Recenze na smutný román Sirius

Kupodivu je to teprve deset let, co byl, již dávno zesnulý, Olaf Stapledon (1886-1950) uveden do Síně slávy sci-fi a fantasy. Mezi jiným se stal jedním z inspirátorů Stanislawa Lema.

"Náboženství se lidem ztratilo ve vlastní doktríně a mytologii."

Jeho "totální", jedinečný román Sirius, vydaný právě česky, není četba pro měkké (věru ne) a rozbrečí spolehlivě i povahy silné. Proč, je zřetelné. Vesmír se nepárá s civilizacemi, ani ne s citlivci, jak už chápal třeba Lovecraft, a většina lidstva je tupá. Stádní a lhostejná, stejně jako kosmické sféry. A Stapledonův příběh není jen sen a vychází rovnou z genetického inženýrství a - zlověstného - pokusu člověka na zvířeti. Pokusu na jediném, dobře viditelném psu. A tento příběh je jakýsi nový Frankenstein.

Poprvé se román objevil na pultech právě před osmdesáti lety. Stalo se ve - válčícím ještě - Spojeném království. Někde daleko v severním Walesu žije německý ovčák a jeho majitel Thomas Trelone si trošku zaexperimentoval s jeho mozkem. Sirius je tím pádem inteligentnější než většina lidí a Trelone psa vychová ve vlastní rodině, a to souběžně s nejmladší svou dcerou Plaxy. Oba vychovává jako bratra a sestru. Ovčácký pes si k dívce vybuduje hluboký, láskyplný vztah, ale to mu nestačí. Jeho zvídavá mysl potřebuje víc vědomostí, která mu "sestra" dostatečně nepředává, a jelikož Sirius není a nikdy nebude člověk, jeho vnitřní nepokoj a strašlivý konflikt, který ho mučí, možná ani nepůjde řešit. Jednoduše ne.

Autor při psaní využil reálnou studii Ovčáčtí psi a jejich páni od J. Heriese McCullocha, ale na tom už nezáleží. Sirius je dílo nereplikovatelné a zrovna tak je nepůjde vygumovat z lidské a literární mapy.

Předci pana Olafa Stapledona založili (1314) Exeter College v Oxfordu a pracovitý dědeček obchodoval mj. se zbraněmi. Byl přítel Ferdinanda Lessepse a krátce po otevření Suezského průplavu založil v egyptském Port Saidu prosperující přepravní agenturu. Sám Olaf Stapledon neměl sourozence, a sice se narodil v Anglii, ale rodina se vzápětí přestěhovala do už zmíněného Port Saidu.

Na Balliol College v Oxfordu vystudoval Olaf historii a během první světové války a ještě chvíli po ní jezdil ve Francii a v Belgii dobrovolně se sanitkou Červeného kříže (1915-1919). Převzal Válečný kříž (Croix de Guerre) a roku 1925 získal doktorát z filozofie, kterou pak vyučoval na univerzitě. Roku 1929 uveřejnil dodnes hojně citovanou Moderní teorii etiky a v letech 1930-32 dvě na sebe navazující prózy Poslední a První lidé a Poslední lidé v Londýně.

Jak upozorňuje Alexandr Kramer (v Encyklopedii literatury science fiction), ohromil Stapledon ve svých Lidech panoramatičností záběru, když na ploše dvou miliard let odvíjí historii lidského rodu, členěnou na 18 vývojových stupňů. "Kniha obsahuje množství SF motivů z oblasti techniky, biologie a sociologie, aniž by autor měl o existenci žánru ponětí, a následoval - neméně ohromující - román Star Maker (1937), jímž zkoumá množství modelů existence myslících bytostí…" Ale nejsilněji Stapledon přesvědčil o svých schopnostech beletristy románem Sirius (1944), tímto citlivě vyprávěným a tragickým příběhem psa s uměle zvýšenou inteligencí.

Ještě roku 1948 vystoupil Stepledon na Světovém kongresu intelektuálů ve Wroclawi a roku 1949 se zúčastnil Konference pro světový mír v New Yorku. Roku 1950 se zapojil i do hnutí proti apartheidu; ale téhož roku podlehl infarktu. Část oblasti Caldy Hills v Anglii, kde žil, se po jeho smrti nazývá Stapledon Woods.

