Temné vášně v povídkách Růženy Jesenské
Nakladatelství Carcosa vydalo v edici Temnosti výbor próz Astaroth dnes již poněkud zapomenuté, rozhodně však zajímavé a originální spisovatelky Růženy Jesenské (1863-1940).
Rodina Jesenských odvozovala svůj původ od věhlasného lékaře a rektora pražské univerzity Jana Jesenia (1566-1621), popraveného po porážce českých stavů na Staroměstském náměstí. Růžena Jesenská se narodila 17. června 1863 v Praze na Smíchově jako nejstarší z pěti dětí nedostudovaného právníka a majitele realit, který pracoval jako úředník v radotínské cementárně. Měla ještě sestru Marii a tři bratry. Marie Viktorie Jesenská (1867-1952) byla překladatelkou a malířkou, se svým manželem Viktorem Foersterem (1867-1915), bratrem skladatele Josefa Bohuslava Foerstera (1859-1951), je považována za zakladatelku českého mozaikářství. Bratr Jan (1870-1947) se stal stomatologem a s manželkou Milenou, rozenou Hejzlarovou měl dceru Milenu Jesenskou (1896-1944), skvělou novinářku, spisovatelku a překladatelku, která se mj. přátelila s Franzem Kafkou (1883-1924). Za války byla zatčena za protinacistickou činnost a uvězněna v koncentračním táboře v Ravensbrücku, kde zemřela.
Růžena Jesenská absolvovala učitelský ústav, poté začala učit na různých školách, od roku 1889 pak na dívčí měšťanské škole u svatého Tomáše na Malé Straně. Byla zastánkyní progresivních názorů na společenské postavení i výchovu a vzdělání žen, takže se dostávala i do sporů s ředitelstvím. Jako učitelka zůstala svobodná, neboť až do roku 1919 pro ně platil celibát, prožila však několik milostných vztahů.
Roku 1907 se přes nesporné pedagogické úspěchy a oblibu u svých žákyň nechala penzionovat a věnovala se pouze literární tvorbě a publicistice. Roku 1911 převzala redigování Kalendáře paní a dívek českých, který změnila na kvalitní literární periodikum a tribunu moderních názorů. Působila jako redaktorka časopisů pro děti a za první republiky pracovala v redakci prestižních Národních listů. Hojně cestovala, což se odrazilo i v jejím literárním díle: navštívila Pobaltí, Francii, Itálii a Rusko.
Do literatury vstoupila v 80. letech 19. století jako básnířka, přičemž zprvu používala pseudonym Eva z Hluboké. Převažuje intimní lyrika, plná pocitů nenaplněné lásky, pomíjivosti, bolesti, marné touhy a vyhaslých vášní, tak typická pro novoromantismus. Kromě toho Jesenská napsala také menší počet strašidelných veršovaných pověstí, shrnutých převážně do sbírky Balady a písně (1904). Výběrem témat a způsobem zpracování tyto básně asi nejvěrněji připomenou tvorbu Adolfa Heyduka (1835-1923). Současný čtenář si je bude moci přečíst v antologii Paní smrt, která by měla v letošním roce vyjít v nakladatelství Golden Dog. Okrajově se Růžena Jesenská věnovala též dramatu a literární kritice.
Nejvýraznější částí díla Jesenské je ovšem próza. Své první novely uveřejnila v devadesátých letech 19. století pod pseudonymem Jeroným Věžník v časopisu Světozor. V souvislosti s tím ještě připomeňme, že kromě výše uvedených používala též pseudonymů Martin Věžník nebo Milena Důrasová/Důraská.
Stejně jako v poezii, i v povídkách a novelách zachycovala nenaplněné sny, neopětovanou nebo zakázanou lásku, utrpení, pokřivené citové vztahy, hraniční stavy vědomí, bolest a zklamání, nevyhýbala se ani drastickým scénám a morbidnosti, čímž byla blízká dekadenci. Děj jejích próz obvykle není nijak dynamický, převažují lyrické prvky. Mistrovsky zachycovala lidské city, prchavou atmosféru okamžiku, temné i malebné scenérie, a to jak exotické, tak z tehdejší Prahy. Psala vytříbeným, kultivovaným stylem, v řadě případů s nejrůznějšími kulturními odkazy.
Její romány se věnují vesměs podobným tématům jako povídky a novely, nicméně tři jsou biografické. Legenda ze smutné země (1907) zpracovává trpký osud dcery Karla Havlíčka Borovského Zdeňky, román Láska (1933) byl inspirován životem kritika Moderní revue, překladatele a lékaře Kamila Fialy (1880-1930), s nímž Jesenská prožila milostný vztah, kniha Dětství (1929) je vlastně autorčinou autobiografií. Část prozaického díla věnovala dospívajícím dívkám.
