Recenze knihy Svatý Jan pod Skalou

První knihu o Svatém Janu pod Skalou napsal kolektiv šestadvaceti autorů včetně (nejznámějšího) Václava Cílka. Ilustracemi jsou fotografie, ale právě fotografovat se v té oblasti za předešlého režimu nesmělo a oblast rozhodně nepatřila mezi cíl turistických zájezdů. I během následujících 35 let vyšlo o lokaci jenom několik brožur: s touto třísetstránkovou monografií (z října 2024) se nedají srovnat.

Krajem putujeme díky publikaci až do dneška od paleolitu a přes první písemnou zmínku i zrod opatství (1517-1785). Třetí část se obírá přírodou, krasovou hydrologií, skalami a tokem Kačáku, což je přítok Berounky, oficiálně nazývaný Loděnice. Středočeská krajina okolo Jana připomíná malé alpské údolí.

Za komunismu bylo zatlačováno do neviditelna a občasní návštěvníci směli chátrající památky okukovat zvnějšku, zatímco se v útrobách kláštera střídal tábor nucených prací (po válce) s věznicí a několika typy policejních škol. Ministerstvo vnitra sem schovalo archiv. Ale situace se mění už 35 let a roku 2018 se areál s dvěma kostely (Narození sv. Jana Křtitele, Panny Marie) stal národní kulturní památkou. Jan bývá - pro změnu - zaplaven návštěvníky; ačkoli mnozí směřují pouze k nedalekému skanzenu těžby vápence - ve fascinujících Solvayových lomech. Na opravy Svatého Jana se dá přispět na konto Svatojánské společnosti 27-5383970217/0100.

A Ivan, který tady možná ani nikdy nežil? Je nejdávnější český poustevník. Nedoložený. Ve skutečnosti může jít o účelový výplod fantazie a každopádně není reálné, aby se živil pouze mlékem laně. Ani Dobrovský (1807) příběhu nevěřil a osudy svatého Ivana chápal jako příběh seskládaný z osudů jiných legendárních poustevníků.

Nějaký příběh mít se totiž hodí ke zdejší jeskyni a k prameni. Mýtus přetrval, ale možná vytvořen mnoho set let po - údajných - událostech devátého století. Vždyť ještě doba Karla IV. poustevníka Ivana ani náhodou neznala, ačkoli nedaleko jeho jeskyně vyrůstal Karlštejn.

Ivanovy osudy mohly být odvozeny například od příběhu svatého Jiljí. I toho napájela laň, jak se tvrdí, a ten motiv se zdá natolik výstřední (laktace laně přece klesá hned s narozením mláděte), až bychom takřka věřili, že bude od Jiljího (také Jiljí žil v jeskyni) převzat. Ale někdo jako Ivan tu přece mohl žít - a jen se živit jinak. A Bořivojovi, který laň na lovu zabil anebo zranil, lhát.

Celkový přehled názorů na autentičnost svatého Ivana publikoval roku 1987 Ivo Kořán, ale někteří pověsti věří na základě známého Saganova tvrzení, že "absence důkazu není důkaz absence". A sice otřásl Ivanovou existencí už moudrý Gelasius Dobner (1765), ale vlastně taky málo. Dobner jenom polemizuje s Hájkovou Kronikou českou (1541), kde je o Ivanovi krátká sekvence. Proč by taky nepolemizoval: Václav Hájek z Libočan byl spisovatel. Ne kronikář. Na druhou stranu… Zrovna v tomhle případě si Hájek nemusel možná moc přibarvovat. V letech 1527-1533 byl karlštejnský děkan a do roku 1539 farář na Tetíně, což je hodina chůze od Ivanovy jeskyně. Znal to tu - a jen připomenu legendu, která existuje ve třech verzích… Břetislav prý při pohledu na "pána laně" vycítil, že Ivan musí požehnat jemu i jeho ženě Ludmile. Nejen ho zvali na Tetín, oni jej tam doslova dovezli na oslu, na koně totiž odmítl vlézt. Odmítl taky pohoštění, čemuž se dá s tíží těžko, a vyslovil přání, aby kníže u jeskyně postavil klášter k poctě Janu Křtiteli. Proč? Křtitel Ivanovi údajně pomohl v boji s duchy. Potkali se na místě, kde je dnes kaplička, a Jan dal Ivanovi kříž. Hájek (za Ivana) pokračuje: "Nejlítější duch odejít nechtěl. Vtlačil se za mnou do jeskyně. Ústa otevřel, jako by mě pohltit toužil, a já, přiblíživ se k němu, hodil jsem kříž do hrdla. A on, ještě větší a hroznější křik učiniv a uprostřed skály díru udělav, vyleťal." Byl pokoj.

