Sex, filmy a Gene Hackman s Dylanem

Mick Jagger letos v Hollywoodu předával Oscara. Za hudbu. Stalo se to příjemným překvapením při sledování sestřihu ceremoniálu, "ale nejsem první volba," řekl tento rocker z Rolling Stones a ukázalo se, že tam poskakuje místo ("staršího", jak řekl) Boba Dylana, o kterém nedávno natočili hraný film.

Filmy jako takové zhlížím rád odmalička a nebudu výjimkou. Velkou ne. Taky o nich rád žvaním a čtu a výhoda knih, že vám poradí, se kterým filmem neztrácet čas. Samozřejmě se občas stane, že ty články nebo knížky radí špatně, riziko vždycky číhá.

Když mi bylo okolo třiceti, seznámil jsem se díky monografii o Disneym s filmovým historikem Borisem Jachninem. Vzpomínám, že jsem v jeho knize, která je jinak bezvadná a zastoupila u nás monografii americkou, našel pár banálních nepřesností, týkajících se tvůrců literárních předloh; tak jsem Borise upozornil. Byl rád, stali jsme se přáteli a vyslechl jsem dost jeho přednášek. Trochu byl, jak sám říkal, handicapován tím, že žil v Budějovicích.

Okolo pětatřicátého roku jsem zrovna měnil povolání, když jsem se stal účastníkem jednoho jeho pozoruhodně působivého výkladu v aule - v přítomnosti studentstva. Seděli vedle mě dívka a její kamarád, dvacátníci, a on zrovna horoval ohledně Hitchcocka. Jak jsem je tak poslouchal, najednou jsem si uvědomil, že bych filmovou teorii rád vystudoval, tak jako oni, a že by to ještě bylo možné (ono je to, pravda, možné vždy).

Proč jsem do toho nešel, už teď nevím, ale bude jistě jedním z důvodů, že jsem - vedle sledování filmů - vždycky rád četl; a když čtete opravdu dost a čtete rádi a fascinuje vás obsah knih, když míváte onen obsah přímo před očima, sledování filmů vám může vedle toho připadat druhořadé.

I sebehorší knížka vyžaduje jistou míru soustředění, kdy mozek něco trochu dělá, a velká část filmů je oproti tomu… nuda. Jsou řídké a pomalé, jak to jinak říct. Zdržují. Jen někdy to zachraňují herci, a ehm, velká část vnímatelů se vlastně kouká víc kvůli těmto lidem, obvykle charismatickým, než kvůli kvalitě vyprávěných příběhů, které si někdy jsou podobné.

Takový Kurt Vonnegut, spisovatel, říkal, že film "sotva může být médiem, které dost sděluje", a umím si představit, že jeho pokusy nějaké filmy sledovat leda prohlubovaly jeho depresi. I on by ale souhlasil s pohledem na herce a praktický obchodní smysl měl a má "systém hvězd", Hollywoodem vynajitý už před sto lety. Není hloupý. Ten samý film je propadák, když tam budu já nebo jiný průměrný herec, ale obsaďte Jimmieho Stewarta! Hned máte vyhráno a jste na koni: takový herec udělá z westernu jako Bandolero podívanou… a stačí vidět, jak si přehazuje katův provaz přes rameno a jak snímá cylindr.

Nebo jste si jistě všimli, že jsou některé díly klasického seriálu Columbo poněkud za hranou pravděpodobnosti; ale je tam pan Peter Falk a my na to zapomeneme, protože byl boží člověk a umělec a táhl roli naprosto. Lze si snad představit, že by některou část aktuálně přetočili s někým jiným? Lze! Ale chtěli bychom to? Kolikrát byste se na ni asi podívali?

