Recenze na filmový horor Nosferatu

Nový Nosferatu (2024) je prostě umělecký = artový film. Podle toho se taky táhne. Napoprvé. Podruhé to čekáte obrněni a vychutnáte si… Co vlastně?

Určitě existují lidé, kterým starý Nosferatu z let dvacátých připadá technologicky zastaralý. Pro ně vznikla vypiplaná podívaná režiséra Eggerse (sám ji napsal) a nesporně umná filmařina se propůjčuje známé legendě. Je možné, že výsledek nadchne prvořadě snoba? Záleží na tom, jak snoba definujete. Jste snob? Někdy si ani neuvědomujeme, že jím jsme.

Německý režisér Friedrich Wilhelm Murnau (1888-1931), který byl, čistě a nekorektně mimochodem, homosexuální orientace, natočil před více než sto lety (1922) adaptaci Draculy, aniž měl práva. Práva na román Brama Stokera. Takže příběh pozměnil a jeho Nosferatu - Eine Symfonie des Grauens (Symfonie hrůzy) je dnes kult. Už vlastně dlouho a projevilo se to v letech sedmdesátých, když se narodila první replika filmu s Klausem Kinskim v titulní roli a režírovaná Wernerem Herzogem (*1942). Ten se tenkrát rozhodl realizovat pietní remake (1979) a takřka záběr po záběru putoval podle dávné verze, jejíž scénář napsal Henrik Galeen (1881-1949).

Oproti Herzogovi mladší Eggers (*1983) okopíroval v nejlepším smyslu slova kopie tuto předlohu taky, ale hodně věcí posunul, promyšleně ji doplnil, propracoval, anebo nafoukl. Vznikl potenciální propadák roku.

Klidně vám může přinést zklamání, ačkoli nemusí. Ne že bych nevnímal metaforické přesahy. Je to o sexuálním životě ženy i páru, je to o pověrčivosti a její možné místnosti, je to o nemoci. Jenže výsledkem úsilí celého štábu i tak je dosud nejprázdnější a nejméně osobní Eggersovo dílo. Místy šokující a brutální, ale stejně jaksi škrobené. Efekt se, a teď velmi riskuji, možná vyjeví při srovnání s několik let starým filmem jiného, ale taky autorského režiséra Takaši Jamazakiho (*1964) Godzilla Minus One (2023).

Namítáte, že srovnávám jablka a hrušky, vím, ale oba horory (každý jiného typu) podle původních scénářů svých režisérů jsou (obdobné) repliky starých kultovních děl stvořené za pomoci současné technologie. Vzorné adaptace toho, co už kdysi jednou na plátnech proběhlo. A zatímco první pokus funguje, ve druhém, dnešním případě váhám.

Horor s upírem pro rok 2025 jako by neměl jedinou chybu, tak důkladně je natočený. Nedávná Godzilla označená Minus One nedostatky má, jenže se obrátily v dobré. I tady máme novinku na místě filmu ikonického, ale novinka funguje. Vedle boje s netvorem přináší příběh těsně poválečné rodiny, na který šel třeba Steven Spielberg jenom do kina třikrát a jenž pochválil. Má, pravda, zvláštnost. Asi od začátku třetí třetiny přechází nenápadně v parodii. Tak samovolně, až to plno diváků ani nevnímá: smál jsem se po většinu poslední třetiny.

Čemu? Absurditě příběhu, přesto neseného do finále bez jediného mrknutí na diváka a s kamennou tváří. Kdo se na tyhle staré japonské filmy s obludami nekouká, protože mu připadají zastarale komické, má v Minus One přepálenou, mocnou náhradu. Najde ji zde. Najde i poctu poezii. Také Nosferatu je pocta filmovému básnění - a není směšný. Je o moru, co zabíjí dospělé i děti (jedno hraje zpěvačka Adéla Hesová, narozená roku 2015), je o prokletí a pověrčivosti a šílenství a vědci… a vykoupení. Není to málo, ale... Aby se před krysami a nákazou zachránil přístavní Wisborg, obětuje se dívka. A tečka. Ani vědec, vyhozený předtím z univerzity jako okultista, její smrti nezabrání, a je dokonce patrné, že děvče přináší oběť pod jeho vlivem…

Murnau a Galeen příběh pozměnili před sto lety z nouze, ale dobře, o to nic. Zabíjí v něm "paralelní" Dracula jménem hrabě Orlok a co paralelní šílenec funguje tu nový Renfield, Orlokův "dálkově ovládaný" otrok, stimulovaný z Karpat přes celou Evropu. OK. Mýtus. A dnes Eggersem ještě umocněn, asi že potřeboval udělat obří tečku za touto věcí. Na festivalech tečka bude halasně adorována a stojí za to film vidět, to jistě, ale STROHÝ Murnaua zůstává v čemsi nepřekonaný.

