O knize Fantomy – výbor salonních duchařských hororů Karla Švandy ze Semčic

Na začátku roku 2025 vydalo nakladatelství Carcosa další svazek edice Temnosti, tentokrát s názvem Fantomy. Ten shrnuje hororově laděné jádro povídkové tvorby Karla Švandy ze Semčic (1867-1928), vybrané především z jeho sbírek Fantastické povídky (1892) a Bizarrní povídky (1897), byť často v původní, časopisecké podobě.

Karel Švanda patřil do významné divadelnické rodiny. Jeho otec Pavel Švanda ze Semčic (1825-1891), pocházející z drobného šlechtického rodu, vystřídal hned několik zaměstnání. Pracoval jako úředník, novinář, učitel, krátce byl dokonce správcem pražského městského chorobince, psal básně a literární kritiky. Poté, co se seznámil se svou budoucí manželkou, se začal zajímat o divadlo. Nejprve vedl ochotníky, potom se stal dramaturgem českých představení ve Stavovském divadle a posléze šéfem činohry Prozatímního divadla. V roce 1865 vytvořil vlastní divadelní soubor, který působil v Plzni, Praze a v Brně a hojně hostoval po Čechách. Výrazně ovlivnil vývoj českého divadla 2. poloviny 19. století. Jeho ženou byla Eliška Pešková, rozená Elisabeth Peschke (1833-1895). Pocházela z dvojjazyčné rodiny hostinského: otec byl Němec z Vratislavi, matka Češka. Byla vychována babičkou německy, proto nejprve vystupovala v německých divadlech. Hrát v češtině ji naučil sám Josef Kajetán Tyl (1808-1856), kterého považovala za svého učitele. Eliška Pešková se poměrně záhy stala jednou z nejpopulárnějších hereček té doby. Po neshodách s hlavním režisérem Prozatímního divadla Josefem Jiřím Kolárem (1812-1896) byla v roce 1870 propuštěna. Pak už vystupovala jen ve Švandově společnosti. Ovlivnila mnoho českých hereček své i následující generace, z francouzštiny a němčiny přeložila na 600 dramat a sama napsala dvě desítky divadelních her. Sem tam uveřejnila i drobnější prózu, včetně velmi zajímavých vzpomínek.

Karel Švanda byl nejmladším dítětem Švandových, narodil se 12. 9. 1867 v Praze-Vršovicích. Vystudoval gymnázium a práva, doktorát získal roku 1892. Poté pracoval na několika úřednických místech. Od roku 1897 vedl smíchovské scény Švandova divadla spolu se sestrou Marií. Jako jeho umělecký správce se pak výrazně podílel na uměleckém vzestupu této scény. Později získala koncesi na Švandovo divadlo Karlova manželka, protože jejím držitelem nemohl být jako zemský úředník on sám.

První ženou Karla Švandy byla herečka Luisa Kautská (1880-1901). Po její smrti se v roce 1902 oženil s Emilií/Emou Jelínkovou (1882-1971), taktéž herečkou. Ta se s ním v roce 1925 rozvedla a vzala si svého častého partnera v milovnických rolích, herce Rudolfa Kadlece (1889–1959). Třetí a poslední manželkou Karla Švandy pak byla od roku 1925 Cecilie, rozená Malinová, pocházející z Prahy.

Karel Švanda dle úmrtní matriky zemřel náhle na zástavu srdce dne 5. listopadu 1928 (byť se v odborné literatuře často uvádí 6. listopad) ve svém bytě na Smíchově v čp. 1278, a to ve věku 61 let, 1 měsíc a 23 dnů. Jeho ostatky byly uloženy do rodinné hrobky na Vyšehradě.

V letech 1888-1897 přispíval do časopisů Květy, Lumír, Švanda dudák, Podřipan, Zlatá Praha i do Národních listů, věnoval se též překladům.

V roce 1892 Švandovi vyšla v nakladatelství Josefa R. Vilímka sbírka Fantastické povídky, a to s efektními ilustracemi Artuše Scheinera (1863-1938). Bylo to dílko, které se svým pojetím tak trochu vymykalo z rámce tehdejší české prózy. Povídky se vyznačují stylizovanou atmosférou plnou mystických a fantaskních dějů, v mnohém navazují na někdejší romantismus, leccos je spojuje s tehdy moderní dekadencí, především určitá fascinace chorobností a smrtí. Na druhou stranu většina textů přináší určitý nadhled, nezřídka směřuje (a to záměrně, jak dosvědčuje druhá Švandova sbírka) až k parodii. Ve své době byly Fantastické povídky přijaty literární kritikou s rozpaky. Zastal se jich až proslulý a obávaný kritik František Xaver Šalda (1867-1937) v Literárních listech (1893).