Navzdory bizarnosti podobných historek se Ivan dostal do českého panteonu a za baroka se zdejších poutí (24. 6.) účastnily opravdu masy. Poustevník byl světcem a široce mu prokazovali úctu. Dvě sochy má v pražském Mikuláši a je mezi osmi zemskými patrony ve svatém Vítu.

V rámci reforem Josefa II. ale byl klášter zrušen a masy zmizely. Ivan zůstal jen jakýmsi lidovým svatým a nikdy oficiálně nebyl ratifikován a kanonizován a zapsán do Římského martyrologia, seznamu světců. Mezi ústředními patrony země ho nahradil Jan Nepomucký.

Až do roku 1989 v Janu skutečně "chcípl pes". V letech 1938-1974 tu dokonce nikdo ani nevedl kroniku. V padesátých letech zmizela obec i z některých map. Byly zakázány církevní slavnosti a zrušeny hospody; dalo se pít jen z pramene. Ale roku 1965 byla uzavřena i stáčírna krasové vody Ivanky.

Po převratu se teprve něco hnulo a starostovali od té doby především Jiří Ševčík (1991-2010) a Jiří Bouček (od roku 2016). S místem je spojeno i několik osobností. Včelař a zdejší kaplan František Vogel (1795-1866) nechal (1857) odlít výjimečný lis na výrobu (šestiúhelníkových) včelařských mezistěn, což byla revoluce v oboru. Tyhle mezistěny jsou voskové výlisky v rámech a jen díky nim nebudují včely plástve nadivoko. Roku 1884 byl tento lis benevolentně vystavován ve Frankfurtu a inspiroval německé včelaře, kteří s jeho napodobeninami snad i "dobyli svět", zatímco původní, sofistikovanější vynález znali jen v Podbrdsku.

Po maturitě zde studoval i astronom Antonín Mrkos (1918-1996), dlouholetý pracovník hvězdárny na Lomnickém štítě a účastník dvou expedic do Antarktidy. A ve srubu na loučce pod Dušičkovou stěnou žil desítky let letecký mechanik Míla Urban (1932-2010), cestovatel a autor knížky Nesmrtelných 12 HP. Do Jana se až zmámeně vracel spisovatel František Nepil (1929-1995) a píše o něm v knize Lipová alej a hře Noc a skála. Vracíval se na prázdniny a žil tu od narození do roku 1934. I tedy v čase, kdy se tady natáčely záběry pro C. a k. polního maršálka (1930). Svatojanští hasiči rovněž hrají ve filmu Ostře sledované vlaky (1966), ale místo znal už Mácha, který právě básní Swatý Iwan (1831) debutoval.

Jiří Suchý, který toho jinak nikdy moc nenacestoval (to mu není vlastní), vzpomíná právě na tohle místo v souvislosti s tím, že se přece "rozšoupl" a vypravil i se ženou a (ještě malým) synem na výlet. Seděli na skále nad Janem.

Spoluautor této knížky Václav Cílek má smysl pro srovnávání, a tak tvrdí, že se ve středním Česku se skále nad Janem vyrovnají leda vltavské "skalnatiny" Svatojánských proudů.

K Janu se Cílek vracívá půl století a pamatuje tudíž čas, kdy vypadal klášter jako Kafkův zámek. "Až později nás napadlo, že se cesta skalnatým údolím Kačáku podobá stejně významné poutní cestě Josefovským údolím v Moravském krasu, která končí kostelem Jména Panny Marie ve Křtinách."

Ale jinak nejsou mísa okolo Svatého Jana srovnatelná s čímkoli.

Kolektiv autorů: Svatý Jan pod Skalou. Dějiny, genius loci a přírodní poměry. Vydalo nakladatelství Dokořán. Praha 2024. 336 stran.

Verdikt: 100 %

Ivo Fencl