Filmy jsem - bohužel i bohudík - v dětství prožíval víc. Někdo je už podobně disponován a někdo méně a raději lítá venku po Krkonoších. Možná je čumění na filmy spíš chyba, to vím, ale obrazovka s filmem mě dokázala spolknout jako velryba. Ocital jsem se v hrtanu onoho světa a až ve vysokém věku o dar odpoutanosti přišel, nebo trochu; tenkrát jsem ho ale měl a nepochyboval, že je viděné - přinejmenším - rovnocenné světu, který reálně žiji.

Podobné vciťování se vysvětlíte nejnázorněji skrz padouchy - a tenkrát jsem to poznal. Ve filmu řádil padouch a skutečně jste ho začali nenávidět, čímž jsem filmem žil. A byl tam taky vedlejší padouch menšího kalibru a někdy celé armády vedlejších padouchů a nebylo možné zůstat lhostejný, ale rudl jsem, zatímco Lex Barker, tak to byl hrdina bez hany a bázně, do jehož těla kluci před televizí pomyslně vstupovali. Myslím teď na film Robin Hood a piráti.

Někdy znovu vidíte dotyčný snímek po letech a vybavujete si, co jste cítili, ale pocity jsou nově odvozenější nebo dokonce prázdnější. Je to situace, kdy se začínáme koukat takzvaně CAMPOVĚ, což je ale volní rozhodnutí a ne každý onu vůli najde. Co je camp?

Opakovaně se potkávám s nepřesným pochopením toho, co pojem camp schraňuje. Camp je - každopádně - způsob vnímání, a to způsob tolerantní, oči přimhuřující, jedno oko surreálně zavírající. Způsob, při kterém se my všichni okoralí vracíme na parket dětství, kdy jsme ještě totálně a naplno vnímali smrt všech padouchů ve filmech Kapitán Fracasse a Kapitán, kde šermoval Jean Marais.

Vždycky jsem měl tendenci přeceňovat filmové scénáře. Jejich význam. Je to představa, že film prvořadě dělá spisovatel, což je pravda jen do jisté míry. Nikdo se nebude hádat, že jsou scénáristi upozaděni na úkor režisérů, o tom není pochyb, a filmoví historikové mají tendenci sledovat spíše životní dráhy režisérů a hledat u každého nějaký jednotný tón. Jistě na tom něco je. Režisér si scénář sám vybírá, většinou; ale už jste zažili, aby nějaký filmový historik šel po životní dráze scénáristy? Taky se tam dostanou, když je psavec absolutní borec anebo známý odjinud, a je i taková škola, ale podobný přístup je upozaděn.

A víte, ti přátelé režisérů mají často pravdu. Vězměme jen finální scénu Jurského parku, odehrávající se vtipně v kuchyni. Jsou tam dvě děti na sežrání, bratr a starší sestra, a loví je dinosauři (mňam). Když si to přečtete ve scénáři, jistě to taky není nuda, ale film a režisér Spielberg teprve vytvořili onu nezapomenutelnou sekvenci, kdy padají hrnce a kterou si klidně můžete pouštět dokola a stále nenajdete chybu. I absolutního okoralce dostane do kolen tento pekelný, nervy trhající horor.

Kurt Vonnegut měl, vím, jiné starosti, než aby oceňoval Jurský park, ale jistě by souhlasil, že jsou taky knížky, které bez filmu ostrouhají. Například Čelisti. Jistěže se to dá číst, ale... Když jsem byl kluk, rodiče mi dokonce řekli, že na Čelisti do kina nepůjdeme, protože se to obrací i proti dětem, a já je v kině neviděl. Místo toho mi spolužák Vašek Chýlek půjčil knihu. Tak jsem ji tedy odpovědně přečetl, to mi bylo, řekněme, třináct, a co mi utkvělo? Erotická scéna.

Ta ve filmu ale chybí a skutečně to nevadí. Až Spielberg vytvořil (jistěže za pomoci scénáristy) cosi pohlcujícího a i tento film lze, na rozdíl od několika pokračování, sledovat znovu a znovu. Historik Martin Jiroušek mi dokonce jednou tvrdil, že má "Steven" dodnes jen dva opravdu dobré, tj. absolutně absorbující horory: Duel a Čelisti. Něco na tom je. Pak už dělal rodinné filmy.