Velká část povídek vyšla nejprve časopisecky. Výbor nakladatelství Carcosa tak čtenáři předkládá zejména tyto původní verze, byť odlišnosti od konečné podoby ve většině případů nebyly nijak velké. Švandovy duchařské povídky v mnohém evokují dobu romantismu: spletitými osudy hrdinů, motivem osudové lásky a tajemství, mísením skutečnosti a snu. Autor často používá rámcové kompozice: uvnitř příběhu je jiný, často vyprávěný v první osobě. Tato forma umožňuje zachytit subjektivní pocity a prožitky člověka bez jednoznačného stanovení hranice reality. Autorův oblíbený E. T. A Hoffmann (1776-1822) tu vystupuje dvakrát jako skutečná postava (Prázdná lenoška, Adolfina), jednou se objevuje nepřímo (Antonie). Pro tuto i následující sbírku platí, že kulisu často tvoří cizí země: Německo, Francie, u druhé jmenované se obvykle jedná o 2. polovinu 18. století (Fantom), zejména kruté období jakobínské diktatury (zde již jednou zmíněná Adolfina). Nechybí Švandovi blízké divadelní prostředí (Antonie), ani pro horor tak typická psychiatrická léčebna (Růžena) a strašidelný dům nebo pokoj (Fantom, Růžena). Mimo náš výběr se tak ocitla pouze povídka Adrienna, jakási umírněná parodie na zamilovanou romanci, a ryze realistická povídka Adagio.

Švandovy povídky přinesly trochu jiný typ strašidelných historek, než u nás byl obvyklý, tj. většinou vycházející z národních pověstí. Navíc se autor za každou cenu nesnaží o nějaké racionální vysvětlení. Zároveň je tu všude cítit všudypřítomný nadhled a ironii: jedná se o hru se čtenářem, zábavnou hříčku ke sdělení autorových myšlenek a možná jenom k zaplašení nudy.

V roce 1897 vydal Karel Švanda další knihu, a to Bizarrní povídky, tentokrát u nakladatele Jaroslava Pospíšila, avšak opět s ilustracemi Artuše Scheinera. Ta opět zahrnovala i texty otištěné původně v časopisech. Přestože byla tato kniha dobovou literární kritikou zcela odmítnuta, její uspořádání je celkem nápadité. Příběhů je dvanáct a jsou řazeny podle měsíců v roce. Navíc přinášejí odkazy na mistry světové literatury, případně na konkrétní žánry. Jim se má patrně blížit výběr příběhu nebo styl vyprávění. V některých případech to sedí, jinde je vazba velmi volná. Část povídek jsou krotké parodie na kýčovité milostné románky, nebo přímo zamilované humoresky. Těmi je zamořeno pozdní jaro (od května), celé léto a z podzimu září, prostě okurková sezóna. Ty jsme při výběru textů zcela vynechali, protože nevybočují z dobového (pod)průměru. Některé povídky by se naopak dobře vyjímaly i v první Švandově knize, protože nesou prvek strašidelnosti nebo alespoň temné mysterióznosti: Fantazie (která odkazuje na dílo Nikolaje Vasiljeviče Gogola), Zelený diamant (na Edgara Allana Poea), Beatrix (na Hanse Christiana Andersena), Charlotta (na Alexandra Dumase). Posledně uvedená navíc opět přináší Švandovo oblíbené téma hrůz jakobínské diktatury. Další povídky mají opravdu až nádech bizarra, například Duch v divadle nebo Člověk bez hlavy, odehrávající se v divadelních kulisách.

Další povídky Karel Švanda do svých povídkových knih vůbec nezahrnul, zůstalo pouze u časopisecké verze. Z těchto textů byla do výboru zahrnuta mysteriózně laděná miniatura V kouři cigarety (v originále cigaretty), publikovaná v Národních listech roku 1886, která je v našem výboru od své "premiéry" vydána knižně vůbec poprvé.

Po rozpačitém přijetí svých povídek ze strany literární kritiky se Karel Švanda autorsky natrvalo odmlčel, snad to bylo dáno i jeho profesním vytížením. Nicméně se ještě nějaký čas věnoval alespoň překladům. Roku 1898 přeložil drama rakouského spisovatele a lékaře Arthura Schnitzlera (1862-1931) Anatol, které je vlastně cyklem šesti jednoaktovek. V roce 1907 vyšel Švandův zdařilý překlad pohádkové novely Der goldene Topf (Zlatý hrnec) jeho literárního vzoru E. T. A. Hoffmanna. I ukázku z této (pre)fantasy nalezne čtenář v knize Fantomy.

Co říci na závěr?

Je pravda, že duchařské (a bizarní) povídky Karla Švandy ze Semčic poněkud šustí papírem, tedy nezapřou literární inspiraci, především díly E. T. A. Hoffmanna nebo Edgara Allana Poea a těmto svým vzorům se nevyrovnají. Přesto ve své době představovaly zajímavé žánrové osvěžení české prózy. Cítíme z nich určitý ironický odstup, tak typický i pro Hoffmanna, mnohé v sobě nesou parodické prvky. Čas od času v nich dokonce zazní satirický tón, navíc zprostředkovávají zajímavý vhled do tehdejšího společenského a divadelního světa, byť mnohým narážkám už bez znalosti konkrétního kontextu nejspíš úplně neporozumíme.

Jejich vydání kdysi vyvolalo diskuse o smyslu a podstatě hrůzostrašné literatury, vedené našimi předními kritiky. Prózy Karla Švandy si přes tehdejší (i dnešní) výtky zachovaly životaschopnost, o čemž svědčí i jejich výběr do současných antologií mapujících vývoj domácího hororu, i sestavení tohoto reprezentativního výběru nakladatelství Carcosa.

Petr Boček