Vždycky jsem chtěl umět číst stejně rychle jako Johnny Pětka, prozradil Roman Tilcer

Vždycky jsme se v rozhovorech alespoň jednou odklonili od spisovatelů fantastiky, tak ani letos tomu nebude jinak.

Vždycky jsme se v rozhovorech alespoň jednou odklonili od spisovatelů fantastiky, tak ani letos tomu nebude jinak. Dnes si vezmeme na paškál překladatele světové literatury Romana Tilcera, který má na svém kontě už pěkných 29 knih a 36 kratších prací.

Začneme hned otázkou na tělo. Který autor ti dal nejvíc zabrat?
Catherynne M. Valenteová, když jsem pro časopis XB-1 překládal její novelu Velmi rychle a potichu, vyprávěnou z pohledu umělé inteligence. Pamatuju si, že jsem tím strávil dvakrát víc času, než jsem předpokládal. A nedávno se mi docela vařil mozek u překládání Alistaira Rennieho. Jeho román Chmurný Válečník by měl v brzké době vyjít u nakladatelství Planeta9.

Který žánr překládáš nejraději?
Fantasy – ideálně subžánr meč a magie. Číst mě baví všechno možné, ale do překládání se nejvíc ponořím, když jde o dobrodružství se spoustou akce a přímé řeči.

A jak to vlastně funguje? Vysvětli, prosím, neznalému. Sám oslovíš konkrétního nakladatele, že bys iniciativně něco přeložil, nebo se ti ozve s žádostí o překlad? Nebo jsi zkrátka zaměstnán u konkrétního nakladatele?
Zaměstnaný nikde nejsem, jsem OSVČ (osoba samostatně výdělečně činná). Většinou mi nakladatel nabídne nějaký titul a já vyhodnotím, jestli by mě to bavilo a jestli bych na to měl čas, a podle toho buď přijmu, nebo odmítnu. Všichni překladatelé se asi snaží prosadit k vydání nějakou svoji srdcovku, ale moc často se to myslím nepovede. Navíc jsem zažil i případ, kdy jsem přišel s tipem na knihu, kterou bych chtěl přeložit, nakladatel odpověděl, že o ni nemá zájem, a po čase ji stejně vydal – ale v překladu někoho jiného. Takže některé věci už si radši nechávám pro sebe s tím, že si je třeba jednou přeložím a vydám sám.

Co je na překládání obecně nejtěžší?
Na tuhle otázku by se dalo odpovědět tisíci způsoby, ale jako první mě napadly všechny ty věci kolem: když se člověk živí jen překládáním literatury, musí se sebou něco dělat, aby udržel v provozu bolavé ruce a záda. A když pracuje z domu, není úplně nejsnazší práci včas ukončit a udělat si taky chvilku pro sebe. Honoráře nejsou nic moc, a pokud z toho chci vyžít a přitom odvádět dobrou práci, nemám pořádně kdy vydechnout.

Jak bys přeložil svoje jméno do hmongštiny?
Já nevím, jméno se snad překládat nemusí, ne?

Existuje žánr, který bys vyloženě nechtěl překládat?
Asi ne. Záleží hlavně na tom, jestli je to dobře napsané, na žánru potom zas tak nesejde. I když nijak zvlášť neholduju sci-fi, která vyžaduje hlubší znalosti kvantové fyziky a já nevím čeho ještě. Mám rád, když se můžu do textu pohroužit tak, že mě strhne jeho proud, nechci od něj pořád odbíhat a něco si dostudovávat.

Když nakoukneme pod pokličku překládání obecně, mají překladatelé v ČR tvrdý chleba?
Podle posledního průzkumu jsou čeští literární překladatelé (spolu s litevskými) placení nejhůř z celé Evropy. Navíc nakladatelé často zadržují honoráře nepříjemně dlouho – jako standard se bere, že překladatel dostane půlku peněz po odevzdání překladu (to jest po několika měsících práce) a druhou půlku až po vydání knihy (to je dalších pár měsíců – a někdy se stane, že kniha vyjde i mnohem později, nebo taky nevyjde vůbec). Ale snažíme se s kolegy bojovat za lepší podmínky, založil jsem za tím účelem facebookovou skupinu Tváře překladu a mám pocit, že se situace zlepšuje. Sice pomalu, ale přece.

Nepřemýšlels, že bys sám napsal knihu?
Pár jsem jich i rozepsal, ale bude to už spousta let a dokončovat je nehodlám. Dost mě brzdí pocit, že všechno už bylo řečeno, a kolikrát líp, než bych to zvládl sám. Zatím jsem nepřišel s ničím, co bych potřeboval nutně vyslat do světa. Ale nikdy neříkej nikdy. Poctivou tvorbu fikčních světů považuju za vrcholnou zábavu.

Kromě znalosti jazyka je třeba ještě jiné erudice při překládání? Máš třeba kurz rychločtení?
Ha! Vždycky jsem chtěl umět číst stejně rychle jako Johnny Pětka nebo Superman, ale tak daleko ještě nejsem. Práci mi určitě usnadňují znalosti, které jsem si odnesl z katedry českého jazyka a literatury na peďáku v Olomouci (jsem vlastně vystudovaný učitel češtiny) – nakonec jde hlavně o práci s mateřským jazykem. Jinak to chce hlavně ochotu dělat to pořádně a všechno, co zní byť jen trošičku podezřele, prohnat googlem, jestli to není nějaký citát nebo narážka na jiné dílo a podobně. A nikdy nezaškodí nechat si poradit od zkušenějších. Můžu doporučit třeba kurzy literárního překladu, které pořádá Obec překladatelů, to pro mě byla skvělá škola a taky jsem díky tomu poznal super lidi.

