Ivo Fencl: recenze knihy Démoni českých hor Jana Pohunka

Takový démon hor je Krakonoš, třeba. Dá se na něj zírat okem vyjukaného dítěte a dá se na něj koukat vědecky. To dělá etnolog a folklorista Jan Pohunek (*1981) a ví, že je Krakonošů ve skutečnosti horda. Ten krkonošský je přitom z mnoha důvodů nadřazen ostatním a strhává na sebe největší díl pozornosti, asi jako Humberto mezi cirkusy anebo Buster Keaton mezi klauny němé éry.

"Krakonošů" je ale dost a zaplnili Janu Pohunkovi celou knihu. Jsou tu třeba Fabián z Brd, Praděd, Muhu, Nippel anebo Marzebilla, prazvláštní bytost Krušných hor, konkrétně z okolí Přísečnice. Dyma je zase Krakonoš Křivoklátska a Jezerní pastýř Jeseníků. Stilzel je patron šumavských pašeráků a existují "Boubínský kmet" a "Stařec z Turoldu", Feinschl, anebo Stämmichmann zpod hory Srázná (u Králického Sněžníku). Inu, etnolog má práce dost. Ale je to stejně, řeknu, ošemetná věda. Nebo ne? Původ mýtů s jistotou nelze zjistit. Zrovna jako neodhalíte, zda mýtus vznikl mezi literami nebo povídáním. Překvapivě častý je první případ a pro kamarády psaného slova to znamená náplast. Do folkloru se nejednou propisuje původně literárního pojetí figury.

Jak asi mýtus o Krakonošovi vznikl? Když se o to hádají, vzpomínám si na putovní tábor, který jsem absolvoval mezi sedmou a osmou třídou základní školy. Toho léta jsme prošlapali stezky Krkonoš a já vyprávěl právě příběhy o démonovi hor. Nemusel to být právě Krakonoš, ale někdo podobný. Okolí Obřího dolu to inspiruje. Mlha, vítr, vůně při změnách počasí. Každé prostředí si říká o bytost, která není jen králíkem, ale kráčí mlhami. Krakonošova dominance určitě souvisí s atmosférickými jevy a podnebím a byl to už jesenický učitel a muzejník Franz Peschel, kdo věřil, že jsou duchové krakonošova typu prvořadě reprezentanty počasí a změn počasí. V horách, které "na výšku" nemají tzv. meteorologické hranice (třeba Malé Karpaty a Českomoravská vrchovina), prostě žádný Krakonoš nevyraší.

Ale "krakonošovitost" je podle Jana Pohunka hodně specifickou kombinací rysů. Jméno má vždy osobní a nejde jenom o typ obecný, jako je třeba hejkal (z něhož se zřejmě vyvinul Fabián). Každá taková bytost je taky spjata s regionem. Obyčejně region chrání. Horský duch je spíš spojovaný s extravilánem a divou přírodou. Nu, a jeho příběh není uzavřený, takže se předpokládá trvající působení. Krakonoš nezemřel jako Hanč a Vrbata. Je tu, čeká.

Dalším rysem podobného typu je získávání benevolentních rysů. Ony bytosti jsme si mohli představovat kdysi za praotce Čecha zlé, ale dnes je Krakonoš, chm, leda tak náladový. Nezabíjí, snaží se být spravedlivý a je to "nadpřirozený hajný". Stíhá pytláky, i ty v terénních autech, a zrovna tak zloděje dřeva. Stromů. Dejme tomu v Krušných horách. Všude. A jako badatel vnímá Jan Pohunek ve vývoji takých bytostí 4 fáze.

První je nadpřirozená bytost, o které lidé sní. V druhé fázi se už dostala do literatury a např. P. J. Praetorius se snažil shromáždit maximum vyprávění o Krakonošovi. Nedělal si ale násilí a některé zápletky si vymýšlel. Tou třetí fází je polidštění všech Krakonošů a tím se otvírá prostor k rozvoji pohádkových bytostí, často už zbavených ostnů. Mohou, ó, zrado, sloužit pedagogickým, didaktickým, nakonec i komerčním záměrům. A čtvrtá fáze?

V podstatě ji generovalo dvacáté století. Znamená multimediální rozšíření symbolu. Ten je zužitkovaný marketingově. Krakonoš se tak stal jakousi kulturní konstantou, s níž jsou "nižší" členové jeho "družiny" v jiných pohořích srovnáváni. Neklaní se mu, ani jej neznají, ale přestal být jenom nejpopulárnější postavou svého typu, ale sám se typem stal. A vzorem. Akceleruje podobné procesy u "nižších" bytostí jinde.

Je zajímavé, že bývá sídlo každé takové bytosti lokalizováno taky přesněji. Krakonoš se třeba hodně tiskne na Sněžku a na Obří důl, kde jsem ho cítil tak, jako tam vyvstane do představ každému.

Fabián patřil původně na Babu nad Hostomicemi. Ale čas nezastavíte, i dochází k rozšiřování oblasti působnosti. Tzv. Kačenka historicky začala jen u Vrchmezí, ale dnes jí patří celé Orlické hory. Jako Fabiánovi Brdy. Muhu, vztahovaný zprvu k Černostudničnímu hřebeni, je aktuálně duchem veškerých Jizerských hor, jak to nejlépe ví pan Nevrlý, a Marzebilla je patronkou hor Krušných. Ale vazba na menší místa se nevytratí a přetrvaly Krakonošova zahrádka i Fabiánovo lože.

Že to nemá folklorista s tříděním potvor lehké, dokládají případy Radegasta a Hanse Heilinga.

