Recenze knihy Avantgardisté: Ruská revoluce v umění 1917—1935

Někteří aktéři Velké říjnové revoluce v Rusku (1917) věřili, skutečně věřili, že vynajdou jakési nové umění. Výtvarné, literární, hudební… A současný nizozemský historik Sjeng Scheijen (*1972) se ve své knize Avantgardisté obírá konfrontací této avantgardy s ruskou revolucí. A taky se zkázou větší než Godzilla.

Jak víme, vše buržoazní bylo Leninem zavrženo jménem toho progresivního a tady avantgardisté na chvilku cítili šanci. Omyl. Nové opratě nahozeny - a nepovolily. Co se vlastně dělo? Pár let stáli v Rusku v čele země skutečně umělci. Chagall, například. Anebo - dříve odmítaní - Kazimir Malevič, Vasilij Kandinskij a Vladimir Tatlin. Pověřeni provedením "estetické transformace". Reformovat se mělo vzdělávání a měly vyrůst galerie i v zapadlých obcích…

Tak řečeno. Ale sovětskému politbyru už brzy začala být svobodomyslnost na obtíž. Kniha Avantgardisté zachycuje právě tento pozvolný sešup do jam. Sice je svazek hlavně kronikou několika umělců, ale nejinak to v historii bývá. Svět dotváří jen hrstka lidí.

Avantgardisté Ruska chtěli měnit svět, ale taky na ně se vztáhl známý příměr o revolucích požírajících děti. Náš Egon Bondy chválí "první roky" po ruské Revoluci jako "jedinou chvíli svobody umělců", nicméně se malinko mýlí. Nad Scheijenovou knihou to pochopíme a rychle ztratíme iluze - a dojde nám, že rudý teror prostupoval vše. Od počátku.

Avantargisté chtěli dostat umělecký zápal i do nejbanálnějších denních aktivit. Mělo dojít k propojení umění s životem. 

"Neplatí, že bude život námětem umění," psal Kazimir Severinovič Malevič ještě roku 1928. "Naopak. Umění se musí stát námětem života, neboť jedině tehdy bude život skutečně krásný."

Neříkal to bohužel ve správné zemi. Ale ještě netušil, co bude. Pět měsíců po Leninově nástupu k moci byli vysokými úředníky vlády jmenováni umělci jako Chagall, Kandinskij, Malevič, Vladimir Tatlin, Alex Rodčenko a Ljubov Popovová. Není zřejmě sporu, že to byl zvrat až bizarní. Nikdy předtím a ani nikdy potom nezastávali takto výjimeční lidé (chce se mi ale říct, že i nekompetentní) takto vysoké funkce ve vedení země.

Za hlavní "lidskou" hodnotu považovali - celkem správně - kreativitu a AVANTGARDA se měla stát národní MENTALITOU. Je to nesmysl? Tak či onak byla modem operandi a projevit se měla "ve veškerém bytí". Avantgardisté zesměšňovali dosavadní vkus a říkalo se jim, jak známo, tehdy FUTURISTÉ.

Nepřišli teprve s revolucí. Sledovat je bylo možné už někdy od roku 1913 a výtvarník Vasilij Vasiljevič Kandinskij se pokusil o první avantgardní abstrakci už roku 1911.

Zmíněná skupina v Rusku převzala odpovědnost za kulturní politiku, i když by je v letech 1911-1916 nebral vážně ani bezdomovec. Stáli u kormidla a byli underground, který se chce stát seriózním uměním. Někde by to možná vyšlo? Je to otázkou. Nakonec se na výsluní hřáli pouze necelé dva roky, ale jejich vliv dozníval déle a dlouhá léta ještě měli nenápadnou roli na poli vzdělávání.

Proč byli novou ruskou totalitou tolerováni, nebo nerozeznáni? Hlavně z toho důvodu, že stáli proti carovi. 

I nejumírněnější z nich Michail Maťušin psal: "Carskou rodinu jsem jako hudebník dvorního orchestru vídal často. Dalo by se předpokládat, že budou výkvět lidstva. Místo toho jsem viděl průměrné morální omezence, z nichž vyzařovala zloba a hloupost tuctových šosáků."

