Recenze knihy Jezovita Balbinus

Autor spousty knih a někdejší exulant Stanislav Komárek (*1958) napsal svůj čtvrtý román Jezovita Balbinus poté, co s Jiřím Čepelákem roku 2017 komentoval verzi Miscellaneí Bohuslava Balbína (1621-1688). Nebo tedy jejich prvního svazku Liber natura (1679).

"To byla zdaleka nejpracnější knižní publikace, do které jsem se kdy pustil," vzpomíná.

Natolik se při práci s Balbínem sžil, že to vydalo na román. "Ale děj, aby byl pro běžného zájemce čitelný, musí mít nějakou míru imaginace. Lidské radosti se v archivních materiálech téměř nedochovávají. Naopak buzerace nechávají stopy hojné."

Stanislav Komárek, původním vzděláním biolog, dodává, že líčí všechny "chtěné a nechtěné Balbínovy migrace" a chtěl "zachytit tehdejší distribuci bezelstnosti a lstivosti, ohleduplnosti a brutality". Kniha vyšla roku 2023, rozebrala se a dotiskli ji v březnu 2024, kdy jsem ji přečetl. Ne že bych přímo žasl nad osobností Balbínovou, ale zaujme zde vylíčení jezuitského Řádu a jeho paradoxů.

Balbína si vychovali, nikdy jej nepustili. Za své lidi se přitom brali, a jak to Komárek vidí, napomohli všemu, co kdy Balbín psal.

Autor románu sice míní, že se budou po četbě "bouřit pozdní osvícenci, že líčí dávné tmáře v laskavém světle" a nikoli jako Jirásek, ale tomu nevěřím.

Tovaryštvo Ježíšovo, jehož členem je aktuální papež, založil 15. srpna 1534 a na pařížském Montmartru Ignác z Loyoly, první z generálů řádu. Býval voják a odmítl přijímat do řádu ženy. Pro muže zato vytvořil něco jako intelektuální kasárna, jak to Komárek nazývá. Chápali se jako Kristovi vojáci a v rámci organizace neodmlouvali pokynům. 

Může to silně připomínat fanatismus a trochu to fanatismus byl, ale Komárek říká:

"Perinde ac si cadaver essent. Poslouchej, jako bys byl mrtvolou (v rukou omývače). To požadovali, ale výrazně to bylo mírněno tím, že se při vydávání rozkazů měl a musel brát zřetel na schopnosti jednotlivých členů, kteří byli přednostně vzděláváni a rozvíjeni v oblastech svých talentů." Tak jako Balbín, tak jako (později) Dobrovský.

Tovaryštvo přístupu povětšinou nelitovalo, jejich lidé "nespali" a stávali se intelektuální elitou. Čas minulý, ale to nevím, snad mohu nahradit přítomným, protože řád ještě nezanikl a funguje nadále i u nás.

"Organizace byla dnešními slovy neobyčejně globalizovaná," píše Komárek a nyní cituji přímo z románu. "Veškerá vnitřní komunikace se děla v latině. Navíc byli členové neustále promícháváni, aby nikde nezapustili příliš hluboký kořínek. Přepichování během vzdělávacího procesu se nápadně podobá dnešnímu projektu Erasmus a rozvoj intelektuálních schopností měl protiváhu v požadavku vyměnitelnosti a bezproblémového fungování v jiném prostředí podle maximy omnibus amicus, nemini familiaris, všem přítel, s nikým příliš důvěrný."

Členové si navzájem vykali. Neměli se jeden druhého dotýkat. Představení měli právo kontrolovat korespondenci. Očekávalo se, že podřízení už napřed vycítí a odhadnou vůli "šéfů" a zařídí se podle ní, což se hodnotilo víc než bezpodmínečná poslušnost.

Jezuité byli a nebyli mnichy. Řád fungoval individualisticky. Neznali společné chórové modlitby. Směli si ponechat občanská jména. Řád hlásal uměřenost, ne askezi. Ne trýznění. Ne programové hubení světských potěšení. Navíc… Ve smyslu zajištění životních potřeb bylo o členy postaráno dobře. Řád se prostě pokoušel soustředit "nejučenější hlavy".

Nebažil po mučednictví. Tomu se vyhýbal, seč to šlo. 

"Z hlediska zážitků komunismu se sice mohou jevit jako vzdělaná mutace pozdějších stranických ideologů," říká Komárek, "ale stejnou závislost lze číst i opačně. Jenom ta oddanost jedné dominantní myšlence je společná. Jako řád měli vyšší samočisticí a sebekorigující schopnost. Každému funkcionáři přidělen napomínatel, který upozorňoval na chyby. I zpovědníci byli z téhož domu, většinou, a to vedlo k tomu, že leckdo na leckoho leccos věděl, což uvnitř přispívalo k citové adhezi."

Největším řádovým proviněním bylo, jak tušíme, vynášet zprávy o vnitřních problémech (a prohřešcích). Svatý Ignác neměl iluzí o lidech, nepochyboval o jejich slabostech a byl benevolentní v rámci předepisovaných pokání. Netrpěl přemrštěným morálním rigorismem. Protestanté tím, pravda, někdy nabíjeli. 

Obviňovali jezovity z morální laxnosti. "Jakkoli se Řád snažil o konverzi Židů," pokračuje Komárek, "nechával je celkem s pokojem."

Autor románu Jezovita Balbinus poctivě navštívil (věřím mu) všecka místa, kde Bohuslav Balbín bydlel. Sám Balbín pocházel z rytířského rodu, ale narodil se do chudých poměrů a v tom smyslu jej tedy Řád zachránil. I peklu světa třicetileté války ho vyrval.

Balbín nepoznal otce a jeho výchovy se - v Častolovicích - ujal rodinný přítel. Do jezuitské koleje v Jičíně přišel roku 1642. Jako patnáctiletý už byl v Tovaryštvu. V pražském Klementinu studoval filozofii. Komárek dobře zachytí i moment, kdy mu kantor vysvětlil, že se neučí pro věc samu, se kterou to klidně může být jinak, ale aby tříbil mysl a schopnost věci analyzovat.

Roku 1642 získal BB doktorský titul, roku 1648 byl raněn Švédy při obraně Staroměstské mostecké věže, ale přežil a "mistrem svobodných věd a filozofie" se stal roku 1650. Byl schopný pedagog. Teprve když s tím musel skončit, soustředil se na psaní, a to zdaleka ne jen Výtahu z dějin českých a Rozpravy na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého.

Komárek jeho práci předvádí sice jako pokorné plnění úkolů, ale většinou úkolů, které si dal autor sám. Klidně i v čase, kdy ho Řád pověřil sepsáním něčeho úplně jiného. Balbínova intuice a jeho přístup byly nadřízenými tolerovány a nebyl fakticky omezován. Taky je ale pravda, že se některé jeho práce se dočkaly zveřejnění až dlouho po jeho smrti.

Motivací mu byla i některá omezení. Tvořil podle Komárka s tím, že mu nic jiného nezbývá, a podstatný moment (a zlom) románu tkví v jednom vyzrazení zpovědního tajemství, kterého se nedopouští Balbín, nýbrž jezuita, kterému se svěřil.

A proč se vlastně svěřoval? Je na bíle dni, že se cítil Tovaryštvu oddán a uvědomoval si, nakolik ho Řád zbavuje fyzické tíhy života, již často vídal doléhat na lidi.

Odkaz pro objednání knihy: Jezovita Balbinus - Stanislav Komárek | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví

Autor: Ivo Fencl