Ivo Fencl: recenze knihy Šimek a Grossmann podle Milana Wágnera

Fotograf Milan Wágner napsal už o Miloslavu Šimkovi a Jiřím Grossmannovi (dvojici bavičů divadla Semafor) tři knihy Co vy, Pražáci, víte o životě (2001), Miloslav Šimek: pro někoho šoumen, pro mě kamarád Slávek (2004) a Život v pestré společnosti (2011). Teď, tj. na podzim 2023 přichází s čímsi ještě výrazněji fotografickým. S pokračováním trilogie. A vrací se "nad negativy" slovem i obrazem až kamsi do času Klubu Olympik ve Spálené ulici číslo 14, který založil, ano, právě pedagog Šimek (1961).

Vzpomínky Milan Wágner rozčlenil do devětadvaceti kapitol. A ač mu datace snímků někde chybí, očividně dělal, co jen mohl, aby udržel dějinnou chronologii.

Hned na začátku vzpomíná, jak se Jiří Grossmann, ovládající hned několik hudebních nástrojů, poprvé dostavil právě do Olympiku, a to se svou kapelou Dixi party. A tam poznal nezpěváka Šimka. Začalo cosi neopakovatelného. A slavné povídky psali pak nejen ve Slavii, ale i v čítárně Městské knihovny.

Byl to, mimochodem, právě Jiří Grossmann, kdo Šimka do "noblesní" Slavie zavedl. A proč asi? Grossmann byl podstatou zvláštně "prvorepublikový", a to někdy i způsobem vyjadřování. A přece onu kavárnu na Národní třídě miloval taktéž proto, že fandil stejnojmennému fotbalovému klubu.

A Šimek ostatně také. Chodívali spolu své muže míče povzbuzovat do pražského Edenu.

Milan Wágner se ale vrací až do 10. července 1941, kdy se Jiří Grossmann narodil do kočující divadelní rodiny Faltýsů. V dětství hrával v Psohlavcích. A jak Wágner tvrdí, měl rodiče rád (ještě s nimi a žil ve Staropramenné ulici kocour), ale přesto… Fotograf si naprosto nepamatuje, že by rodičové kdykoli "na syna" (který se trošku podobal francouzskému komiku Fernandelovi) do Semaforu přišli.

Nu, co. I Šimkova rodina byla specifická. Jeho sympatický tatínek PhDr. R. G. Šimek psal verše a maminka byla jediným vrzem socialistická učitelka i oddaná křesťanka. A když se Miloslav Šimek oženil, žili s jeho paní Magdalenou u Slávkových rodičů (a měli postupně tři dcery: Evu, Madlu a Hanu).

Vedle Olympiku hráli kamarádi zprvu taky v divadle Sluníčko na Příkopech a v karlínské Karkulce. S dobovou kulturní inspektorkou p. Deylovou (a i proti ní) se přitom dokázali nějak obhájit. Potom přišla povinná vojenská služba a každý zprvu sloužil jinde. Nakonec se sice Jirka Grossmann dostal zpátky do Prahy a k Šimkovi, ale to už útvarový lékař analyzoval boule na jeho krku. Poslal "Fernandela" do nemocnice! Jirka odsud putoval rovnou do civilu.

A lékař údajně tenkrát řekl Šimkovi, že "dává" jeho kamarádovi jen dva roky života. Naštěstí jich pak přece bylo víc.

Miloslav Šimek měl dva braty, a to staršího Rudolfa a mladšího Martina, který roku 1968 odešel do Holandska. Rudolf zůstal - a po tatínkově vzoru psal také verše. Nicméně úspěšně absolvoval fakultu tělesné výchovy a sportu a tenis někdy hrávali na vlastním kurtu v Pačejově. Vybudovali ho poblíž rodinné chaty. V lomu. A občas tam přitáhli tenistu Jana Kodeše. V nedalekých Horažďovicích vznikl pak v té souvislosti, už po Šimkově smrti, jeho Memoriál.

Za pomoci fotografií vzpomíná Milan Wágner také na četné méně známé osobnosti divadla Semafor, do něhož Grossmann a Šimek posléze pronikli. Například na Vladimíra Hrabánka, který neprošel konkursem na herce (1960), i nabídl se coby kulisák. Uspěl. Stal se posléze dokonce intendantem. A jistěže i hercem malých rolí.

Fotograf Vágner, pravda, moc rád vzpomíná i na různá místa. Tak například na tamní bar Elišky Duškové. Nu, a skvělou uvaděčkou bývala v Semaforu jistá Květa Baboráková. Kostymérkou Veronika Pulchartová; zrovna ji Wágner zachytil zvláště hezky. Často se na jeho snímcích opakují také momenty, ve kterých fotografuje fotografujícího.

A tak fotil (zpředu) takto se snažícího Horníčka - a zrovna tak vidíme za foťákem Wericha, byť drží foťák méně šikovně. A režisér "Janko" Roháč tu snímá svou ženu Zuzanu Burianovou; ta drží v náručí jeho a své dítě.