Chybělo málo a nebylo s čím soutěžit. Jak známo, vdova po Bramu Stokerovi vyhrála spor (1925) a většina kopií Symfonie hrůzy byla zničena! Zachránilo se jich jen pár.

K herecké účasti Willema Dafoea v nové verzi. Právě on tady totiž jako herec funguje nejlépe. Vlastně, a to je zvláštnost, už jednou v Nosferatovi hrál, a to ve filmu Ve stínu upíra (2000). Zatímco nově má part obdoby Abrahama Van Helsinga, tenkrát představoval samotného Orloka - s tím, že Ve stínu upíra je o natáčení původní verze Nosferata. Tvrdí se tu, že herec představující Orloka Max Schreck vlastně byl…

Piják krve? Skutečný upír? O to nejde, ale i tenhle film je, řekl bych, zábavnější a snad dokonce přínosnější než artově noirový Nosferatu, utopený v jisté sterilitě. Extrémní, ba opulentní vizuální působivost není totiž všecko a film nebezpečně připomíná akademické cvičení. I včetně dialogů, které místy - asi záměrně - připomínají zevrubný přepis titulků původní verze.

Nosferatu je estétův sen a zdařilá konstrukce, ale trošku bez duše. Výkony většiny "použitých" herců jsou sporné a někdy se blíží pózování a záměrnému nadehrávání. V jednu chvíli vidím kapitána "prokleté" lodi Demeter, který - uvnitř kajuty za stolem - vypočítává zeměpisnou polohu a ještě netuší, co cílí z podpalubí od bedny na jeho hrdlo. Ve filmu o Godzille "oproti tomu" zříme vědce s trojúhelníky, an přítomným vykulencům odhaluje, že Godzilla (také) cílí oceánem (bod za bodem a po přímce) přesně na Tokio. Zbývá prý deset dní na přípravu. Je to poněkud absurdní moment, má však větší sílu a kouzlo než spekulativní hra na hrůzu od Eggerse, řekl bych. Japonský režisér povýšil původní horory o Godzille, nepochybně zastaralé, zatímco Eggers pitvá Murnauův film a opět ho po svém sešívá a brodí se nekonečnými detaily, ráchá se ve vizualitě. Ale jistě, úchvatnost onoho vizuálna vnímám (ranní nebe nad prokletým Wisborgem) a mistrná je zvuková stopa (původní Nosferatu býval němý), ale veškerá námaha neodpovídá v jádru prostému a ne zcela věrohodnému příběhu o obětování. Krásce a zvířeti.

To Godzilla - v novátorském filmu - vyvolá dokonce dva atomové výbuchy, přičemž (reálně smetené) Hirošima a Nagasaki nejsou záměrně zmíněny. Působí to! Orlok přes moře přiváží hejna morových krys a působí to jakbysmet, ale on jinak jen vysaje jednu "nevinnou" a něco jí milých. Punktum. Druhý Orlokův sen "zničit lidstvo" sice taky není úplně mimo hru, ale smysluplnějším monstrem je kupodivu - ohnivé paprsky dštící - Godzilla. Nosferatu je jistě skvěle natočená aktualizace staré jistoty, ale poněkud manýristická a strojená.

Ivo Fencl

Nosferatu. USA 2024. Scénář a režie Robert Eggers. Střih Louise Fordová. Kamera Jarin Blaschke. Hudba Robin Carolan. Zvuk David Giammarco. Masky Ivana Němcová, Gabriela Poláková, Andrea Brownová. Kostýmy Linda Muirová. Podíl na produkci Chris Columbus. Hrají Bill Skarsgard (Orlok), Lily-Rose Depp, Nicholas Hoult, Willem Dafoe, Adéla Hesová, Tereza Dušková, Karel Dobrý, Marek Pospíchal, Matěj Beneš, Jan Filipenský a další. 2 hodiny a 12 minut.

Verdikt: 65%

Zdroj obrázku: Obrázek byl vytvořen pomocí AI SEO nástroje ChatGPT