Léta si dopisoval s H. G. Wellsem. Byl přítel Arthura C. Clarka. "Žádná kniha (ani předtím, ani potom) neměla takový dopad na mou představivost jako roku 1930 První a poslední lidé," napsal Clarke. "Stapledonovské výhledy na miliony a stovky milionů let budoucnosti, na vzestupy a pády civilizací a celých lidských ras… navždycky změnily můj pohled na vesmír a ovlivnily velkou část mé tvorby."

A teď krátký citát ze Siria: "Celé léto na farmě hodně přemýšlel o svém vztahu s Plaxy. Když skončil semestr a znovu se setkali, tak zjistil, že čas a rozdílné zkušenosti mezi nimi propast ještě prohloubily. Stále se potřebovali a tíhli jeden k druhému, ale stále se od sebe zároveň odpuzovali kvůli rozdílným životům.

Siriův vztah k Plaxy byl vskutku podivný! Byli si tak cizí původem, a přece tak spřízněni společnou minulostí i výchovou; ale vzdalovali se od sebe jako hvězdy, které se odkudkoli z vesmíru vyloupnou velmi blízko u sebe, aby se rozletěly k úplně opačným pólům oblohy.

Celkově vzato: jak ji miloval, stejně ji ve své druhé náladě nenáviděl. Plaxyina vůně ho přirozeně nepřitahovala, tak jako to dokázala omamná vůně feny. V přírodě, v divočině, by ho charakteristický lidský pach pravděpodobně odpuzoval, stejně jako puch paviána. Ale nakonec si její vůni osvojil, víceméně uměle, a osvojil si ji tak dávno a natolik důkladně, že se mu láska k ní stala druhou přirozeností. I když by jej sladká vůně feny mohla na čas obloudit a odlákat, platilo, že by se k Plaxy musel nakonec stejně vždycky vrátit. Cítil, že ona zůstane středem jeho života a on jejího, a ona to taky věděla. Přesto se jejich životy musely nevyhnutelně rozejít.

Nečekala je žádná společná budoucnost. Už teď bylo její školácké tlachání únavné a její nenaplněné školní románky nudné. Proč se vůbec u lidí vyvinul tak směšný vztah k sexu? Jak se mu to hnusilo! A co teprve bezbarvé, umělé vůně, které začala používat, když chtěla zvráceně překrýt svůj přirozený a pro Siria krásný pach! Ale byly chvíle, kdy ho přirozený pach Plaxy naplňoval odporem. To mu v chřípí odporně páchly vůbec všechny lidské bytosti, ale Plaxy, jeho miláček, ze všech nejvíc."

Vydavatel české verze této depresivní knihy Jakub Drkal píše na samém jejím konci. "Čím dál tím víc nahlížím na lidskou společnost z negativního hlediska a nevěřím, že to někde má dobrý konec. Stapledon není autor sci-fi, jak ji dnes chápeme. Byla mu jen kulisou, kterou využívá, aby předvedl, čeho je lidská společnost schopna, a většinou to nepředvádí v moc dobrém významu. Příběh má Stapledon promyšlený do detailu a postavy má tak životné, až si člověk říká, zda skutečně neexistovaly? Podle mnoha náboženství byli lidé vytvořeni pánem Bohem k obrazu svému a stejně tak se Trelone pokusí dotvořit a vychovat Siria, aby se stal stejně inteligentním jako člověk. Bohužel to ve výsledku vytváří obrovský prostor pro chybu. A pro zmatek onoho lidského výtvoru. Nutně musí dojít ke konfliktu. Sirius je pro lidi příliš pravdivé zrcadlo a většina není dost sebekritická, aby se tam dokázala podívat. A tak vidíme, co by se stalo, kdyby si nadšený a zároveň dost nezodpovědný vědec zahrál na Boha.

Dlouho ve mně tahle kniha i Sirius budou rezonovat. Směji se spolu s ním, umírám spolu s ním a to jediné, v co doufám, je, že zanechá stopu v každém. A protože se mi Stapedonova témata zdají dnes ještě mnohem aktuálnější než dřív, postupně přineseme všechny jeho romány."

Sirius aneb o lásce a sváru. Z anglického originálu Sirius: A Fantasy of Love and Discord (1944) přeložil Ivo Dienelt. Obálka K. S. Varga. Doslov Jakub Drkal. Jako sedmou publikaci vydalo nakladatelství Jakub Drkal - Knihy Veles. 2024. 232 stran.

Verdikt: 100 %

Ivo Fencl