A kdo by si dnes, nebýt této knihy, ještě vzpomněl i na sekretářku divadla Dádu Cejnkovou (která zmizela do Kanady). A legendární Ladislav Vodička? Toho samozřejmě všichni známe, ale Wágner připomíná i takový detail, že český Cash kopíroval (umně!) zahraniční desky speciální jehlou na… rentgenové snímky. I Karel Gott nad tímto nahrávacím zařízením stanul užasle. A Míla Balcar, inspicient? To byla další dobová část semaforského inventáře. Pil moc rád kolu s rumem v poměru dvě ku pěti - a chodil zásadně v obnošené konfekci první republiky.

Kniha obsahuje také některé Wágnerem vytipované povídky dua, což je nošení dříví do lesa; nicméně sem zapadají - k příběhu i některým snímkům: Jak jsem rukoval, Jízda tramvají, Čistá láska vítězí… Ale fotografie převažují a kupříkladu na straně 99 autor zachytil Slávka Šimka tváří v tvář malíři Zdeňku Burianovi. V pozadí visí ještě obrázek moudře se tvářícího pračlověka, který se dostal i na obálku jedné z knih profesora Augusty.

Další ikonou byl Šimkovi Jaroslav Foglar - a rovněž jeho návštěva Semaforu je Wágnerem zdokumentována. Ovšemže návštěva porevoluční. Mezi skauty měl Šimek přezdívku Kobra, a to pravděpodobně pro svou hubenost.

Snad až moc místa věnuje svazek putování herců (a přátel) s oslem. Na to téma napsal celou knihu už Miloslav Šimek sám, a právě Wágner mu ji tenkrát svými snímky ilustroval. Tady najdeme malou výseč těch toulek, ale vzhledem k celku knihy neúměrnou.

Nutno ale říct, že některé momentky ze života a oslav zaujmou už jen konstelací osobností. Je to třeba snímek, kde stojí mladinký Sobota poblíž Wericha. Anebo skvělá fotografie, na které na Kampě obklopují Mistra dávného Osvobozeného divadla už zmíněný režisér Roháč plus hned dva páry: Bohdalka/Brzobohatý + Horníček/Kopecký. Bohužel, Milan Wágner opět neuvádí rok pořízení snímku. Nakonec to ale nevadí a dojme scéna z Wágnerovy vzpomínky, ve které jej Š a G dohoní kdesi v pasáži Alfa a - v podstatě - se mu vysmívají, že fotí jako blázen a až moc. Nač? K čemu prý to bude? K jeho slávě? Vidíme v této knize, že to zbytečné nebylo, a některé momenty jsou nezapomenutelné. A ještě jindy jde prostě i o krásu lidí. Třeba paní Burianové ta krása zůstala i ve Švýcarsku. Byť je možná trochu přehnané, že ji při jejím "objevení" pro semafor přirovnávali k Olze Schoberové. Ale… Ne, není to tak vedle.

Musím ovšem teď zdůraznit, že pan Wágner stvořil i dílo literární, v kterém tkví snad milion citací. A když bral Suchý "konkurenční" komiky do Semaforu (k pozdější nelibosti Šlitra), tak se představil takto: "Nekuřák, nepiják, nemrava." A když něco neklapalo panu Roháčovi (taky jeho svatba se zmiňovanou Zuzanou je zachycena), vždy říkal, že je to "také švédské".

Zhruba uprostřed publikace je zachycena invaze spřátelených vojsk do Československa roku 1968. Ačkoli dosáhla hra Besídka zvláštní školy 120 repríz, obrovský náklad gramodesky byl roku 1969 odsunut do stoupy. Tamtéž ostatně putovalo druhé vydání knihy Besídka žáků zvláštní školy a publikace Čtení pro otrlé (z Mladé fronty). Ani natáčení gramodesky Besídka v rašeliništi se už neuskutečnilo (i když existuje jeden jevištní záznam) - a cenzura řádila i v televizních Návštěvních dnech. Jeden byl zakázán úplně. A zastaveny i práce na filmu Až přijde Komenská v tvůrčí skupině Jana Procházky. Grossmann by tam hrál.

Milan Wágner vše vnímá dost vizuálně a zaujme jeho postřeh, že se Šimek (a to zvláště mimo jeviště) podobal gestikulací Vlastovi Burianovi! Kterého ostatně miloval. A jen trochu smutné jsou poslední záběry tohoto komika již bez vlasů. S odstupem se bohužel dočkal obdobného konce jako jeho nejlepší přítel. A ne, osobně nemohu zapomenout na výrok jakési babičky. Říká, že všech našich herců miluje právě "neherce" Šimka nejvíce. Proč? "Protože on je úplně jiný. Jiný než ostatní. Já ho mám moc ráda."

Odkaz pro objednání knihy: https://www.kosmas.cz/knihy/530015/simek-grossmann-a-spol.-navrat-nejen-ve-fotografiich/ 

Autor Ivo Fencl