Charakteristická jsou slova z dopisu největšího režiséra své doby Mejercholda, která napsal Čechovovi již roku 1901: "Pobuřují mě umělci, kteří se nechtějí povznést nad úzké kastovní zájmy a ty společné jsou jim cizí. Ano, divadlo může sehrát obrovskou roli v přestavbě světa."

Mejerchold nechápal, že si protiřečí, a že snaha o angažovanost a snaha o nezávislost nejsou jedno. Sám byl individualista a ctil Nietzscheho heslo "staň se, kým jsi". Obdobně polceni byli také jeho druzi, další avantgardisté. Současně vyzývali ke společenské angažovanosti a současně ctili nezávislost, ba výstřednosti. Nešlo to dohromady. 

Většina jejich mentality byla utopií a Scheijen píše: "Jako američtí superhrdinové chtěli spojit naprostou společenskou odpovědnost s naprostým individualismem."

Ač se prohlašovali za zástupce lidu, oddávali se čirému intelektualismu. Motorem tvořivosti jim vlastně byl sám rozpor mezi oběma postoji. Ano, lidští byli, ale nabubřele. Vybičovávali se k tomu. Někteří se tak stali monstry. Ani jeden, a tady pozor, neměl stranickou legitimaci.

Excentričnost bývá ovšem i rys romantismu. Podobně "stranou" komentují společnost i Baudelaire či Gogh. Jen před revolucí v Rusku se to ale dohnalo do krajností.

Avantargisté vpluli do svých rolí asociálních cvoků a podivínů a ctili divné patrony a samorosty. V rigidním carismu se doma necítili. Znali ale i Paříž a Berlín a tamní měšťácký vkus. Šosáctví. Klíčem k jejich vizím je pak to, že byli odpuzováni představou, podle které musíme rozlišovat profesní a osobní rovinu.

Snili o jakési celistvosti. Chtěli být umělci vždy - a ve všech ohledech. A přece nepojít hlady.

Kreativita nechť propojí práci, lásku, přátelství, rodinu… Ale oboustranné zavržení cara i buržoazní alternativy je vrhlo mezi radikály, ba mezi bolševiky. 

"A tak tito talentovaní, brilantní blázni, pobudové a pracovití budižkničemové zabředli do bahna stalinismu. Teprve tam se učili, k čemu vede útlak a jak pít jed konformity."

Byl to pozvolný, ale nezadržitelný skluz. Současně je nelze mít jen za chudáky a oběti nových řádů. Jejich maximalismus je s bolševiky sbližoval. U kormidla jim pak nedošlo, že je pokrok vždy výsledkem vyjednávání. Že se dostaví postupně. Spory mezi sebou si škodili. Částečně jimi zosnovali vlastní zkázu.

Scheijen měl dlouho problém, jak téma uchopit; ale prostě použil reálné deníky, soukromou korespondenci i paměti. 

Vše dokládá, kdy a jak se stávali ze svobodomyslných a nadaných otroci, a badatel překvapeně píše. "Nelze se spokojit s ověřitelnými fakty a nevyhnutelně se musíme uchýlit k příběhům. Nejlépe k příběhům jednotlivců."

Nejděsivější, co vnímáme v jeho (oranžově zářící) knize, je to, nakolik byl avantgardistům v Rusku souzen tragický konec. Takřka všem. Smrt v peklu Ruska, které navenek říkalo, že žije. Mejerchold byl - v šestašedesáti - mučen poté, co ho zatkli, i podepsal, co chtěli podepsat, a 2. 2. 1940 byl odstřelen ranou do zátylku.

Koneckonců avantgardisty nejlépe vystihl spisovatel Jevgenij Zamjatin (jehož My právě opět vychází česky) a už roku 1920 jim také uštědřil políček za snahu stát se "dvorními umělci". 

Ale ve stejném článku smutně konstatuje, že to nevyšlo. "Opravdová literatura," píše, "vzniká jedině tam, kde neplodí výkonní a spolehliví úředníci, nýbrž blázni, poustevníci, kacíři, snílkové a rebelové."

Sjeng Scheijen z univerzity v Leidenu je historik specializující se na ruskou kulturu přelomu 19. a 20. století. Mezinárodního uznání se dočkala jeho biografie Sergeje Ďagileva (2009) a prestižní cenu Bookspot Literatuurprijs získali právě Avantgardisté.

Odkaz pro objednání knihy: Avantgardisté - Sjeng Scheijen | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví

Autor: Ivo Fencl