Co ty a tzv. překladatelské oříšky? Je to boj?
To je takové koření překladatelské práce, bývají to občas velmi zajímavé výzvy. Skoro všechno jde nějak vyřešit, jen to někdy stojí hodně času. Nelze vždycky spoléhat na nenadálou inspiraci, já jí třeba musím jít naproti a prolézt desítky hesel ve frazeologických slovnících nebo ve Šmírbuchu, než mi hlavou bleskne ideální řešení – a to je pak radost. Kazí ji jen pocit, že člověk jakoby nepracoval a hrozně na tom prodělal. Překladatelé jsou totiž placení od počtu znaků, které naťukají, a hříčka, kterou řeším hodinu nebo i několik hodin, mi nakonec vydělá například 10 korun. Naneštěstí se u nás platí prakticky stejně za nenáročné texty i za ty obzvláště vypečené.

Jak vypadá tvůj běžný pracovní den? Vstaneš, prosvištíš si předpřítomné časy, zaliješ si Earl Grey a vrhneš se na nejnovějšího Kinga?
Vstanu, uvařím si čaj (toho vypiju za den opravdu kotel, ale Earl Grey zrovna nemusím, frčím spíš na zelených čajích), dám si krátkou rozcvičku, sjedu e-maily a sociální sítě a jdu na to. Vydržím u toho sedět vždycky tak hodinu, pak si dám malou přestávku na protažení a takhle pořád dokola, než se dostanu na počet stránek, který jsem si stanovil za cíl. Obvykle se to nepovede včas, takže práci přeruším po návratu dětí ze školky a překládám potom zase v noci. Žádné velké drama. Zpestřuju si to poslechem hudby, to musí být.

Čteš-li knihu jiného překladatele, vnímáš normálně příběh, nebo se spíš soustředíš na jeho výkon?
Na výkon kolegy se samozřejmě soustředím – nedá se ale říct, že by mě to vyrušovalo od vnímání příběhu, je to spíš taková příjemná nadstavba. Baví mě sledovat, jaká kdo volí řešení. Když překlad skřípe, většinou taky chvíli skřípu zuby a pak knihu odložím.

A jaké jiné zájmy ještě máš?
Tohle bude smutný, ale musím říct, že překlad skoro všechno ostatní vytlačil. Jak jsem už zmínil, honoráře nejsou nic moc, takže musím pracovat dlouho. I přes všechny ergonomické pomůcky a cvičení mě potom kolikrát bolí ruce a necítím se na to, abych je dál namáhal hoblováním baskytary nebo kreslením, jako jsem to dělal dřív. Ale i když to třeba někteří nechápou, i po dlouhých hodinách práce s textem si rád něco přečtu. Abych úplně nezpráchnivěl, dělám to poslední dobou tak, že si pustím do uší nějakou audioknihu a jdu běhat nebo se aspoň projít. A když si chci odpočinout od čtení, kochám se komiksy svých oblíbených kreslířů nebo poslouchám hudbu.

Kdybys měl stroj času, kam by ses vydal napoprvé?
Já bych asi ani neměl potřebu nikam cestovat. Abych taky nějak nenarušil naši časovou osu, žejo. Možná by mě zajímal velký třesk.

Pangalaktický megacloumák nebo tuzemák?
Rozhodně ten megacloumák. Z rumu mívám mořskou nemoc.

Kde jsi vůbec nabifloval angličtinu? Pobyt za velkou louží? Škola?
Když to vezmu úplně od začátku, pařil jsem třeba Diablo I a zajímalo mě, o co tam jako jde. A pak jsem přešel na hry s větším množstvím textu – Icewind Dale nebo Planescape: Torment. Na gymplu jsem si potom nedokázal sehnat Howardova Conana v překladu Jana Kantůrka, protože byl zrovna vyprodaný a nechtělo se mi kupovat nic z antikvariátu nebo si ho půjčovat z knihovny – tak jsem ho začal číst anglicky a postupně se do toho nějak dostal. Na vejšce jsme potom s přítelkyní angličtinářkou trénovali poslech sledováním seriálů bez titulků – a konverzaci občas trénujeme taky spolu (z přítelkyně už je manželka, učitelka angličtiny). V zahraničí jsem si nijak zvlášť dlouho nepobyl, ale bylo fajn zjistit, že se v klidu dorozumím třeba i se Skoty.

Kde se vidíš za deset let?
Tou dobou už si doufám budu vydávat, co se mi zamane, u svého vlastního nakladatelství. A samozřejmě to bude mít hrozný úspěch a já budu v ulicích rozhazovat peníze jako Joker v prvním Batmanovi od Tima Burtona.

Budu ti držet palčáky s nakladatelstvím a díky za rozhovor. Tradičně na závěr poprosím o vzkaz spoře oděným fanynkám skvělého sci-fi světa vanili.cz
Sledujte mě na Facebooku! Jsem tam mnohem vtipnější než tady.

- - -

V češtině se vyptával Michal Březina