Prvního lze odvodit od Radhoště (což znamená Radhostova hora). Roku 1710 uvedl jeden farář, který žehnal lidem poblíž, Radegasta jako jednoho z pohanských bohů, zadusaných prý působením cyrilometodějské misie. Tento kněz i věděl o pověsti, podle které věrozvěsti skáceli na Radhošti modlu.

Což je hezké, ale klíčovým momentem se tu přesto stala bujařejší událost. Umístění sochy Radegasta u cesty na Pustevny. Jde o výtvor Albína Poláška, také autora nedalekého sousoší věrozvěstů, a ikonické zpodobení "usměvavě se šklebícího" boha s rohatou pokrývkou hlavy, odhalenou hrudí a lesním rohem (nevyfoťte se před ním!) si oblíbili turisti, ač bývá zobrazován i jinak: v brnění a s býčí hlavou, dejme tomu, ale známe i jeho bizarnější popisy.

Nedá se nijak svítit: Radegast původně nebyl nadpřirozená bytost. Implantovali jej do kraje "shora" a region ho přijal. A co ochránce Krušných hor Hans Heiling, česky Jan Svatoš?

Ten byl spojován se Svatošskými skalami, tj. skupinou žulových jehel a pilířů v údolí Ohře u Lokte. Prvně je písemně doložena jako Heilingstein (roku 1530) a pověst znal koncem 18. století Christian Heinrich Spiess. Bral Heilinga jako pána skřítků. A jedna žena z Tašovic u něj prý strávila noc, aby zjistila, že vlastně uplynulo sto let.

Spiess (v mnohém německý předchůdce Karla Maye) stvořil neuvěřitelný, čtyřdílný román s titulem Hans Heiling, čtvrtý a poslední regent duchů země, vzduchu, ohně a vody. Zakomponoval tam kupř. pověst o založení Přimdy - uprchlou dcerou německého císaře a jejím milencem, anebo způsob vzniku západočeských minerálních pramenů.

Po Spiessovi přišel Theodor Körner a seznámil se - ve Varech - s onou pověstí (roku 1811). Heiling má podle jeho verze pletky s ďáblem a je bohatý a uchází se o jistou Alžbětku, která ale slíbila věrnost jinému. Zhrzený Heiling to zjistí a vydá sám sebe "roštu pekel". Prosí, ať svatebčané zkamení. Z příběhu vychází i opera Heinricha Marschnera (Berlín 1833), kde je Heiling synem královny podzemních duchů a má rád pozemskou Aničku. Zřekne se kvůli ní i kouzelné knihy, ale o Annu již usiluje myslivec Konrád. Ona dá (vystrašena) přednost Konrádovi - poté, co jí Heilingova matka vyzradila pravdu o synově nepřirozenosti.

Hans přijde na svatbu a prosí určité mocnosti, aby jej pomstily, ale jeho matka mu věc rozmluví a on se zlomený vrací do podsvětí. Český překlad Svatoš je přisuzován Vilému Mrštíkovi a nově pověst oživil západočeský autor Zdeněk Šmíd, když vyšel ze Spiesse.

Ani u Heilinga se tedy nepočítá, že by zůstával aktivní, a jeho příběh se uzavřel. Pravý Krakonoš to není a pokusy jej dělat regionálním patronem byly jen okrajové.

"Krakonoš" je prý i obr Kober ze Slavkovského lesa, kterého jsem využil jako kynžvartskou legendu ve své knize Byl jsem mladistvým vykradačem hrobů (2023). Pán zdejších kopců byl chybně dáván do souvislosti s otvorem v zemi, Koberovou dírou, kam se uchylovali v nebezpečí obyvatelé Žandova, Milíkova a Lázní Kynžvart. Sám Kober býval údajně provázen divokou honbou a strašili se jím doma děti. Podle Michala Urbana sídlil v kopcích Koberlach mezi Kozákem a Kladskou, ale díra vznikla chybou při překladu. Nejde o štolu (Loch), ale širší, zalesněné území. Koberlohe znamená Košíkový les. Tam se tedy občas ukrývali.

Kober byl keltským hrdinou, který pozoruje lidi klučící lesy, a měl moc a skrze snová vnuknutí pomáhal mladíkovi Markhardovi, aby konečně našel lásku Erdburgu. Tu považoval za mrtvou. Díky Koberovi si ale milenci padli do náruče a dokonce založili malou obec Podlesí. V okolí konal Kober dobré skutky a trestal bezbožníky, ale rostoucí ruch mu vadil, i odešel; ale stále se vrací, aby dohlédl na svá práva. A zda ho znala již lokální lidová tradice?

Etnologie to neví! Otázka není zodpověditelná. Podle všeho je ale Kober spíš postava původu literárního a teprve zpětně promítnutá do představ o původní německé slovesnosti.

Ve stínu Krakonoše kráčí řada duchů. Osídlují Čechy. Moravu. Někteří jsou mu blízko a Jan Pohunek to dokumentuje, přičemž zahraničním obdobám Krakonoše věnuje kapitoly Alpské bytosti, Katzenveit a Berggeist. - Já sám si pamatuji, jak jsem Rýbrcoula viděl prvně na obrázku v knížce, kterou zde někde mám, ale nemohu najít. Kouká mezi dvěma kopci. Ve čtyřech, pěti letrech mě ta banální ilustrace vyděsila. Pak četla babička dál.

Odkaz pro objednání knihy: https://www.kosmas.cz/knihy/529490/krakonosova-druzina/

Autor: Ivo Fencl