A filmy, jak řečeno, dělím na dobře režírované a ty "herecké". Někdy se sejde dobrá režie i s geniálním hercem, to je pravda, ale často převažuje jen jedno a takový Gene Hackman, dej mu pánbůh věčný klid, se ve filmech možná často režíroval sám. Dovolil by si snad Clint Eastwood mu předehrávat, když hrál Hackman v Nesmiřitelných ohavného šerifa, který ubičuje Morgana Freemana? Pochybuji. Hackmana jsem nedávno viděl ve filmu Sama Raimiho Rychlejší než smrt, když to opakovali, a jistěže je také tady dobrý, tak jako všude, ale je zřejmé, že ti jeho četní padouši nejsou nikdy absolutně padoušští. "A to je dobře," slyším. "Jako v životě." I tam se zlo často schová za tvář usměvavého žertéře. Ano. Ale… Ale pak se podíváte Genovi do očí a ta dobrota vás odzbrojí. Proč tolik padouchů právě on představoval? Nevím. Těžké to pochopit. Ano, dobře uměl vztek, ba sadismus; ale to ještě není skutečné padoušství, ta zlovolnost odporné bestie. U něj byla jistá hranice a on ji vnímal, takže hlavní roli v Mlčení jehňátek odmítl a jistě mu to nikdy nevadilo. Tu roli pak hrál dobře Anthony Hopkins - a srovnejte ty dva.

Boris Jachnin mě občas doma napájel whiskou a byl také schopný literát, ale prvořadě koukal. Stále koukal u sebe v pracovně na filmy a musím říct, že úplně pořád bych to tak nechtěl mít. Přece jen je taky fyzický život a hlavně knihy a některé věci jsou do filmů nepřenosné.

Ono se dá, a to je fakt, zfilmovat "všechno", ale je otázka, jak. Proto nemám extra v lásce artově intelektuální filmy. A snímky-kousky života. Na bohulibé dílo typu Žena v trapu se nepodívám, ačkoli tam hraje Jana Švandová, a nebudu žádný další takový film jmenovat, ale chápete, oč jde. Situace. Přijde kamarád, říká, že viděli s manželkou "absolutní" biják. "Tak mi to vyprávěj." On vypráví a je to těžce psychologický příběh s mnoha intelektuálními podtexty a přesahy, jistěže se mají doma o čem bavit. Tomu věřím. Ale trochu vidím problém. Tyhle ohromující spektákly mívají staré, o dost obsažnější duplikáty kdesi v knihách, kterých jsou jistěže tuny, což odrazuje, ale filmu předcházely.

Netřeba ostatně hned mířit na úplnou filozofii. Když si přečtete knihu o Bobu Dylanovi, tak pochopíte, řekl bych, jeho zavilé mládí lépe a za polovinu času, po který se koukáte na jeho na Oscara nominovaný životopis. Zrovna běží v kinech. Na druhou stranu… Jsme lidé a "lidštější" tedy nakonec bude jít na Dylanův život do biografů, než se trhnout na čtyři hodiny od manželky a louskat v ložnici hudebníkovu (on ale má i Nobelovu cenu za literaturu) biografii, i kdyby biografii perfektní.

Kdyby to všichni podobně praktikovali a všichni si hráli na intelektuály, co by zbylo z filmového průmyslu? Asi málo. Ale "naštěstí" tomu tak není, takže studia mohla vydělat i na Harry Potterovi. Diváků je permanentně víc než "skrývajících se" čtenářů, ale když se nad tím zamyslíme, vlastně to trochu divné je. Vytknete čtenáři, že zanedbal manželku a nehýbá se a jen hledí? Dobře. Ale co dělá filmový divák? Nehýbá se, hledí. Tečka.

A nevstřebá za stejnou časovou jednotku víc.

Ivo Fencl