Život nejsou jen oblačné zámky

S Janem Linhartem jsem se potkal i nepotkal, minul a neminul. Jeho literární dílo mě zaujalo. Je v něm překvapivá síla. Zdánlivě běžná fantasy je čímsi pevně ukotvena v realitě. Počítá s něčím vyšším, ale ne odevzdaně. Na začátku si myslíme, že čteme nějaký další Nekonečný příběh (nebo autorem samotným zmiňované Voláni netvora), ale velmi rychle jsme zaujati až zajati světem specifickým a jedinečným. Příběh tento se přitom, jak jinak to vyjádřit, neodehrává na Zemi nikterak šedé, ale modré, zelené i červenající se. Pochopíte více, než jste plánovali, a Zámek v oblacích cosi vypovídá o životě. Podařilo se mi s autorem realizovat rozhovor.

Prozradil byste, jak jste se dostal k psaní?

Psaní mě, to především, vždycky bavilo. Zejména tvorba scénářů. S tím souvisí zájem o film, který jsem měl snad vždycky.

Kdo nemá. Ne?

To se trochu pletete. Chtěl jsem studovat FAMU, obor scenáristika a dramaturgie, ale nedostal se. Mohl jsem to tam zkusit znova, jistě, ale to jsem, ani sám nevím proč, neudělal.

Na systém jsem tehdy trochu zanevřel a věnoval se raději něčemu úplně jinému, což je nejlepší. Studoval jsem geografii v Ústí - a tam jsme se i přihlásili, ještě s jedním spolužákem, do soutěže o propagační video udělané pro naši školu. Film má, myslím, docela dobrý příběh, no, a tím jsem zase přičichl k podobné tvorbě.

Jak jste pokračovali?

Řekl jsem si, že bych mohl napsat scénář celovečerního filmu.

O čem?

Nápadů je vždycky víc, že, ale jeden z prvních námětů byl o otci, který dceru zanechal v sirotčinci poté, co její matka, jeho přítelkyně, zemřela při porodu. Slíbil si, že zbohatne a pro dceru se pak vrátí; ale to je pouze východisko a základ syžetu. On… Slíbil si, že zbohatne, a pro věc taky něco dělal…

Jak se jmenuje ten scénář?

Nekomplikovaně: Jednou se pro tebe vrátím.

Následně jsi ale scénářů vychrlil víc!

Ano. A přihlásil je do soutěží, nabízel televizi i lidem od filmu. Asi bych uspěl, určitě, nicméně v roce 2020 jsem se najednou (a jako by to bylo shůry dáno) pokusil o ještě jinou cestu. Myslím, že je to zajímavá varianta. Ta cesta není ústup z pozic, ale cosi zdravě niternějšího. Jeden ze scénářů jsem přepsal do knižní podoby a zúčastnil se literární soutěže, Byl to Talent pro Art, dostal jsem se do finále a s majitelem nakladatelství jsme se dohodli na tom, že knihu vydáme. Vyšla v říjnu 2023, má několik pokračování, čtu z ní a pořád něco dalšího vymýšlím.

U všech tvých děl je dost podstatný příběh. Je to samozřejmost?

Nevím. Pitvat to? Dokážu odpovědět, ale budu asi parafrázovat moudrého filozofa, a to konkrétně Ryszarda Legutka. Někteří filosofové říkají, že zemřela epocha velkých příběhů, ale pravdě blíž je konstatování, že existujeme v době, kdy skončilo skutečné vzdělávání mladých a vedení je k tomu, aby dokázali rozumově zvládnout cokoli z toho, co i jen trochu připomíná velký příběh.

Náš duch bývá zdeformován stykem s pouhými fragmenty popisů a líčení a informací a není uvyklý stálému kontaktu s knihami. Neumí si představovat nic než příběhy kratší a nevyžadující moc pozornosti. Sebeuspokojení a bytostný odpor k učení jsou věci charakteristické pro aktuální svět a pozorovat je lze na všech úrovních. Nejen na školách, v celé intelektuální kultuře. Umělci a intelektuálové tak připomínají necitlivé žáky, kteří naprosto nechápou, že může být něco zajímavého i mimo jejich bezprostředního okolí, které je přitom přizpůsobeno vkusu a možnostem jejich poznání. Podobají se inženýru Mamoňovi z filmu Plavba (1970), který měl rád jen ty písně, jež zpíval. Redukují věci na to, co jim je známo, a jiné prvky nerozeznávají. Inscenují třeba Oněgina a vykládají titulního hrdinu a jeho přítele Lenského jako homosexuály, protože jiný blízký vztah mezi muži si ani nedovedou představit. Tvůrci to vše ospravedlňují i argumentem, že pracují pro diváky, kteří se jinak nebudou dost identifikovat s textem, ale připomeňme, že i pro socialistické diváky se nacházely čitelnější a čitelnější ekvivalenty hrdinů, které dělaly z Hamleta pokrokového aktivistu a z Anny Kareninové oběť třídního egoismu. Rozsah zkušenosti současného člověka se zkrátka snížil a ztrivializoval. Do té míry, že člověk sám již ztrácí schopnost vnímat i určovat meze. Chci proti tomu psaním bojovat, i když jen tak mimochodem, a je to jakýsi bonus, který získáte, když se vydáte do pomyslných lesů a čtete o zákrutách i zámcích, které však nejsou jenom v oblacích.

Díky za rozhovor!

https://pribehyzlesa-cz8.webnode.cz/ 

Autor: Ivo Fencl