka se ještě ošklíbala. Přizvali zaklínače Kostrhuna z Valašského Meziříčí, ale zlámala mu vaz, neboť neznal správně zaklínací formuli. Vyvezli ji za město, že ji spálí, a ona ještě na káře vypila půl vědra piva určeného k hostině po jejím druhém pohřbu. Ve vsi nastal klid, až když byla rozčtvrcena a hozena do ohně."

Tečka. Ano, slyším. Řekli jste: "Krásný folklór." Pravdu máte. Ale… Ale tím, že ty "horory" vysypete do škatulky "vymyšleno", nevysvětlujete jejich reálné kousky, přihodivší se před svým přibarvením. Upíři nevymřeli. Byli, jsou a budou.

Upírství podle německého režiséra Wilhelma Murnaua (1922):

Ivo Fencl