Účastnila se aktivně veřejného života, zajímaly ji zejména problémy sociální a otázka ženské emancipace. Roku 1917 podepsala známý Manifest českých spisovatelů, který se přihlásil k myšlence státní samostatnosti. V roce 1929 byla zvolena do Akademie věd a umění.
Zemřela v Praze 14. července 1940.
Růžena Jesenská je osobitý zjev české literatury. Její prozaické dílo se kloní k ornamentálnímu novoromantismu. Svým bohatým, kultivovaným až básnickým stylem a citovostí nejspíše připomene díla Julia Zeyera. Temné, občas až morbidní prvky ji naopak sbližují s dekadencí, k níž neměl ostatně daleko ani Zeyer. Sama Jesenská se přátelila s okruhem kolem Moderní revue a v tomto periodiku jí vyšla řada literárních děl. Sami dekadenti ovšem považovali její tvorbu za příliš sentimentální.
Ve svých povídkách se zaměřila především, byť ne výhradně, na ženské hrdinky, hledající lásku, krásu a hlubší smysl života, ženy trpící, zklamávané, zoufalé, marně bojující i rezignované. Tento rozměr jejího díla je možno v této době považovat za odvážný a průlomový. Nebála se zobrazovat mnohá tehdejší tabu: předmanželský sex, vražednou vášeň, lesbickou, případně incestní erotiku a lásku. Protože tak činila výsostně uměleckou formou, nebylo její dílo nikdy inzultováno na okraj literatury.
Z povídek Růženy Jesenské byly do výboru nazvaného Astaroth vybrány ty temně laděné. V tomto ohledu můžeme za stěžejní dílo považovat sbírku Mimo svět, která poprvé vyšla roku 1909 u Edvarda Lechingera v Praze. Podruhé byla vydána v roce 1926 v Nakladatelství Pražské akciové tiskárny, a to v rozšířené verzi. Další povídky jsou vybrané se sbírek Z kouzla světelných nocí (1902), Z nepřístupných zahrad (1912), V závojích touhy (1918), Pohledy do duší (1920) a z periodik Zlatá Praha, Národní listy a Moderní revue.
Temné povídky Růženy Jesenské můžeme rozdělit do několika skupin. První představují jakési básně v próze, tedy povídky, v nichž výrazně převažuje lyrická složka. Další otevřeně líčí vyhrocené vášně, které vedou až k temným zločinům a šílenství. Třetí typ připomíná pohádky pro dospělé, blíží se i bájím nebo pověstem. Často využívá lidových syžetů, které různým způsobem adaptuje, konce však nebývají v pravém smyslu slova šťastné.
Co se týká dobového hodnocení temných próz Růženy Jesenské, je pozoruhodné, že její vůbec nejtemnější povídková kniha Mimo svět, jejíž ladění odpovídá i celému výboru, se dočkala převážně kladného přijetí, byť občas byla kritizována za přílišnou vnějškovou drastičnost a morbiditu. Recenzentka Ženských listů Krista Nevšímalová (1854-1935) byla takovýmito aspekty sbírky Mimo svět poněkud šokována, přestože nepopírala její uměleckou hodnotu. Ve svém textu uvedla aspekty, které se jí zdály bizarní, děsivé až nechutné. Přesto snad právě ty současný čtenář temných příběhů nejspíš ocení jako působivé i tolik let od prvního vydání: "Odloživše přečtené povídky Růženy Jesenské "Mimo svět", oddechli jsme si z hloubi a ztěžka nad četbou tak bizarní, tak nezvyklou, tak skutečně mimo svět se nesoucí. (…) Příšerná láska dívky k ženatému muži (O krásné Siranuš), nezřízená láska, žádost a lačnost starcova po mladé dívce (Dívka a námořník), hříšná láska matky k vlastnímu synu (Noc ve starém zámku), hříšná láska ženy k ženě (Mimo svět), (…) a tak podobně. Toť jsou náměty k hrozným mystickým a mýtickým povídkám v (…) knize Růženy Jesenské. (…) Po přečtení naskočí čtenáři husí kůže a dostaví se znechucení přes to, že byly vypravovány slohem tak brilantním a tak poutavým, že knihy neodložíme, dokud nebyla přečtena. Neukázněné, nezkrocené, nespoutané lidské vášně hýří celou knihou a smyslné fluidum a mystické dumání v ní jsou ono kouzlo, které zájem čtenářů udržuje v napětí."
Věřme, že stejně dráždivě bude působit na současné čtenáře i uvedený výbor, protože právě to jsou zážitky, které má edice Temnosti přinášet.
Petr Boček